Konec starých časů

Velice roztomilá záležitost, po dlouhý době jsem viděl film zajímavej nejenom atmosférou, herecky, ale hlavně příběhem. Ale herecky to je samozřejmě paráda, Abrhám je tu nejspíš v životní roli. 🔝 Nakonec ještě hvězdičku přidám, protože jsem film za poslední půlrok viděl asi čtyřikrát. Takhle milej a zábavnej film jsem už dlouho neviděl. (21.09.2020)

Krásný a noblesní film ve všech směrech - jak co do krásy Vančurova jazyka a exteriérů, tak do dokonale vystihnuté prvorepublikové atmosféry, ale i co do režie. Jiří Menzel tenkrát na sklonku osmdesátých let ještě ve své nejlepší formě. Před lyrizující kamerou Jaromíra Šofra koncertuje Josef Abrahám a já si jen dopřávám příjemný a pohodový zážitek, kterému uděluji silné čtyři hvězdy. (26.02.2012)

Od Vladislava Vančury jsem přečetl pouze "Pole orná a válečná" a i přestože to dílo bylo místy až nechutné, jeho jazyk je tak složitý (ale krásný), že více jsem nezvládl. I proto jsem vděčný - v tomto případě - Jiřímu Menzelovi, že mi jeho dílo zpřístupnil ve filmovém podání. Nevím sice, jak moc se knižní předloha liší od filmu, ale i tak považuji toto dílo za nádherné (a to se podívejte na rok vzniku!). Hlavní role jsou geniálně obsazeny, neskutečně se mi líbí postavy Josefa Abrháma, Josefa Somra, Jana Hrušínského, Labudy, Hanzlíka a dalších...pro mě filmová klasika z vrcholu zlatého fondu naší kinematografie. Chyba ve filmu: když Jan Hrušínský laškuje při honu s dcerou zámeckého pána, je vidět, jak jejich koně drží člověk ze štábu, schovaný za stromem. Zajímavost: syn Rudolfa Hrušínského Jan hraje ve filmu syna postavy Rudolfa Hrušínského, Jana. Rudolf Hrušínský ho tedy představí "Toto je můj syn Jan." (11.12.2010)

Je úplně jedno, jestli pan Menzel použije podklad od Bohumila Hrabala nebo Vladislava Vančury. Jeho způsob filmování je nádherně nostalgicky melancholický a pokaždé v něm dokáže naprosto dokonalým způsobem zahrnout neotřelý vtip, díky kterému si herce tehdejší doby prostě zamilujete. V tomto případě se například jedná o podle mě nejvýznamnější roli pana Abrháma. A všichni ostatní jej v příběhu nonšalantně doplňují. (14.01.2019)

Kdo mě zná (jakože vůbec nikdo), ví, že nemám ve zvyku klást si životní cíle: "Kde se vidíš za deset let, bobánku, čeho chceš dosáhnout?", už z pouhé vidiny, že by se mě na to mohl někdo neironicky zeptat (tj. nečekat, že v odpověď neplácnu totální bejkovinu), se mi otevírá kudla v kapse. I když! Musím přiznat, že ještě jako švarný junák jsem si myslel, že takový životní sen přeci jen mám, po vzoru Diogena ze Sinópé jsem chtěl bydlet v sudu... pak však přišla krize mladého středního věku (btw. stále trvající; to je však na jiné povídání), během které jsem si uvědomil, že by mně byla zima, načež bylo po snu, a to i bez insomnie. Proč vám to však říkám právě zde? Bo jsem si na základě zkouknutí Menzelova Konce starých časů vytyčil ŽIVOTNÍ CÍL. Bez obav, nemusíte se bát, že se chystám, skryt pod falešnou identitou aristokrata-vojenského vysloužilce, vyžrat Matěje Stropnického, mé úmysly jsou prozaičtější, ba ušlechtilejší. Budu se učit mluvit! Pardon, to samozřejmě není celé: budu se učit mluvit ve stylu postav Vančurových románů. Zřete: „Jezme a pijme. Dejte sem večeři! Tučný sýr, zvěřinu, ptáky, jehňata, vše, co se líhne živé, a vše, co se líhne z vejce. Dejte sem vše, co zraje jedlého, vše, co je oploutveno, a všechny druhy plžů, kteří se požívají ve vzdělaných zemích. Dejte to sem! Je večer, země se otočila a tu je obyčej jísti.“ Geniální, není-liž pravda? A že na konci snažení očividně čeká tučná hostina, taktéž není k zahození! 75% (23.03.2021)