An Inspector Calls
Režie:
Aisling WalshKamera:
Martin FuhrerHudba:
Dominik ScherrerHrají:
David Thewlis, Miranda Richardson, Ken Stott, Chloe Pirrie, Kyle Soller, Finn Cole, Patricia Winker, Sophie Rundle, Lucy Chappell, Wanda OpalinskaObsahy(2)
Anglický průmyslník pořádá večeři u příležitosti zasnoubení dcery s perspektivním mladým mužem. V domě se však neočekávaně ohlásí policejní inspektor s tím, že před třemi hodinami zemřela v nemocnici dívka, kterou všichni znali a mohli mít na její smrti podíl... Nová stylová adaptace nadčasového mistrovského díla spisovatele J. B. Priestleyho se odehrává v roce 1912 během rozkvětu průmyslového věku. V napínavém, mysteriózním příběhu, který proběhne během jediné noci a je zároveň tvrdou kritikou třídní společnosti, figuruje prosperující rodina Birlingových. Tu nečekaně navštíví inspektor Goole vyšetřující sebevraždu mladé dívky, jež pracovala v továrně pana Birlinga. Inspektor Goole nekompromisně vyslýchá jednoho člena rodiny po druhém a zjišťuje, že mrtvou každý z nich znal a navíc mohl sehrát významnou roli v jejím tragickém konci. Během vyšetřování vyplouvají na povrch kruté činy, necitelné skutky i temná zahanbující tajemství, která hrozí, že rozervou rodinu Birlingových na kusy a navždy zničí její dobrou pověst. (TV Prima)
(více)Videa (1)
Recenze (79)
Po technické stránce je tento divadelní kus převeden do filmové podoby bravurně, výprava má svou kvalitu, nic není odbyté, i herci si odehrají to své. Koncept mě ale moc nedostal, jednak je průhledný až na půdu a potom to finále, tváří se jako libovolný díl iritujícího seriálu VĚŘTE NEVĚŘTE, což je únosné jen tak tak. Jsem skeptik, nikdy nevěřím :-) 60% ()
Mysteriózní, filozofické a kriminální drama, podle divadelní hry. Hvězdně obsazené a umě zahrané. Pokud od toho nečekáte nic epického a spíše filozofickou rozprávku s pár postavami, budete velice spokojeni. Epičnost totiž by zde byla naopak ku neprospěchu jednotlivých dějových nuancí a po skončení byste si pak nemohli pokládat zajímavé úvahy, jako například kdo byl z postav nejhorší a kdo naopak nejlepší. Není to tak jednoznačné, jak by se totiž mohlo zdát. A to se mi na tomto díle líbí. 80% ()
Brilantně rozehraná partie pokeru o lidské svědomí. Svědomí měli jen dva. Byla to taky krásná ukázka efektu motýlích křídel. Nepatrné mávnutí tohoto tvorečka na jednom konci může vyvolat tajfun na konci druhém. Tady se to dá taky použít. Jeden člověk někomu zasáhne do osudu. Vůbec to nemusí být ve zlém. ten člověk tomu nemusí ani přikládat žádný význam.Nevidí v té věci žádný problém. Ten "zasažený" to ve finále pěkně schytá. Následek takového chování pak může být tragický, zvlášť pokud jde o třídní systém v Anglii kolem roku 1912. Zajímavý filmový zažitek, který se hned tak nevidí a neprožívá. ()
Komorní televizní (skoro až divadelně laděný) snímek, odehrávající se ve dvou místnostech během jediné noci. Christieovská staroanglická atmosféra, kdy Poirota nahradil tajemný inspektor Goole. Chytré dialogy, gradující napětí a zvraty. Jen pro mne bylo těžké uvěřit propojenci vztahů všech zúčastněných se zemřelou dívkou a ten duchařský konec mi taky úplně nešmakoval. 70%. ()
Aneb jak se dostávat k filmům přes své oblíbené herce (Davida Thewlise). Morální stránku nechám být, i výpravu a kostýmy, ale spíš něco řeknu k divadelním adaptacím. Je to poznat. Prakticky vždy, když je nějaká adaptace divadelní hry (a hra nevychází ještě před tím z románu, případně jiného média - např. Trainspotting), je to poznat. Velmi brzy. Podle monologů postav a hlavně podle uzavřenosti scén. Ať už to byl Nicholsův film Closer (tam jsem si toho všiml poprvé) přes nedávné filmy Bůh masakru a Jméno. U všech je to poznat hlavně na herectví, na neustálé konforontaci a dialogu (není mnoho divadel, kde by se příliš dlouho nic neřeklo, kde by jen postavy seděly vedle sebe u stolu a každá si četla noviny a nic neříkaly několik minut, případně sledovaly konání bez nějakého zastřešujícího monologického nebo diegetického vysvětlení, tak jako to velice dobře umožňuje právě film) a na jedné místnosti, ze které prakticky není úniku (tady se uniká pouze ála Poeův William Wilson). U všech čtyř snímků (tří výše zmíněných a tohoto) mi to nějakým způsobem vadilo a kazilo zážitek. Divadelní hry patří na divadlo. A ve filmu se ani jako divadelní hry hodnotit nemůžou (máme zde fixovaný pohled kamery) a jako film (alespoň u mě) neobstojí. Takže je vždy hodnotím jako něco mezi; na co se rád znovu podívám pro nějaké scény, pro nějaké herce, pro pěkné dialogy, ale málokdy (prakticky nikdy) si je nepouštím znovu celé. ()
Reklama