Tři přání

Pohádková satira ze současnosti, to nebyl v roce 1958 žánr, který by pasoval do dobou žádaného mustru ideologického schematismu. Režijní dvojice Kadár - Klos se o tom záhy trpce přesvědčila, když jejich snímek Tři přání putoval na příkaz stranických kulturtrégrů do trezoru a autorům byla na pět let prakticky znemožněna další tvůrčí činnost. Snímek, jehož scénář napsal Vratislav Blažek a který nenapadal vlastně nic jiného než neochotu mocných k elementární sebekritice, byl v předpremiéře promítnut na I. festivalu československých filmů v Banské Bystrici (únor 1959). Zde se dostal pod kritickou palbu zastánců tvrdé schematické linie, kteří za společensky škodlivé označili ještě dalších sedm filmů (mezi nimi i Helgeho Školu otců a Krškovo psychologické drama Zde jsou lvi). Snímek byl do kin uvolněn až v roce 1963. Tehdy také začala vrcholná etapa Kadárovy a Klosovy tvorby, završená oscarovým Obchodem na korze. Filmový kritik A. J. Liehm později potvrdil, že titíž lidé, kteří v osmapadesátém roce Tři přání jako na povel zatracovali, v třiašedesátém hovořili o filmu jako o ztracené síle a přežitku. To však nic nemění na skutečnosti, že PŘÁNÍ patří v rámci žánru komediální alegorie k nejvyspělejším a nejzdařilejším dílům. Samotný film pak ozvláštňuje i ústřední dvojice složená ze dvou chorvatských herců (Rade Marković a Tatjana Beljaková), znamenitá je další varianta dobrotivého stařečka v podání Bohuše Záhorského. Dnes s odstupem padesáti let působí ústřední motiv tohoto filmu jako neškodná anekdota. Avšak na konci padesátých let, kdy doznívala atmosféra politických procesů a kdy za pouhý náznak kritiky hrozil žalář, tomu bylo naopak. A proto i zdánlivě malé hrdinství je ve výsledku velkým činem. (23.01.2009)

Námět: Vratislav Blažek. Ve své době opravdu neskutečně odvážná kritika reálného socialismu, kterou stěží mohla zamaskovat pohádková nadsázka. Takže ji mocipáni na pět let strčili do trezoru. Naštěstí příběh o byrokracii a o obraně proti pokušení funguje i dnes. A to i díky kouzelně zmatenému dědečkovi (Bohuš Záhorský). Obsazení ústřední manželské dvojice jugoslávskými herci mi nevadilo, svou socialistickou tvář nastavili věrohodně. (08.07.2008)

Výrazný film, který upozornil na věci, o kterých se doposud mlčelo. Svorník mezi komunálními satirami let padesátých (viz. např. Kadár-Klos: Hudba z Marsu) a hořce ironickými pohledy na soudobý život z let šedesátých. Příběh jako vystřižený ze života je konfrontován s pohádkou, která umožní mladému právníkovi, aby si mohl žít spokojeně i v socialismu. Výborný Bohuš Záhorský - nejlepší dědeček, kterého jsem v jeho podání viděl, dobrým tahem bylo i obsazení hlavní dvojice jugoslávskými herci - Radé Markovičem a Taťjanou Beljakovou, jsou příjemně civilní a hlavně neokoukaní, i když v detailech si příliš snadno všimnete jižanských rysů, které vám kazí iluzi českého právníka a jeho ženy. Největší hodnota filmu spočívá v tom, že nastolil otázku rozhodování, jaký postoj zaujmout k socialistické společnosti, a zároveň rozdělil věci, které se smějí a nemohou říkat. Což záhy poznali tvůrci na vlastní kůži. Film se promítal až po pěti letech. Zatímco stejnojmenná divadelní hra dál plnila kasu Městských divadel pražských. Soudruzi-činovníci si holt plně uvědomovali, že film je masový prostředek. Titul může působit vedle filmů šedesátých let jako ukázněnější starší bratr, který jemně kritizuje společenské nešvary v kruhu přátel, ale na druhé straně, první může být jen jeden. (10.02.2004)

To se nám to kritizuje, jak s tím zvonečkem hrdina blbě naložil. Ale byli bysme my schopni uvažovat reálně a myslet třeba i na někoho jiného, nebo by to skončilo jen v penězích? Možná ti ušlechtilí by si přáli mír pro svět a zdraví pro všechny. V koutku duše ale hamty, hamty. Nicméně pro mne průměr, nic, co by až tak vybočovalo. Záhorský kouzelný jako obvykle, ale od Kádára bych čekala víc. I když do obchodu na korze měl ještě čas zrát. (04.06.2008)

Jeden z nejodvážnějších a nejraritnějších snímků padesátých let, který působí takřka neuvěřitelně svými satirickými šlehy, kritizujícími neveselé stránky života v socialistické společnosti. Doktor práv, jenž nemá na taxíka, a dokonce i zmínka o tom, že někde spí v současné době právníci pod mostem - a západní Evropa to nebude, ačkoliv na to hlavní hrdina, mírně přiopilý, ironicky přitaká. Šlendriánství, protekce, perzekuce. Jako komedie v každém případě funkční, zajímavé i záblesky rozbíjení schémat klasického filmu - i když Kádar s Klosem samozřejmě nebyli žádní experimentátoři. (22.11.2006)