Reklama

Reklama

Napínavý thriller z blízké budoucnosti vypráví příběh uprchlíka, který po zásahu policejní kulkou k vlastnímu překvapení zjišťuje, že umí létat. Nepravděpodobný superhrdina v lidech probouzí strach i touhu po penězích, a v podmanivých kulisách Budapešti se začíná schylovat k přestřelkám a automobilovým honičkám. Dynamická kamera i překvapivý způsob vyprávění dodávají univerzálnímu podobenství o dobru, zlu, víře a ztrátě iluzí velmi současný rozměr. Miláček festivalu v Cannes, režisér Kornél Mundruczó, vizuálně působivým opusem potvrzuje svoji vizionářskou pověst. (Aerofilms)

(více)

Videa (5)

Trailer 1

Recenze (67)

JFL 

všechny recenze uživatele

Jedno velké překvapení, především proto, že film takovéhoto ranku člověk z východní Evropy rozhodně nečeká. "Měsíc Jupitera" není žádná angažovaná festivalovka, jak by mohla napovídat premisa, naopak má nejblíže k ambicióznímu hollywoodskému overgroundu. Nevyhnutelně vytanou na mysl "Potomci lidí", se kterými jejich maďarský ekvivalent sdílí nejen dějové motivy, ale také formální rozmáchlost a dech beroucí realizaci. Stejně jako Cuarón také Mundruczó za pomoci bravurně koncipovaných dlouhých záběrů s komplikovanými kamerovými jízdami a epickou mizanscénou spřádá pulzující obraz světa, který slouží jako vtahující realistický rámec pro fantaskní zápletku. Oba filmy takto vyprávějí variace archetypálních příběhů, jenže zatímco americký projekt svým stylem pomáhá archetypu získat novou emocionalitu a naléhavost, Maďaři na schéma „hollywoodského“ příběhu o prozření a spáse nasazují rovinu morality se sociálními a náboženskými rovinami. Případně se jako další analogie nabízí devadesátková tvorba Luca Bessona, kterou "Měsíc Jupitera" evokuje především svou barevnou paletou a celkovým stylem. Ovšem zatímco Besson stavěl žánrové postavy do výstředních nežánrových prostředí a situací, tak Mundruczó do larger-than-life žánrových situací či rolí staví nežánrové chybující i pochybující egocentrické hrdiny. Současně při uvážení kontextu maďarské reality s reálnými uprchlíky na hranicích a polarizovanou společností není snadné určit, kam na škále komerce -umění "Měsíc Jupitera" zapadá. Zcela jednoznačně ale představuje ohromující doklad životnosti maďarské kinematografie. Jestliže v předchozích letech ji česká kritika používala jako kontrast k poměřování české produkce, nyní se ukazuje jako něco pro nejen zdejší tvůrce i instituce zcela nedostižného. "Měsíc Jupitera" je angažovaný spektákl, jenž zpracovává témata vlastní festivalové produkci. Svou rozmáchlostí přitom dokázal oprostit uprchlickou realitu od fragmentarizace jejího obvyklého mediálního uchopení a přináší zdrcující katarzi její neuchopitelné monstrozity. ()

POMO 

všechny recenze uživatele

Maďarské Inception o doktorovi s výčitky svědomí, zlém anti-uprchlickém poldovi a mladém, nesmrtelném uprchlíkovi ze Sýrie, který umí létat. Není to žádný art a je to tak blbé, jak to zní. A obsahuje to jednu koulervoucí, jednozáběrovou auto-honičku ranní Budapeští. Formálně ambiciózní žánrový divnotvar s emocionálně i významově nefunkčním obsahem, který jako celek nepoberou ani po efektech a akci prahnoucí tínejdžři, ani v existenciálních tématech si libující filozofové. Rejža chce na festivaly i do Hollywoodu, ale za mě zůstává u stánku s langošema. ()

Reklama

Jhershaw 

všechny recenze uživatele

Složité kamerové jízdy, dlouhé záběry, poutavý soundtrack, a pak dlouho nic a pak teprve příběh.. v podstatě podepisuji, co zde již napsal Adrian, audiovizuální zpracování je dechberoucí, kamerové jízdy připomenou Potomky lidí, automobilová honička - ač krátká je vskutku intenzivní, ale samotný příběh je jednoduchý a vydal by na pár vět. 70 % ()

3497299 

všechny recenze uživatele

Nadsázka, tudíž levitace není nijak vysvětlena. Jedná se o zázrak, ale zázrak podivného druhu. Policista jde po levitujícím hrdinovi s urputností, která je asi pochopitelná – směs zvědavosti a osobní zášti. Protagonista je plochý, jen jakýsi obecný model hodného a sympatického imigranta (Syřana), normálního týpka, s nímž je v kontrastu jen jeho speciální schopnost. Nijak se nevyvíjí. Doktor se vyvíjí, ale jen v těch mezích, že byl vždycky dobrý, jen sešel s cesty a nyní vnímá v hrdinovi nejprve šanci na zbohatnutí – pragmatické hledisko, a poté na morální nápravu a snad na obrodu víry. Policista se nevyvíjí – je zlý, i když ke konci ukazuje lidskost a průběžně slabost. Formálně velmi nápaditý film působící dosti imerzivně. Připomíná v tomhle ohledu Cuaróna nebo Iňárritu, možná v některých aspektech Flieghaufa. Vlastně takový artový X-Men. Maďarsko tady celkem působivě vyznívá jako ponurá dystopická země (což se týká asi všech Mundruczóových snímků). Interpretačně jde pak o to, že křesťanská západní kultura ztratila víru a nový spasitel (či jen anděl?) paradoxně vzejde opět z těch, kterým se upírá jejich lidský status (z hlediska civilizace, která je v čele). Popově biblické analogie, spíše lehce nahozené, než nějak důmyslněji rozpracované (divákům u tzv. vážných témat často stačí v tomto ohledu dost málo) – Ježíš a Jan Křtitel (zavazování tkaničky); lidé se nedívají vzhůru - svět ztratil dobro. Na konci se přece jen povede navázat pozornost... ()

JitkaCardova 

všechny recenze uživatele

První hodinu jsem byla spíš zklamaná, podat málo informací je laciný způsob, jak pláštěm tajemna zahalit neschopnost vybudovat solidní příběh. Zvláštní motiv a atmosféra nestačí. A tady byla navíc atmosféra skličující, střídaly se záběry na štvané či uštvané lidi, jak maďarské zdravotníky či policisty, tak imigranty, samé kolize bez posunu a uspokojivé kauzality, zdálo se to příliš melodramatické a nesmyslně přitažené za vlasy. *** Ale nakonec to není ten případ, v polovině nastává zlom, přichází obrat v duši hlavního hrdiny (jímž není vznášející se Aryan, ale zkorumpovaný lékař, který se pod vlivem onoho zázraku zásadně mění, naněkolikrát) a film nabírá při zachování své jemnosti strhující obrátky. A i když máte celou dobu pocit, jako by ani nebyl vyprávěn, neříkal toho o nikom dost, přesto jím na konci prosvítá zcela jasně, co se v kom odehrálo. *** Čím méně se toho divák dozvěděl o životech postav nad nezbytné minimum, tím více ho film nenápadně nutí zaměřit se na to, co se stalo v nich, jim. A nejsou na to jednoznačné odpovědi, záleží, kdo se dívá a co ví (připouští si) o vlastním nitru a protichůdných silách, které v něm zápolí. *** Rozhodně je to zneklidňující počin, i tím, jakým způsobem s archetypálním tématem zázraku při vypravování pracuje, jak ho zapouští do uštvané, bědné reality malomyslných lidí s nízkými cíli, závislostmi, emocemi a pudy a co v nich setkání s nejasným zázrakem, možná andělem, ale možná jen přírodní anomálií - udělá - co napoprvé, a co později, když to v nich chvíli pracuje. Vina a trest, stud a strach, hlubší vrstvy morálky tam, kde se už dotýkají obnažené a všedním životem ztýrané a zostuzené duše, a otázka, která tím vším prokmitává - co je víra a co je podvod, co je pravda a co lež, a co když obojí může mít dobré nebo zlé důsledky, a je nutně špatně, uvěří-li člověk sebeklamu? Film nenabízí univerzální odpovědi, jen ukazuje, kam to vede jeho nicotné, a přitom heroické hrdiny. *** Stejně znejisťující jako vyprávění života postav je i kamera a hudba. *** A ta honička v autech má rozhodně potenciál zařadit se mezi nejlepší filmové automobilové honičky vůbec. Mně osobně asi právě tahle dostala ze všech známých úplně nejvíc. *** Po prvních 45 minutách jsem to viděla na dvě hvězdy, po tom obratu na tři, po té honičce na čtyři. Uplynuly dvě hodiny a já o tom filmu pořád dumám, aniž bych nutně chtěla, vracejí se mi výjevy, vystupují kontury, vylupuje se, co všechno ve skutečnosti film stihl jednoznačně zachytit. *** Dala bych pět. Ale pořád jsou tam momenty, prvky, které mi nezapadají nebo připadají přece jen příliš nahodilé, volné, nenezbytné, příliš samoúčelně tajemné. Jako samotný název - proč se to jmenuje Měsíc Jupitera? Jen proto, že to je o Evropě, někomu nedosažitelné a vzdálené jako Europa? Není to trochu moc volné spojení? Nebo jako ta poslední scéna s počítajícím chlapečkem - co s ní? Něco se vymyslet dá, jak ji zapojit. Ale proč? Ale není to v životě často to, co děláme? Chytáme se i volných spojení? *** Je třeba chápat tyhle momenty jako symbol toho, že nikdy nemáme dost informací, abychom odlišili pravdu a zázrak od sebeklamu, banální a nahodilé od toho, co je nadáno smyslem a co můžeme chápat jako znamení? Není to přece jen příliš laciné, i kdyby to tak bylo míněno? Ano, nebo ne? Jak říkám, je to zneklidňující počin. Čtyři, nebo pět? *~ ()

Galerie (43)

Reklama

Reklama