Francouzská depeše Liberty, Kansas Evening Sun

Povídkový příběh Wese Andersona, který je směsicí krátkometrážních filmů v ucelené Francouzské depeši. Musím říci, že mě krátkometrážní formát jednotlivých příběhů sedl více, než ten celovečerní u některých dřívějších komedií Wese Andersona. Příběhy jsou akčnější, mají lepší spád a první o umění ve vězení vyloženě tne do živého s excelentním Adrienem Brody! Celé se mi to prostě líbilo tolik, že jde možná o můj vůbec nejoblíbenější film tohoto osobitého tvůrce. 80%  (26.06.2023)

Fakt nevím. Líbí se mi, že někdo v mainstreamu oživuje formát povídkového filmu a Andersonův styl k anekdotickému vyprávění v tuhle chvíli navíc pasuje, ale určitá salónní mělkost toho všeho mě za nohu táhne dolů. Všechny hlavní povídky jdou vnímat jako alegorie na uměleckou činnost (v případě první dokonce ne alegorie, ale přímé vyjádření), aniž by to ale bylo aplikovatelné na samotného Andersona, který není utrápený neprivilegovaný chudák, revolucionář ani kuchař pátrající po nových chutích - je vlastně trochu smutné, že se mi zdá, že Anderson romantizuje typ umělce, který on nenaplňuje. Jenže jakkoliv nemůže změnit svou esenci, pořád může točit co a jak chce. Proč tedy točí film, ze kterého prýští umělecké nenaplnění založené na externích problémech, když veškeré problémy jeho tvorby mohou pramenit/pramení zevnitř? Působí to trochu jako hledání důvodů umělecké stagnace všude jen ne v sobě. Jako Wesi, nikdo to za tebe nevyřeší - tvůj problém není bezohledný producent, nepružný systém ani pokoření všech met! Francouzská depeše není v žádném ohledu špatný film, jeho obrazová složka je pořád vtahující (a sám nechápu, proč se mi to ještě neokoukalo), ale samotný Anderson tápe. A já tápu nad ním. Je toho hodně, co se mi uvnitř líbilo. (A rozhodně to je velký posun oproti Psímu ostrovu.) Ale nemůžu se zbavit dojmu, že Anderson začíná nějak tušit, že by měl začít dělat něco jiného, ale místo aby to udělal, tak točí film implicitně o tom, že nemůže, protože svět mu to nedovolí. 3 a 1/2 (15.11.2021)

Tady forma absolutně pohltila obsah. Od první vteřiny obraz křičí "Wes", ale příběhy, který se tu odehrávají, křičí "nuda!". K čemu je tatatatatata kadence slov a úchvatný herecký ansámbl, když je napojení jednotlivých příběhů neexistující a příběhy samostatně nemají šanci zaujmout. Nebyl problém poklimbnout, proto jsou dvě hvězdy ještě shovívavé hodnocení. (23.01.2022)

Režisérský styl Wese Andersona mám ve velké oblibě. Jeho snímky jsou osobitě “divné”, nicméně právě skrze to z jeho filmů přímo tryská tvůrčí svoboda v mozaice výrazných postav a košatého příběhu. Nejinak je tomu i v jeho nejnovějším snímku The French Dispatch, který kombinuje několik po sobě jdoucích příběhů, které zastřešuje dekonstrukce mýtu svéhlavého šéfredaktora a derniéra jeho plátku. Režisér zde opět velmi umně pracuje s načrtnutými motivy, vyprávěním a postavami, takže se před Vámi na ploše čítající 108 minut rozprostře filmový zážitek, jaký dnes už (bohužel) opravdu nemá obdoby. A už právě jen díky tomuto atributu byste tomuto klenotu měli dát šanci. Vážně to stojí za to. Skvělá práce! „Self-reflection is a vice best conducted in private or not at all.” (06.03.2022)

Možno najandersonovskejší Anderson. Čo záber a kompozícia, to maximálne vyšperkovaná mizanscéna, využitá na 110%. Umelecká pocta novinárčine v teréne, a zďaleka nielen nej. Každá poviedka má svoje osobité čaro a príbeh (väzenie, študentský manifest, únos) a zároveň dominantný i vedľajší presah (výtvarné umenie, divadlo, animovaný film, šach, gastronómia). PS: po Bondovi a Dune toto „menšie“, ale solídne estetické kino pohladilo dušu. Pozerajte to rozhodne odpočinutí, je to náročne obsahovo aj vizuálne. (23.11.2021)