Zlaté časy rádia

Mistrovské dílo subtilního neurotika je pozoruhodnou skládankou života židovské newyorské komunity. Tvrzení, že Allen je v tomto svém filmu nepřítomný, neobstojí; opak je pravdou; je jeho hlavní postavou. Židovská vnitroměstská lokalita a velkorodinná pospolitost, ve které budoucí umělec prožívá své dětství, vybuchuje tu gejzíry radosti, tu smutku a zmaru. Současně se dostáváme i za tyto úzké meze: co chvíli dýchne doznívající krize, v druhé polovině se k tomu přidává americká válečná každodennost. Druhá hrdinka, postava rozhlasové hvězdičky hraná mistrovsky Miou Farrowovou, v sobě soustřeďuje průměrné američanství té doby (příliš se nezměnilo); scéna s gangstrem, v níž si slzy podávají ruku s humorem až přečernalým, je jedinečná. Mnoho autentického vložil velký Američan i do postižení a přiblížení rozhlasového prostředí. Dokonalé režijní vedení herců, promyšlený scénář, velkorysá a přitom historicky přesná výprava, to všechno vytváří obraz doby, která je pozoruhodnou a osobitou americkou reflexí doby, kterou si dnes vybavují už jen ti nejstarší. Doby nostalgické, napínavé, přelomové a ve scénách vítězství a vrcholných okamžiků také přitažlivě opojné. Doby Allenova předstříbrného větru. ZLATÉ ČASY nejenže patří k Allenovým vrcholným dílům, ale navíc ukazují mnohostrannost a skutečný rozsah jeho nevšedního talentu a nesporné umělecké velikosti. (25.03.2015)

Klasický, ale opět zase jiný Woody Allen. Vlastně to jsou střípky vzpomínek z časů, kdy v době světové války bylo rozhlasové vysílání nejmasovějším prostředkem kultury. Ano, taky mi to připomínalo Amarcord. Rodina malého chlapce (dle typických brýlí a židovského prostředí to měl být skutečně sám malý Woody) byla rozhlasem ovlivněna. Film jsem určitě neviděl poprvé, ale nyní jsem trochu musel od obrazovky odbíhat, přesto si myslím, že děj byl vedlejší a podstatný byl obraz té doby. Určitě čtyři hvězdičky. (05.04.2015)

Divoká analogie, leč nemohu si pomoci: vyprávěči Proustova Hledání ztraceného času posloužila k rozpomínání madlenka, v tomto Allenově filmu plní obdobnou úlohu rádio. Jak vidno, bránou ve vstup do labyrintu (tj. v prostor, kde pohyb z povahy věci není přímočarý a kde cesta mnohdy bývá silnějším zážitkem než cíl, resp. bloudění vytyčuje "naturel prostoru"; model labyrintu u obou děl určuje podobu vyprávění, proto je popis labyrintu nutným) vzpomínek mnohdy bývají ty nejnepatrnější, nejneočekávanější věci všedního žití. A co víc, tyto věci (madlenka, radio, atd.) nejsou pouhou připomínkou (stínem) času dávno minulého, ony tento čas dokážou znovuzpřítomnit, oživit. Ne tedy stesk po nevratné minulosti, nýbrž radost z průzračnosti tónů (ev. chuti), zapřičiněné převoditelnosti, organické jednotě, resp. neoddělitelnosti věčných zvuků/chutí (kupř. Beethovenova Devátá bude stále toutéž Devátou i za 100 let; madlenka 19. století musí mít zákonitě něco společného s madlenkou 21. století, jinak by už nemohla být madlenkou) od tváří dlouho již pohřbených blízkých a události, které dávno tomu pokryl prach. Poslech rádio jako ostrůvek věčnosti v moři nesmlouvavého zanikání. 75 % (04.06.2022)

Příjemné Allenovské retro o začátcích rozhlasu a jeho vlivu na obyčejné lidi. Téma sexu a vztahů zde nejsou na prvním místě, ale ani tentokrát nemohou chybět. Atmosféra je povedená, ale film mi přišel příšerně pomalý a chyběly mi zde nějaké pamětihodné scény nebo dialogy, kterými je neurotický Woody pověstný. (13.05.2014)

Báječně navybíraná muzika, nádherně upištěná Mia Farrow v pygmalionovské roli – z Allenových osudových žen jsem měl vždycky slabost spíš pro Dianne Keaton, ale když člověk vidí za sebou Dannyho Rose a Radio Days, musí před Miinou všestranností smeknout hučku i s parukou –, s vybraným vkusem servírovaná nostalgie za utíkajícím časem, ne jen za tou jednou konkrétní érou. Vlastně ani nevím, proč nepatřím k těm, kdo tenhle film řadí mezi Woodyho absolutní špičku. Asi to bude tím, že vždycky tak mile prošumí kolem a nic zas tak zásadního po něm nezůstane. (30.08.2011)