Faust

Murnauův Fast je pro mě vrcholem němé filmové tvorby. Podle mě se jedná o maximum, co se v té době dalo němým obrazem vyjádřit. Skvělá kamera, vynikajícím způsobem provedené triky, dokonalé masky a líčení, herecké výkony i výprava. Ani patetický závěr s označením lásky jako spásou lidstva mi nezkazí celkový dojem. (11.05.2011)

Ukázka německého expresionismu v plné síle. Monumentální výprava zapojená do vyprávění, psychologizace postav výrazným svícením, hercovo tělo významotvorným vizuálním prvkem a podivně pokroucené kulisy ve službách „náladotvorby“. Přes vyzrálou technickou úroveň, s občas poněkud exhibičním zapojením triků, patřil největší díl mé pozornosti Jannigsovu Mefistovi. On ovládá nejen osudy postav, které – pro expresionismus příznačně – ztrácejí kontrolu nad vlastním rozhodováním (nezapomenutelná scéna, kdy Mefisto svůj plášť použije jako divadelní oponu), ale se svým oživlým obočím suverénně vládne celému filmu. Udal dosud nepřekonané měřítko k posuzování podmanivosti filmových ďáblů. Romantické motivy byly v preprodukci Kyserem, čerpajícím mj. z německých pohádek, a během produkce Hoffmanem, čerpajícím z odkazu německého romantického malířství, zesíleny nad rámec Goethovy předlohy – jak úderně dokládá jednoslovné finále, jehož patos není k smíchu, protože bezproblémově zapadá do celkové okázalosti. Univerzálnější a naléhavější poselství by asi nikdo nevymyslel a dnes už těžko vymyslí. Současní diváci by podobné zjednodušení v dnešním velkofilmu vypískali. Tady ale vzletná pointa dokonale završuje velký a ve velkém stylu vyprávěný příběh. Murnauova snaha přetavit „domácí“ látku ve světovou podívanou byla podle mne úspěšná. 85% Zajímavé komentáře: Mahalik, Radko, faced (20.07.2014)

Friedrich Wilhelm Murnau pojal příběh o Mefistofelovi, Faustovi a Markétce jako vrcholné dílo své německé kariéry, v jehož rozbujelosti, nespoutanosti, proměnlivosti a paradoxnosti jako bychom sledovali podobně nejednotný i podmanivý obraz expresionismu jako celku, jenž uniká konceptualizaci. ____ Vyjděme ze srovnání Murnauova Fausta z roku 1926 s jeho Upírem Nosferatu (Nosferatu, eine Symphonie des Grauens) z roku 1921, mnohým jistě více známým. ____ Upír Nosferatu interpretoval v dobrém slova smyslu brakový příběh způsobem vysoce koncentrovaným, sjednoceným a úsporným. Pomocí prostředků, které v expresionismu působí spíše cizorodě, přitom dosáhl jednoho z vrcholných příkladů kinematografických možností této poetiky. ____ Oproti tomu Faust měl být ctihodným národním eposem, jenž adaptoval kanonickou látku známou od Ch. Marlowea či J. W. Goetha: příběh o smlouvě vzdělance Fausta s ďáblem i o Faustově tragickém vztahu k Markétce. Od velkého dramatu a velké literatury jej však přiblížil k bezprostřednosti, naivitě i vyprávěcím způsobům jeho lidových kořenů. ____ Grafické a plastické expresionistické prostředky tentokrát nenahrazoval stínohrou, nýbrž se k nim naopak otevřeně obrátil, leč způsobem nesourodým, tonálně rozmanitým a stylově hýřivým. Murnau překvapuje náhlými změnami v náladě, rytmu, hlediscích či herecké interpretaci týchž postav. Zarážejí kontrasty odlišných architektonických stylizací nebo mnohost přístupů ke kompozici obrazu. ____ Mohlo by se proto zdát, že jde o jedno z těch příslovečných nemocných velkých děl velkých umělců, jenže ono není vůbec nemocné. Všechny zmíněné nestejnorodosti jsou totiž nenáhodné a soustavně realizované. Navzdory či možná díky jistému diváckému diskomfortu jde naopak o mocné gesto uměleckého týmu s Murnauem v čele. ____ Zatímco v době převládání epizodického vyprávění Murnau přišel se sevřeným Upírem Nosferatu, v období vítězství sevřeného vyprávění kontroval epizodickým Faustem, svého druhu sumarizujícím sbohem jeho německé kariéře… a jak bylo řečeno, v jistém slova smyslu i německému filmovému expresionismu ve vší bohatosti a neuchopitelnosti. ____ Ano, ona cesta od mýtu přes frašku a tragédii zpět k mýtu může současnému divákovi připadat zrádná, jak už to u smluv s ďáblem bývá – ale tuhle je záhodno podepsat. [Napsáno pro katalog LFŠ 2021] (29.08.2021)

Sakra, takový intenzivní začátek, takový brutální konec, proč jenom je ten prostředek takový laškovný a neinteresantní. (Navzdory tomu Camilla Horn fantastická.) Se staršími filmy, které nějakým způsobem pracují s vírou/křesťanstvím mívám většinou vnitřní problém. Nedokážu se prokousat historickými vrstvami, abych správně pochopila, jestli to Murnau myslel s tou vírou upřímně nebo ironicky, nebo zkrátka jaký postoj k té legendě to vlastně zaujímá. (27.02.2022)

Podmanivý faustovský snímek, postavený na vizuálních hodech zpřítomňujících mnohé z nezbytných středověkých atributů velmi přesvědčivě a věrohodně. Janningsův Mefisto své ďábelské roli pekelného svůdce dává všechno a stává se tak možná i tím nejpozoruhodnějším na celém snímku. Osobně mi tedy trochu vadí víceméně "urfaustovský" charakter námětu, což vynikne především v pohádkovém závěru, jenž působí v porovnání s tím Goethovým přece jen trochu hloupě. (27.02.2007)