Obsahy(1)
Recenze (31)
Jeden z mála filmů, kde bych rozhodně uvítala české titulky, protože pak by to byla pro mě nejen kulinářská pochoutka, ale hlavně ta konverzační a já bych si jí mohla daleko lépe vychutnat, protože tahle linie byla nejen tématicky zajímavá, ale místy velmi náročná na vnímání. Možná My Dinner with Andre není pro každého, ale za pokus to stojí......už to tady myslím někdo psal. ()
Skrytý klenot. Celý film jakoby byl kulička běhající v nějakém trychtýři. Začne velkými kruhy a díky tomu, vy jako divák nebudete ze začátku k Andremu vyprávění tak úplně naklonění (stejně jako hlavní postava Wallace), poté se ale smyčky začnou utahovat a vám vše začne docházet. Výsledná katarze je neskutečně silná, díky důkladné drobnokresbě a díky tomu, že si film dává na čas. Film, no... Přemýšlel jsem o tom jestli to jako film brát, ale nakonec říkám jednoznačně ano. Kamera a střih jsou sice minimalistické a kolikrát se točí v kruzích, nemáte u toho však pocit, že koukáte na podcast, bez režie by tento film nefungoval. Bez režie a bez umění napsat takto filozofický scénář a přitom si zachovat odstup a lehkost (to je třeba věc co hodně obdivuji na Woodym Allenovi a dneska už to málo kdo chápe). Je to skrytý klenot, a je to hlavně kvůli tomu, kolik se zde nachází prvků, které nemuseli vyjít, ale ve výsledku fungují a vy se cítíte přesně jak se cítit máte. ()
Po shlédnutí téhle ultimátní konverzačky si už možná nikdy nevychutnáte posezení s kamarádem v restauraci, aniž by přišla řeč na úpadek společnosti, osud, cestování, divadlo, mystické zážitky, Malého Prince, Alenku, Orwella či Schopenhaura - v krátkosti, dojde vám, že většina toho, o čem si lidé u piva, kávy nebo jídla povídají je bohužel většinou sotva víc než zdvořilostní šum. 80% ()
Umenie slova je v tejto unikátnej, takmer dvojhodinovej konverzačke dotiahnuté k dokonalosti. Andre Gregory a Wallace Shawn sa stretnú v reštaurácii a rozprávajú sa. To je všetko. I napriek tomuto najjednoduchšiemu možnému námetu si nepamätám, kedy mi naposledy film tak rýchlo ubiehal. Ako som sa stále pozornejšie započúval do toho veľkého dialógu, už som sa od neho nemohol odtrhnúť. Na konci mi vírilo v hlave množstvo myšlienok, ale zachytiť všetky po jednom pozretí rozhodne nie je možné. Film kladie veľké nároky na diváka, hlavne tým, že sype jednu za druhou a nedáva možnosť si ani na chvíľu vydýchnuť. Múdre slová a myslím si, že každý si tu nájde to svoje, čo naňho zapôsobí. ()
Všechna deprese moderní západní civilizace zkoncentrovaná do jedné téměř dvouhodinové existenciální konverzačky. Kde je ten syn? Moudré a děsivé zároveň. ()
Andre je egoista, pozér a znudený paranoidný magor, ktorý ma 80 minút intenzívne sral. Keď konečne pustil k slovu svojho duševne spôsobilejšie kamaráta, nevyznávajúceho sekty, mágiu, konšpiračné teórie, ani nihilizmus; razom sa mi dostalo satisfakcie, a monológ jedného blba sa zmenil na súcitný dialóg. Pretože sú priatelia. Pevné nervy ()
Někdy je vážně hodně zajímavé srovnat vlastní dojmy s ostatními komentářemi. Hodnocením filmu se sice tady shodnu s většinou, ale pocitově se spíše rozcházím. Po dlouhou dobu jsem byl prakticky bezvýhradně nadšen: pozvaný host, obyčejný muž přijde za svým dávným přítelem, hercem z divadla, do restaurace a spolu si povídají. Tedy dlouho tu jde spíše o monolog herce (André Gregory v patrně své jediné hlavní roli před kamerou), který svému hostu vypráví své zážitky z divadla i života. Zní to možná banálně, ale v té obyčejnosti odvyprávěných zážitků bylo jakési zvláštní kouzlo, atmosféra příjemná, André coby vypravěč charismatický, povídání navzdory občas nezvyklým tématům plynulo s nadhledem, poslouchalo se to velice hezky, i jsem se párkrát od srdce zasmál... a ne, vůbec se mi André ani v náznaku neprotivil a jak si mě získal, klidně bych ho dokázal poslouchat či sledovat i mnohem déle. Když se po necelé hodině snad poprvé výrazněji ozval a posléze pravidelně do debaty vstupoval i jeho zvláštní obtloustlý společník Wallace, skoro mě aktivnější přítomnost další postavy začala rušit. Ale přestože jsi mě Wallace až tolik nezískal, brzy jsem se naladil i na změnu směrem k dialogu a vzájemné se doplňování ve vyprávění oněch zážitků. Doufal jsem, že zůstane u podobně příjemného filmu, jehož hlavní myšlenka, podrtžena od chvíle, kdy monolog přechází do dialogu, bude vycházet třeba ze síly přátelství či vzájemného porozumění. Ono snad to i zůstalo, ale ke konci se dlouhé povídání začalo co chvíli stále víc přesouvat do vysokého filozofování, které postupně obrátilo dosavadní atmosféru zcela jinde. Nevadilo by mi náhlé překlopení do smutku či depresi, kdyby na mě patřičně zapůsobilo. Ale vyloženě depresi, frustraci či udajnou ukázku společenského úpadku jsem v tom moc nepostřehl... nevím, jestli dodat bohužel nebo spíše naštěstí... postřehl jsem pak sérii sofistikovaných filozofických keců, které mi v podání obou pánů nepřišly zrovna nejvěrohodnější. Asi mě to mělo zasáhnout, ale spíše mě to v této chvíli začlo trochu míjet a byl jsem rád, že film pomalu spěje ke konci. Či-li konstatuji, že tohle poselství ke mě nedorazilo, přestože z filmu jako celku jsem si odnesl osobitý zážitek. Jen mi na konci bylo líto, že ona zmíněná krásná obyčejnost se z posledních 20-25ti minut jaksi vytratila a sympatický nadhled nahradil těžký pokus o intelektuálnost... mohla to být taková krásná zářivá perla amerického nezávislého filmu... ačkoliv ní tedy Večeře s Andrém určitě je i tak. „Když hmyz napadne rostliny, popovídají si s ním...“ [75%] ()
Film o dialógu, ktorý vás pohltí. Najprv je to do veľkej miery sólo jednej z postáv, no neskôr sa začne vyjadrovať aj oponent a to nemenej zaujímavo. A keď je to potrebné, nezabudne sa myšlienkovo vrátiť aj späť v rozhovore. Takže z jeho počiatočného pritakávania si nič nerobte. Jeden stôl, jedna večera, dvaja ľudia, dva životné postoje. Nič viac a pritom skoro všetko, čo môžete čakať. Na konci som sa cítil, ako keby som Andreho a Wallyho poznal osobne. Tento blahosklonný pocit je v podstate niečo podobné ako potreba niektorých ľudí stále ku všetkému vyjavovať svoj názor. Každý z nás je občas diletant, keď nechce stráviť život mlčaním. Keď ho však chcete stráviť naslúchaním, odporúčam tento konverzačný skvost. ()
V podstatě celý film se odehrává v jedné místnosti u jednoho stolu, a přesto (nebo možná právě proto) dokázal podnítit mou imaginaci jako málokterý jiný. Dlouho mě nic tak nevtáhlo do děje. Závěr za doprovodu Gymnopédie No. 1 byl nicméně docela osvěžující, po předchozí hutné diskuzi dotýkající se široké škály témat. Film vám sledování nijak neulehčuje, témata pokrývající filosofii, divadlo, literaturu, náboženství, ekologii a další se řeší spontánně a všechna se vzájemně prolínají v jednolitém toku. Těžko říct, kolikrát jsem během dvouhodinové stopáže prošla sekvencí "stop - rewind - replay" (následují v rychlém sledu až do finálního totálního pohlcení:), každopádně dvouhodinová stopáž se krapet protáhla a všechny diskutované otázky jsem nestačila pobrat ani při druhém zhlédnutí. My Dinner with Andre nejspíš nezaujme každého, ale stojí za to to aspoň zkusit. Pro mě opravdu příjemné překvapení. ()
Hviezdička dole za jednoduchšiu vizuálnu formu a najmä pomalšiu, nudnejšiu a iba "na rozbeh" prvú polovicu so spočiatku celkom toporne zahratou postavou wallaca. Smršť inteligentných, krásnych, duchaplných myšlienok a majstrovsky vypracované (Až prekvapivo aktuálne na to že ide o 32 ročný film) zrkadlo dnešnej doby a ľudskej mentality v polovici druhej sa už ale nedá označiť iným slovom ako genialita. Takto ideovo bohatých filmov som videl iba velmi malé množstvo a dávno mi nič takto nevyrazilo dych. Poviem len tolko že aj ja som bol na chvílu wallacom, pričom večne zasneného Andrého predstavuje samotný film, dojímajúci, hmatatelný, otvárajúci oči. Ďakujem. Výnimočné dielko. ()
Ano, jsem jedním z těch, které k Andrému přivedl seriál Community, jenž snímku věnoval prakticky celou jednu epizodu, ale nebýt něj, těžko bych se o tomto málo známém dílku kdy dozvěděl. Vám radím to samé, pokud vás daná epizoda zaujala, rozhodně mu dejte šanci. My Dinner with Andre vás usadí k jednomu stolu spolu se dvěma hlavními aktéry, kteří si dvě hodiny povídají. Dialogy jsou vedeny na různá témata; dostane se na umění nebo filosofické úvahy o životě a jeho smyslu. Jakkoliv se to takhle může jevit jako seminář o tom, jak unudit člověka k smrti, věřte, že tomu tak není. Předně, atmosféra je naprosto pohlcující a myslím, že člověk bez představivosti se může velmi snadno utopit v absolutním neporozumění. Dále, jak píše MissJ, k plnému absorbování jedna projekce rozhodně nestačí - na to jsou otázky často příliš košaté a komplexní. Jediné minus tak vidím v tom, že Wally by mohl v dialozích Andrému více oponovat, hlavně zezačátku působí jen jako přikyvující loutka. Ale to je jen drobná kaňka. Takže si to shrňme - jeden stůl, dva lidé a pocit, že z těch dvou hodin mohly být klidně i tři. ()
Pch, ze "film o dialogu, ktory Vas pohlti". Neviem, komu sa zase MontyBrogan prihovara, ale mna teda tento dialog uplne nepohltil, ne, ne. Rad rozpravam a vela, ale vacsinou odborne. No a tu tych odbornych temat bolo minimum. V strede nastupili len vatovo plane plky, co sa nedali pocuvat. Cosi malo do seba spolocna vecera a hlavne porovnavanie zivotneho postoja dvoch ludi v akejsi restauracii - ci co to bolo - u jedneho stolu. 52 % ()
Preintelektualizované a totálne ukecané dielo, ktoré začne nudiť až nebývalo skoro. A pre čitateľa titulkov je to takmer až peklo. Už riadne dávno sa mi nestalo, aby som musel použiť tlačidlo forward. Tu je to priam nutnosť, inak sa v tom obrovskom a balastoidnom texte divák rýchlo stráca a navrátiť sa ide ťažšie a ťažšie. Mne sa to od polovice podarilo, keď sa od príbehov neznámych ľudí, ktorí ani neboli na obraze a pre príbeh filmu boli nepodstatní, prešlo aspoń na všeobecný intelektualizmus, s ktorým som väčšinou síce nesúhlasil, ale ako alternatívny konštrukt prečo nie? Moje uznanie patrí hercom, že sa to obrovské množstvo textu naučili, a na hodne dlhé zábery. Celkovo ma to však vôbec nechytilo, ani nezaujalo. ()
velmi emotivní a dojemné, ani ne snad tím, o čem dva dávní přátelé mluví, ale jaké asociace a vzpomínky ve mě jejich konverzace vyvolala a jedno jestli hezké nebo ty méně příjemné, pragmatické nebo snílkovské, ty myšlenky a mnohé jiné se mnou zůstali i po závěrečných titulcích ..a ano, k snímku jsem se dostal přes Community :) ()
Cool. Cool cool cool. ()
Asi se budu opakovat, ale k tomuhle filmu mě přivedl seriál Community, za což mu víceméně vděčím. My Dinner with Andre není nic víc než filosofická debata na téma život. Pravdu říct, nad některými otázkami přemýšlíme v reálném životě taky a ani si to neuvědomujeme. Celý film začne spíše jako monolog Andrého a vysvětluje několik let svého životního stylu o kterém bych řekl, že byl více než podivný a docela bych se rozmýšlel nad tím, zda nesedím u stolu s nějakým bláznem. Naštěstí tahle pasáž končí a zbytek filmu se rázem pozvedne. Otázky jsou skutečně trefné a určitě se nad nimi zamyslíte taky. Já osobně přišel na to, že bych s Andrem souhlasil pouze v pár věcech, zatímco s jeho oponentem v mnoha. Ať to bude znít teď divně oponent, tedy Wallace Shawn, je ale zároveň to co je na filmu horší. Scénář je totiž napsán tak, aby měl André jednoznačně navrch a jeho oponent ač se snaží co může pouze přitakává a nemůže se mu rovnat. Další problém je i v tom, že vás tato postava ani nijak více nezaujme, Walace vypadá jako by vylezl zpod mostu a vůbec se chová tak nějak divně. Další aspekty filmu nemá cenu moc rozepisovat. Celá scéna je snímána asi dvěma kamerami mezi kterými se neustále přepíná, takže práci s kamerou rozhodně neoceníte. Veškeré dění okolo stou je taky jenom jakási kulisa aby film nebyl pouze statický a občasné vyrušení číšníkem spíše vadí. Samotný film je však zajímavou sondou, bohužel co se opakovatelnosti promítání týče, aspoň tedy u mě, tak tak prakticky nepřipadá v úvah. S tímhle bych souhlasil s Milkym, při druhém promítání se uzíváte k smrti, na druhou stranu pustit si film po pár letech kdy na něj zapomenete dokáže vás opět uchvátit. Na závěr bych měl jesětě jednu výtku k závěru. Jízda taxíkem a jakási epilog jsem vážně nepochopil a jako závěr moc nefunguje. ()
Film který bych si nebýt systematického procházení nikdy nepustil. Je to jeden z mála film, které nevím jak hodnotit. Dva muži sedí v restauraci a probírají co je realita, povrchnost, skutečné vnímání světa, vnitřní život. Nic jiného, žádný konflikt, drama, jen dvě hodiny povídání. Absolutně nefilmové, pro mě nestravitelné těžkotonážní filizofické a intelektuální dílo. Zároveň film, který nemůžu shodit jako nějaký pseudoart, spíše něco daleko nad mými intelektuálními schopnostmi, ba i ochotou nad takovými věcmi přemýšlet. Určitě chápu, že to pro někoho je na 5*... já se nebavil. počítal jsem každou minutu, v půlce jsem usnul. Výsledné 2* jsou tak spíše kompromisem mezi tím jaký film je a jak jsem ho vnímal já. ()
Stačí vzít pár věcí, o který přemýšlíme všichni bez výjimky téměř denně (a bráníme se tomu seč můžeme), udělat z toho dvouhodinový dialog dvou lidí a výsledkem je dílo, které naplňuje slova "zážitek" a "zkušenost" stokrát víc, než kterýkoliv hollywoodský velkofilm. Další důkaz toho, jak směšné je posuzovat realitu běžnými měřítky - nevím, kolik tenhle film stál, ale víc, než pár tisíc dolarů to být nemohlo; v porovnání s tím, kolik stál takový Titanic nebo Avatar, tak je prostě šílené a naprosto absurdní, jak máme zafixováno, že realita funguje (třeba v tom filmovém průmyslu). My víme v zásadě všichni velmi dobře, co je a není sračka, ale jak vysvětloval Andre, potřebujeme mít pocit, že stojíme pevně nohama na zemi, a toho se dá dosáhnout mimo jiné právě tím, že se těch sraček budeme držet. Jenže realita se musí hýbat a dream world prostě je potřeba neustále bořit! Tenhle film je tomu poctou. ()
Zajímavé dílo, ke kterému mě samozřejmě přivedl seriál Community svým krásně parodujícím dílem. Díky ti, Community. Vsadím se, že hodně lidí odradí zjištění, že tady film nemá ani obsah, má zanedbatelný počet komentářů a hodnotících a nedají se na něj najít české titulky (alespoň mě se nezadařilo, slovenské ale jsou), ale jejich chyba. Tento film je naprostá filosofická smršť. Během dvou hodin se nad životem zamyslíte jako málokdy předtím a kupodivu film ani přes svou délku nenudí. Nikdy bych netipoval, že mě pohltí sledovat dvouhodinovou konverzaci (zezačátku spíš monolog) dvou chlápků u jednoho stolu, ale je to tak a klidně bych vydržel i daleko víc. Jako zápor bych tady viděl postavu Wallyho, který mně byl svým zjevem a hlasem nesympatický a hlavně první polovinu filmu byl naprosto nedostačujícím oponentem Andrému. Narozdíl od ostatních tady ale nemám potřebu podívat se na film podruhé a myslím, že při druhém shlédnutí už bych se nejspíše nudil. ()
Jeden z nejtěžších snímků, co jsem kdy viděl. Částečně jazykově, bez titulek je velmi obtížné porozumět, ale především obsahově. Krize středního věku po filozofsku. Životem zklamaný herec jde neochotně na večeři s dávným přítelem, který se vrátil z dalekých zemí. Slyšel, že opustil celou svou rodinu, proto se bojí, že se změnil. Ještě netuší, že tato večeře mu otevře oči. Během první poloviny jsem měl velmi smíšené pocity. Byl jsem zaskočen verbálním vodopádem z úst charizmatického Gregoryho a naopak jsem byl provokován podbízivě špatným výkonem jeho hosta. Tato část se nese v duchu dialogu, který je ale plně v rukou cestovatele, prokládaný občasným pokývnutím Wallyho. Ano, herci hrají sami sebe. Říká se, že při jídle by se nemělo povídat. Děkuji tvůrcům, že toto etické pravidlo převrátili vzhůru nohama. Od poloviny po aktivním zapojení zamlklého posluchače se totiž rozjíždí něco neuvěřitelného. Strhující filosofická diskuze, u které jsem zkoprněl a nestíhal hltat jedno slovo za druhým. Střet zkušenostmi ošlehaného a obratným jazykem obdařeného Andrého s racionálně smýšlejícím, po změně dychtícím Wallym. Co věta, to eventuální zakončení celovečerního filmu v podobě pointy. Obecnější témata, s kterými jsem plně souhlasil, se nezpozorovatelně během chvilky překlápí na vážnější notu. O lidstvu, chování lidí k sobě samým, rozdílu mezi přežíváním a žitím, jak komfort odtrhává od reality, smrti, společenských morálních normách, důvodech útěku ze svého bydliště nebo samotném smyslu života. Zdá se Vám to na 110 minut příliš? Vězte, že se jedná pouze o nejzákladnější výtah toho, co tito dva protagonisté spolu na rétorské úrovni probírají. Excelentně nastříhané, servírující realistický dojem jedné dlouhé diskuze a perfektní hra zrcadel v pozadí. Naprosto mne ale odrovnal kontrast úvodního prologu a epilogu. Bravo! --- Pro sebe si zde budu vypisovat nejemotivnější pasáže. Proč průběžně? Neboť jedna projekce rozhodně nestačí. (1) Sand. The desert was pretty horrible. It was pretty cold. We´re searching for something but we couldn´t tell if we´re finding anything. You know that once Kozan and I we´re sitting on the dune and we just ate sand. You know, we weren´t trying to be funny. I started, he started. We just ate sand and threw up, that´s how desperate we were. In other words we didn´t know why we´re there, we didn´t know what we were looking for, the entire thing seemed completely absurd, arid and empty. It was like a last chance or something. --- (2) Death. You see, I´ve seen a lot of death in the last three years, Wally, and there is one thing, that is sure about death. You do it alone. That people around your bed mean nothing, your reviews mean nothing. Whatever it is, you do it alone. --- (3) Grave. I felt myself beeing lowered into the ground. They had in fact dug six graves, eight feet deep. And then I felt these pieces of wood beeing put on me. And I cannot tell you Wally what I was going through. Then my valuables were put on me in my hands and they had taken you know a kind of sheet or canvas and they stretched about this much above my head. And then they shoveled dirt into the grave, so that I really had the feeling of beeing buried alive. --- (4) Comfort. I wouldn´t put an electric blanket on for anything. (…) The main thing Wally is, that I think that kind of comfort seperates you from reality in a very direct way. I mean if you don´t have that electric blanket and your apartment is cold and you need to put on another blanket or go into the closet and pile up coates on top of the blanket you have, well then you know it´s cold. And that sets up a link of things. Is the person next to you cold? Are there other people in the world who are cold? What a cold night! (…) Turn on that electric blanket and it´s like taking tranquilizer, it´s like beeing lobotimized by watching television. I think you enter the dream world again.--- (5) Seed. When I met him at Findhorm, he said to me: "Where are you from?" I said "New York". He said, "Ah, New York! Yeah, that´s a very interesting place. Do you know a lot of new Yorkers, who keep talking about the fact, that they want to leave but never do?" And I said "Oh yes!" and he said "Why do you think they don´t leave?". I gave him different banal theories. He said, "Oh, I don´t think it´s in that way at all. I think, that New York is the new model for the new concentration camp, where it has been built by the inmates themselves and the inmates are the guards and they have this pride in this thing they have built, they have built their own prison. And so they exist in a state of schizophrenia, where they are both guards and prisoners. And as a result they no longer have, having been lobotomized, the capacity to leave the prison they have made or to even see it as a prison." Than, he took out a seed for a tree and he said, "This is a pine tree". He put it in my hand and said, "Escape. Before it is too late." --- (6) Robots. Chiquita and I have had this very unpleasant feeling that we really should get out. No we really should feel like Jews In Germany in the late thirties? Get out of here. Of course the problem is where to go cause it seems quite obvious that the whole world is going in the same direction. You see, I think it´s really possible that the 1960s represented the last burst of the human being before he was extinguished. And that this is the beggining of the rest of the future now and that from now on there will simply be all these robots walking around, feeling nothing, thinking nothing. And there will be nobody left almost to remind them that there once was a species called a human being with feelings and thoughts. And that history and memory are now being erased and soon nobody will really remember that life existed on this planet. --- (7) Language of the heart. The purpose of this underground is to find out how to preserve the light, life, the culture. How to keeps things living. You see I keep thinking that what we need is a new language, a language of the heart, languages in the polish forest where language wasn´t needed. Some kind of language between people that is a new kind of poetry, that´s the poetry of the dancing bee that tells us where the honey is. And I think that in order to create this language, you´re going to have to learn how you can go through a looking glass into another kind of perception where you have that sense of being united to all things. And suddenly you understand everything. --- (8) Performing. I thought I was living my life, but in fact I haven´t been a human being. I´ve been a performer! I haven´t been living, I have been acting. I´ve acted the role of a father, I´ve acted the role of the husband, I´ve acted the role of the friend, I´ve acted the role of the writer, director, what have you. I´ve lived in the same room with this person but I haven´t really seen them. I haven´t really heard them. I haven´t really been with them. --- (9) Son. baby holds your hands and then suddenly, there's this huge man lifting you off the ground, and then he's gone. Where's that son? 100% () (méně) (více)