Frankie a Johnny

Frankie a Johnny řadím do stejné výše jako Harryho, co potkal Sally. Velmi příjemný romantická komedie se skvělými herci. Film jsem viděl dvakrát. Poprvé v originálním zvuku s titulky a zdálo se mi to o dost lepší, než ten český dabing. Ale možná to byla jen ta Veronika Žilková, kterou jsem nemohl celej film vydýchat. A klidně bych se podíval potřetí. Scéna se vzkazem přes rádio mě vždycky dostane... (23.04.2008)

Docela obyčejné seznámení, docela obyčejné námluvy v zavedeném bistru na rohu newyorských avenue. Není to žádná legrace. Ona na place - od stolu ke stolu, on v kuchyni, zapřažen v provozu. Snídaně, obědy, večeře - minutky k vzájemné důvěře. Objednává si u ní chod, který v hlavním menu běžně k dostání není – celé její srdce, celou ji. Má zájem o upřímné sblížení. Hoď za hlavu vylíčenou minulost s modřinami. Budu milovat více, budu milovat lépe. Slibuji. Nabízím moře lásky, žádné psí odpoledne… (13.09.2016)

Dal bych tři prsty z levé ruky do ohně za to, že Zdenda Pohlereich přišel o vlasy ve chvíli, kdy uviděl scénu Pačína, jak seká pórek. A zbývající dva prstíky bych vyměnil za to, aby už nejúzasnější Fajfrovou nedabovala stále mutující Veronika Žilková, dva dny jsem měl z toho jejího výkonu naběhlý žilky... (a prej že slovní hříčky nejsou vtipný) (02.08.2011)

Překrásný film o osamělosti lidského rodu a o tom, že překážka na cestě za pravou láskou vězí často v nitru nás samých. Asi jsem ještě neviděla romantický snímek, který by byl tak plný nervózních gest, sžíravé nejistoty a rozechvění při křehkém sbližování. A přitom co slovo, to perla. I přes kouzlo ústřední dvojice a zábavné vedlejší postavy mou pozornost stíhaly upoutat jemné detaily, gesta a humorné situace, které ne vždy měly souvislost s hlavním dějem, a přece dokreslovaly atmosféru celého příběhu, vyjadřovaly roztržitost a hravost, které přicházejí v životě vždy, když jde o to „pravé“. (27.12.2014)

Review filmů s Michelle Pfeiffer #11: Hodnocení filmů je vždycky subjektivní. Málokdy poznám již při jejich sledování, že pro mě budou něčím zásadní. A když už, tak je to většinou samotným hypem nebo povinností, že tahle filmová ÚDÁLOST se mi prostě musí líbit. Většinou je to ale až v okamžiku, kdy dobíhají závěrečné titulky a ještě pár dnů poté. Pomalu ve mně zraje neurčitý pocit, který se pak promění v konkrétní emoci, jenž pak pro mě shlédnutý film už navždy ocejchuje. A přesně toto se stalo i u „Frankie & Johnny“, což mě překvapilo o to více. Nepokládal jsem to za nic výjimečného, ale šeredně jsem se pletl. Protože tahle romantika už pro mě výjimečná vždycky bude. Možná je to nejspíš tím, že hlavní dvě postavy v něm „dýchají“. Frankie a Johnny jsou newyorčané, kterých je v městě nekonečné noci nepočítaně. A právě možná proto jsou tak zásadní. Pacino a Pfeiffer jsou dokonalá dvojka, které uvěříte každý nádech, a zejména ženská část ústředního páru je fascinující. Marshall byl za její obsazení hodně kritizován („příliš krásná“), ale tahle sázka na (ne)jistotu vyšla báječně. Protože i když Pfeiffer krásná skutečně je, je to právě její krása, která je pro její smutek ten největší handicap. Což ji činí ještě zranitelnější. Našel bych i pár slabších míst, ale ty bez problému přebije každá chvíle, kterou spolu hlavní dva aktéři stráví. V těchto okamžicích zapomenete na dění kolem a zcela se soustředíte na lásku, kvůli které je nutné bezelstně obětovat naprosto vše. „All you need is Love,“ zpíval už John Lennon a beznadějní romantici tohle krédo prosazují všemu navzdory. Počítejte do té skupiny i mě. Jsem totálně zamilovaný do „Frankie a Johnny“ – a konečně jsem i dost starý na to, aby mi bylo jedno, zda je to vkusné nebo ne. (28.03.2022)