Krajina ve stínu

Poselství, že kombinace zrůdné ideologie a „zasrané doby“ obnažuje lidské charaktery až na kost v neoznačeném hrobě, je neprůstřelné, ale pro intenzivnější dotek autenticity bych potřeboval víc než jen pobíhaní hejna hus napříč záběrem. Chtělo to trošku být jako Haneke, ale výsledkem je Urousaná pentle, která si moc neví rady s návazností a postavami. Taclík tu svou evidentně uchopil jako odkaz na armádní role Víti Jandáka.. (10.05.2022)

Téma snímku (které je podle mne v současnosti vnímáno už daleko méně kontroverzně, než třeba před 20ti lety) - poválečné "účtování" s německým i "německým" obyvatelstvem v pohraničí a excesy s ním spojené"- bylo v naší kinematografii zpracováno už několikrát. "Krajina ve stínu", jakkoliv oprávněně jsou jí vytýkány Douglasem i mnoha jinými různé nešvary (plochost a přehnaná typizace postav, přemíra klišé viděných mnohokrát jinde atd.) má řadu kladných stránek - nadprůměrné herecké výkony(pro než byl mimo jiné předpokladem neméně kvalitní casting), působivá atmosféra a především, pokud to lze z dostupných zdrojů objektivně posoudit, na rozdíl od tematicky obdobných snímků, historická věrnost. Při srovnání s "Habermannovým mlýnem" nebo "Krví zmizelého" v tomto ohledu Slámův film vítězí na celé čáře a jestliže jsem výše zmíněná díla hodnotil jako slušný průměr, tragédie z Vitorazska si určitě zaslouží o hvězdičku víc. (14.09.2020)

Krajina ve stínu vcelku zabodovala na Českých lvech a vcelku i zaslouženě. Je to kvalitní řemeslná pŕace, které se u nás stále tolik nedostává. Bohužel. Snímek zobrazuje přiběh jedné vesnice od předválečného období až po komunistické řádění v roce 1952. Film střídá počáteční nadšení z přicházejícího nacistického režimu, následného vstupování němců do armády, načež přichází vystřízlivění, české bonzáctví a následně konec války a klasické české oplácení všeho Němcům a následný nástup nového režimu. Film ukazuje téměř vše, byť tedy značně utržkovitě. Nějaká půlhodinka navíc by mi rozhodně nevadila. Alespoň pro lepší vykreslení postav, kterých je zde jak ve Vojně a míru a nedostanou se pořádně k prostoru. A některá období dostávají po hříchu málo prostoru. Přesto je to krásně natočená a zahraná (byť tedy nechápu to haló kolem Magdalény Borové) freska jedné česko-německé vesnice z ožehavé části českých dějin, která se nebojí explicitně kritizovat “čecháčkovství”. Ale přesto se nejedná o kritiku jednostrannou. Snímek rozhodně dokonalý není, ale je to film, který má co říct a i se mu to vcelku daří. A ta černobílá tomu neskutečně sedne. 7/10. (08.03.2021)

Kronika lidí z malé pohraniční vesnice Vitorazka. Není to žádný okázale působící film. Kamera je pomalá, moc se toho neděje. Lidé se různě překlápí na jednu, nebo druhou stranu. Režisér Bohdan Sláma nikomu názor nevnucuje, není zde čisté zlo a dobro. Říká : "Zajímá nás, jak malý člověk obstojí uprostřed dějin, které se přes něj valí. Musíme si klást otázku, jak bychom se v podobných situacích zachovali my sami". (31.01.2021)

KRAJINU VE STÍNU lze chápat v paralele ke KRVI ZMIZELÉHO (Milan Cieslar, 2005). V obou případech jde o "samožersky" vznešené plakátové filmy o tom, že (někdy titíž, někdy různí) lidé na sebe byli zlí či jednali prospěchářsky za okupace, při odsunu a s nástupem komunismu, jakkoli oné vznešenosti dosahují stylisticky odlišnými způsoby. Ba co víc, přeložíte-li přes sebe filmy a seriály vyprávějící o komunitě postav v jednom a více z těchto období a vyznačíte si narativní průměty všech z nich, dostanete KRAJINU VE STÍNU. ___ Postavy jsou sice tzv. historické překlady skutečných osob, leč i sebekomplexnější osobnost lze zploštit na primitivní typ - a nic jiného než postavy-typy o směšně malém množství vlastností v tomto filmu nenajdete. Nežijí, neproměňují se v čase, jen v rámci oddělených vyprávěcích bloků reprezentují - a podle potřeby se (skokově) proměňují či neproměňují. Každodennost v tomto světě jakoby neexistovala, všechno ústí v osobní selhání, konflikt, klimax. ___ Scenárista Arsenjev během besedy mluvil o příběhu postav či vesnice a věřím, že se maximálně snažil o to, aby věrně zachytil, co se v ní odehrálo. Jenže historie sama o sobě není příběh, nýbrž spíše soubor stavů věcí, z nich můžeme nespočet příběhů udělat - pečlivou práci s kauzalitou či soustavně vedenymi paralelami. Jak říká Hlavsa u Cimrmanů ve VIZIONÁŘI: "Vidím jen výjevy, víc po mně nechtějte." A pochopitelně, pana uhlobarona to neuspokojí, protože nevidí kauzalitu. A pouze z výjevů je složená i KRAJINA VE STÍNU, protože kauzalita mezi scénami je velmi slabá, případně značně neobratně sugerovaná skrze neumělá motivická propojení. Skoro není možné dovodit, co postavy dělaly a nedělaly v obdobích mezi výjevy. Chovají se buď úplně stejně, anebo narazově úplně jinak. ___ Osobně se snažím každému filmu vyjít maximálně vstříc. Usiluji najít, za jakých podmínek pravděpodobně jako dílo funguje nejlépe - a podle toho jej posuzovat. Pozorně jsem včera naslouchal tvůrcům, celou noc i dnes dopoledne o filmu s přáteli diskutoval a doufal, že upozorní na věci, jichž jsem si nevšiml. Pominu-li ale výborné herce, díky nimž ty postavy nejsou směšné, prozatím jsem žel neobjevil klíč, který by pro mě KRAJINU VE STÍNU v jakékoli rovině a ve vztahu k jakékoli poetické tradici dokázal zachránit. ___ Přiklonil jsem se nakonec k dvěma hvězdičkám, protože abych si byl skutečně jistý, že ani v rovině práce se stylistickými vzorci KRAJINA VE STÍNU nepřináší mnoho pozoruhodného, musel bych ji vidět ještě jednou a soustřeďovat se právě na ně. Styl dlouhých pohyblivých záběrů s několika stále se variujícími modely vývoje jsem shledával poněkud mechanickým, ovšem láká mě prozkoumat logiku za oněmi náhlými přeostřeními a za vztahy mezi pohyby kamery a inscenováním herců v prostoru. Ale to spíše proto, že mě zajímají dějiny inscenování v delších pohyblivých záběrech v české kinematografii, neb můj pohled na tento film to z výše uvedených důvodů může k lepšímu změnit jen stěží. (13.08.2020)