Tři přání

Tato satira se dost odlišuje od snímků ze stejného období. Nehoní se zde agenti ani wehrevolfové, neosidluje pohraničí ani nepřebírá žádná znárodněná fabrika. Je to lehce budovatelská pohádka pro dospělé o kouzelném dědečkovi, zvonečku a třech přáních a mně se líbila.... Samozřejmě ohledně budování socialismu zde také něco padne (dokonce kritika) ale nad tím jsem zavřel oko. Tatjana Beljakova byla kus! * * * (26.08.2011)

Příjemná pohádka, která vyrukuje se zbraní nazvanou satira a milým dědečkem, který nevinně nabídne hodnému muži tři přání, ale ještě netuší co tím způsobí. První dvě přání si hlavní hrdina nepromyslí a ani neužije, protože v dědečka nevěří a promarní je na nesmyslech, které mu mají dokázat, že dědeček opravdu má schopnost plnit přání. To co se začně dít po vyřknutí posledního přání je čistá satira a kritika doby perfektně vytvořená až do detailů. Naštěstí konec filmu není jako z pohádky a na kopci nezazvoní zvonec. (04.06.2006)

Mnohdy zapomínáme, že ještě před Bílou paní tady byl tento snímek - satira jak kláda. Bludiště přání, nesplněných vizí a lidské závisti. Kam až může člověk zajít, když se chce TEĎ mít dobře? Má pomoci příteli a být za blázna (navíc opovrhovaného?) Skvělý Bohuš Záhorský. Člověk jednou vykoná dobrý skutek a hned je z toho drama o morálce. POVÍDÁM, DĚDEČKU, NECHCETE SI SEDNOUT? CHRAŇ BŮH! (19.04.2003)

Nemohu uvěřit, že Kadár-Klos s tímto scénářem prošli skrz schvalovací komise. Velice silná a úderná satira na 50tá léta a vůbec na lidské pachtění po štěstí. Opravdu tomu nevěřím a nedivím se, že na sjezdu v Martině toto soudruzi odrovnali tvrdou kritikou. Časem to sice stratilo na síle, narozdíl od Bílé paní. Přesto tuto komedii mám raději, je více ze života a hlavní postava je mě velice podobná-jen nevím jak já bych se s jejím dilematem vyrovnal a to vlastně neví nikdo. Zazvoní, či nezazvoní? (02.09.2007)

Pohádková satira ze současnosti, to nebyl v roce 1958 žánr, který by pasoval do dobou žádaného mustru ideologického schematismu. Režijní dvojice Kadár - Klos se o tom záhy trpce přesvědčila, když jejich snímek Tři přání putoval na příkaz stranických kulturtrégrů do trezoru a autorům byla na pět let prakticky znemožněna další tvůrčí činnost. Snímek, jehož scénář napsal Vratislav Blažek a který nenapadal vlastně nic jiného než neochotu mocných k elementární sebekritice, byl v předpremiéře promítnut na I. festivalu československých filmů v Banské Bystrici (únor 1959). Zde se dostal pod kritickou palbu zastánců tvrdé schematické linie, kteří za společensky škodlivé označili ještě dalších sedm filmů (mezi nimi i Helgeho Školu otců a Krškovo psychologické drama Zde jsou lvi). Snímek byl do kin uvolněn až v roce 1963. Tehdy také začala vrcholná etapa Kadárovy a Klosovy tvorby, završená oscarovým Obchodem na korze. Filmový kritik A. J. Liehm později potvrdil, že titíž lidé, kteří v osmapadesátém roce Tři přání jako na povel zatracovali, v třiašedesátém hovořili o filmu jako o ztracené síle a přežitku. To však nic nemění na skutečnosti, že PŘÁNÍ patří v rámci žánru komediální alegorie k nejvyspělejším a nejzdařilejším dílům. Samotný film pak ozvláštňuje i ústřední dvojice složená ze dvou chorvatských herců (Rade Marković a Tatjana Beljaková), znamenitá je další varianta dobrotivého stařečka v podání Bohuše Záhorského. Dnes s odstupem padesáti let působí ústřední motiv tohoto filmu jako neškodná anekdota. Avšak na konci padesátých let, kdy doznívala atmosféra politických procesů a kdy za pouhý náznak kritiky hrozil žalář, tomu bylo naopak. A proto i zdánlivě malé hrdinství je ve výsledku velkým činem. (23.01.2009)