Nattvardsgästerna
Hostia večere Pána
Winter Light
The Communicants
Režie:
Ingmar BergmanScénář:
Ingmar BergmanKamera:
Sven NykvistHrají:
Gunnar Björnstrand, Ingrid Thulin, Gunnel Lindblom, Max von Sydow, Allan Edwall, Kolbjörn Knudsen, Olof Thunberg, Elsa Ebbesen, Tor Borong (více)VOD (1)
Obsahy(2)
Drama se odehrává během tří hodin jednoho listopadového nedělního odpoledne. Začíná mší faráře Tomase Ericssona. Ten si uvědomuje tragicky nízký počet farníků. Farářovu pozornost si žádají zejména učitelka Märta, která je do Tomase zamilovaná a také rybář Jonas, jenž trpí fobií z atomových bomb. Tomas jim ovšem nedokáže poskytnout útěchu, neboť od smrti své ženy bojuje především s vlastními démony. (oficiální text distributora)
(více)Recenze (108)
Nádherný konkrétní film o konkrétních problémech konkrétních lidí. Kritika církve, náboženství a víry v Boha. Spousta myšlenek, které mám již velmi dlouho. Spousta věcí, které mi vždy vadili zde lezou na povrch jako žížaly po dešti. Ten scénář opravdu neměl chybu. Psal ho člověk s podobným myšlením, jako mám já. Užívám si ten pocit po skončení filmu, i když není úplně nejpozitivnější.. ()
Extrémně nenápadný a elegantní film, který se zdánlivě ledabyle zabývá výjimečně těžkými tématy víry a smrti. Bergman zde s ledovým chladem proplouvá mezi bezradnými charaktery, které obtěžkal duševními muky, a zcela nemilosrdně nechává diváka psychicky trpět s nimi. Kratší stopáž filmu jedině prospívá, na druhou stranu kamera i tak místy běží již za hranicí nutného prostoru, který si scény žádají. Bergmanovy divadelní kořeny zde prorůstají na povrch více než kdy jindy a mně to naprosto vyhovovalo. Po pádu opony jsem nahlas tleskal.. ()
Zatim jeste moc nevim jak tento film hodnotit proto bez hodnoceni ()
Trilogie o mlčení Boha mi sedí z Bergmanovy tvorby snad nejvíce, jelikož z ní nejvíce sálá skutečný člověk - jeho pochybnosti, vnitřní rozpory, osamocení a jeho vztahu k ostatním lidem oscilujícím mezi hledáním útechy a bolestivým odmítnutím. Jsou to filmy, kde se existence člověka odkrývá až na samotnou dřeň a z jejího odhalení nevychází takřka nic pozitivního. Mlčení Boha je jen znakem oné osamělosti, kterou si nese každý v sobě a nemůže sebe sama přesáhnout, vztáhnout se k něčemu transcendentnímu. Jde tedy o ryze existenciální, pozemskou záležitost, tudíž je třeba přemýšlet o člověku a jeho možnostech a volbách a ne o víře, která od nalézání pravého smyslu odvádí (proto při tomto mlčení se pravá podstata tak zřetelně zjevuje). A ještě v jednom ohledu mám k této trilogii bližší vztah - sálají z ní totiž skutečné emoce, které mají sílu člověka opravdu bolestně zasáhnout. Žádný chlad a odstup. HVP pro mě mají v této trilogii svoji hodnotu v tom, že vlastně všechny její prvky jsou v tomto filmu obsaženy naprosto průzračně, bez zbytečných odboček a šifrování, nýbrž v jasných a úderných dialozích, které filmu výrazně dominují, ale přesto se nedá mluvit o literárnosti (i díky výborným kamerovým kompozicím a fascinujícím hercům). Film je také, v hlavní polovině, doslova vrcholem minimalismu - střety postav v jediném kostele, čtení dopisu jako sáhodlouhé mluvení Marty do kamery - Bergman zde konečně přestává být anachronický a oproštěná forma i tématika tohoto díla zdárně odolávají času. Právě proto je tento snímek jedním z vrcholů velkého tvůrce. ()
Klasicky propracovaný Bergman. Co dodati? ()
Pro mne jeden z nejlepších filmů nejen Bergmana, ale snad i světové kinematografie - vizuálně dokonalý, celistvý a vybroušený do posledního detailu. Samotný děj je až primitivně prostý, ale tak, že nenajdete ani jedno slovo navíc a ze stěžejních dialogů Vám naskakuje husí kůže - zvláště pastorův proslov ve škole je zdrcující. Přesto nejde o jednovrstvé vyprávění bez odboček a citací - režisér zde několikrát zcela otevřeně navazuje na Nietzscheho teze. Tohle je naprostá esence psychické bolesti, obraz chmurných a těžkých myšlenek. A také film, který mne pokaždé stejně hluboce raní. ()
Víra, která není zatížena blouděním a pochybnostmi, bolestí a ranami, které si člověk zasazuje sám nebo jsou mu zasazeny, je vírou zkaženou a falešnou. Temnota ,která k cestě víry nezbytně patří, pomáhá člověku odbourat modly,které ho svádí a vládnou mu. Skutečná víra je proces , který je stále rozen. A jako každé rození, v bolestech. A to platí i pro tzv.ateismus, který ke své poctivé víře potřebuje mnohem více odvahy věřit na náhodu,než jakékoliv jiné náboženství na Boží existenci. ()
Ingmar Bergman byl jednoduše natolik jedinečným režisérem, že i z detailních záběrů na obličeje dokázal udělat hodinu a čtvrt dlouhý film, který má nesmírnou hloubku a který je schopen sdělit tolik, co deset filmů nedokáže. Gunnar Björnstrand je neskutečným hercem a bylo v podstatě jedno, co hrál, protože se do toho vždy nesmírně ponořil. ()
Bergman o víře, lásce a utrpení. Užil bych si tento zajímavý snímek více, kdybych při jeho sledování nebyl ospalý. Skvělá kamera. (654., 5. VII. 2011) ()
Může být něco horšího než pastor, který ztratil víru ve své poslání (potažmo rovnou v Boha), nedokáže farníky utěšit ani přijmout jejich lásku? Jistě, pastor, který tohle všechno splňuje, ale přitom (narozdíl od Thomase plného zoufalé prázdnoty) se cítí naprosto v pohodě, protože je to "dobrej, nenáročnej džob". Takového jsem zažil. A pak je ještě hovado, které svého postavení zneužívá k ovládání lidí a manipulaci s nimi. Ale o takových jsou zase jiné filmy. ()
Presne takto si predstavujem Bergmana, a tymto filmom Nattvardsgasterna som pochopil, preco a ako casto riesil Bergman vo filmoch nabozenske otazky. Film, v ktorom sa na bergmanovske pomery dost keca a ma ponuru atmosferu a pomaly, nikam sa neponahlajuci dej. Jo a menej nadeje a tuzby v lepsi zivot uz u Bergmana nehladajte, tu je tychto depresivnych a pesimistickych atributov az az. Za vybornu reziu a za to, ze Bergman je velikan svetovej kinematografie dam 95 % ()
Hosté večeře Páně je snad nejdepresivnější film, co jsem od Bergmana zatím viděl. Příběh faráře, kterého potkal krutý osud a to ještě netuší, že po téhle mši to bude ještě horší. Bergman se opět zabírá tématem (ne)existence Boha, tentokrát dost pochmurně podaném, kde je nejdepresivnější to, že příběh je uvěřitelný a nejspíš se už někdy stal. A asi ne jednou. Jinak je to opět velmi zručně natočené, skvěle zahrané, vůbec mě to nenudilo, dokonce ani ten dlouhý monolog a celkově to je dost povedené a i když jsem to celou dobu viděl tak na 4*, závěrečná myšlenka o největší bolesti Ježíše to vytáhla na slabých 5*. No ale depka je to teda neskutečná. Normálně si asi půjdu pustit poníky, ať mám o něco lepší náladu. Znovu už si to jen tak nedám, ale na těch slabých 5* to fakt je. ()
Bergmanova dramata na mě mají ten zcela záhadný účinek, že mě ve své strohosti nechávají zcela chladnou. Nevyvolávají otázky, chuť k diskuzi či výrazné emoce. S čestnou výjimkou Tváře prostě jsou. Pomalu plynou jako cesta vlakem. Paradoxně nejvíc dojmů mám z komedií, které Ingmar točil jen z toho důvodu, aby si pak zaplatil tvorbu náročnějších kusů. Tudíž Hosté Večeře Páně vstupovali do mého zorného pole už trochu diskvalifikováni. Na jednu stranu ráda vidím Björnstranda (báječný chameleon, třeba ve srovnání s Úsměvy letní noci), Sydowa (být mlád dneska, tak je považován za stejný symbol jako Cumberbatch) i Thulinovou (moje nejoblíbenější Bergmanovská žena), ale co je to platné, když celé tohle pastorovo pozdní odpoledne nevzbuzuje žádné pochyby. A nebylo to celé o nich? ()
Komorní, pomalý, téměř divadelní a neuvěřitelně silný film od Ingmara Bergmana... Především všichni herci předvedli netriviální, složité a mistrné výkony, ale ani režisér a scénárista v jedné osobě nezklamal, dokázal napsat vnitřně silný, smutný a přesto napnutý příběh a společně s kamaramanem ho naplnit nádherně smutnými obrazy a depresivní atmosférou... ()
Nuda k posrání #113. Viz Osvícení. 25% ()
Bergman sa takmer vo vsetkych svojich filmoch (teda tych,kt.som od neho videl) aspon okrajovo obtiera o motiv mlciaceho boha, tu je odvratena tvar boha motivom ustrednym.Film je ako sme zvyknuti rozpravany velmi pomaly a zachytava stratu viery dedinskeho knaza a uvedomenie si svojej zbytocnosti a zbytocnosti svojich "kazani" pred prazdnym kostolom. ()
Mozna jeden z nejtemnejsich a nejdepresivnejsich filmu vubec. Jak na tom muze byt farar, ktery po manzelce ztrati i viru v boha, nepomuze cloveku od sebevrazdy a jeste " odrovna " takovym zpusobem jedineho cloveka, ktery ho miluje? Fararuv monolog k Marte ve skole sel pomalu az na mou kostni dren, stejne tak jeji dopis byl famozni. Bergman ve svem zanru nema konkurenci! ()
První setkání s Bergmanem. Tuhle jsem zde četl, že náš režisér František Vláčil mu byl stylem podobný. No, možná máte pravdu, ale Bergmana jsem lépe chápal a byl jsem zde vtažen do děje, což je pro hodnocení důležité. Ovšem nevím, zda takové soudy mohu provádět, neb vím, že filmy jako Scény z manželského života či Fanny a Alexander jsou rozmanitější, co se délky týče. K filmu samotnému - dokázal zaujmout i ponurou přenesitelnou atmosférou, která na diváka dýchne už první promlouvou faráře Tomase. Ovšem pak film plyne pomalu, je to na jednu stranu dobře, je tu možnost popřemýšlet, na druhou stranu hrozí riziko utopení se v příběhu, naštěstí tomu tak úplně nebylo. Zamlouvá se mi i myšlenka filmu - přemýšlení nad vírou a životem, zaujaly mě díky tomu dvě sekvence - dopis citovaný samotnou pisatelkou a moment, kdy těhotná matka rodiny oznamuje tragickou ztrátu důležitého článku příbuzenstva. Hodnocení? Jelikož se mi všechny otázky nezodpověděly a atmosféra, ač správně ponurá, časem pomalu, ale jistě vyprchává, dávám čtyři hvězdy. Myslím, že Bergman si svůj majstrštyk schoval do jiného opusu. ()
Šaman, kněz, psychoanalytik, psychoterapeut, psychiatr...My slabí k nim přicházíme a odevzdáváme se jejich síle. Jenže když farář pochybuje a trpí stejně jako jeho ovečky, mizí i poslední jistota Boha uložená v hierarchii církve, ve které je každý stupeň osvícen Jeho vůlí. Farář prostě nemůže být jen další ovečka do počtu, jeden ze zástupu. ()
Přepsáno v lednu 2019. Hosté večeře Páně jsou dalším skvostným filmovým dílem Bergmana v existenciálně prokreslených barvách utrpení lidské osamělosti uprostřed života. Obrazy předkládají své stylově vytříbené kompozice k navrstvení dopadu stísněného pocitu prázdnoty. Jedna z tradičních a zásadních hodnot života, bůh, se v konfrontaci s realitou doby stává zbytečnou a nesrozumitelnou. Ochranné zdi jsou přivíráním očím ze strachu narušení homogenní konzistence vlastní představy uspokojivé existence vštěpených ideálů. Po ztrátách jistot nastávají otřesy, pochybnost kupí otázky v zoufalém hledání místa bezpečí ve zvětšující se vidině všudypřítomné prázdnoty. Smysluplnost životní pouti se v prodlužujících stínech nalezených důkazů propadá do bezedné jámy prokletí beznadějného tápání a věčné osamělosti. Strach z nové bolesti a další ztráty se zuřivě brání chladem a odmítáním, prozření prázdnoty je nemožné. Chráníme se před bolestí a uvízneme v samotě. Hlavní postavou psychoanalytického nahlédnutí do rozvalin lidské duše je Tomas Ericsson (vynikající Gunnar Björnstrand), pastor v existenciálním prohlédnutí po ztrátě své největší životní hodnoty. V tu chvíli se jakýkoliv pojem smyslu života vzdaluje v mlhách bolesti. Pochybnost útočí na úsudek a radí stavět ochrannou zeď a vyčerpává neustálou ostražitostí, všechno má příchuť pouhé náhražky. Přijmutí odhalené pravdy, nebo pouhého jeho zdání, je demoralizující a dobrovolně se ukrývá v osamělosti. Hlavní ženskou postavou je Märta Lundberg (velmi dobrá Ingrid Thulin), vesnická učitelka. S umanutou neodbytností se dožaduje své představy možnosti naplnění a její osamělost se v nepochopení stárne. Upíná se k návratu již prožitého pocitu, realita se zuřivě brání a roní krvavé slzy. Důležitou postavou je Jonas Persson (zajímavý Max von Sydow), prostý rybář v ubíjejícím pocitu beznaděje a nicotnosti: Skutečnost bytí je bez hodnoty lidského života i jeho veškerého snažení. Nejsrozumitelnějším místem se zdá být smrt, bez ní je jen bezradnost, s ní je věčný mír naprostého konce. Výraznou postavou je Algot Frövik (pozoruhodný Allan Edwall), místní kostelník s provokativně bystrým náhledem na možné vysvětlení životních postojů. Víra je nadřazena nad důkaz i hmotu, hledá se prostředek k pochopení a snad ani zapotřebí není. Z dalších rolí: o duševní rozpoložení svého muže strachující se Jonasova manželka Karin Persson (zajímavá Gunnel Lindblom), lehkomyslný pijan z osamělosti a kostelní varhaník Fredrik Blom (Olof Thunberg), věřící stará vdova Magdalena Ledfors (Elsa Ebbesen), správce farnosti Knut Aronsson (Kolbjörn Knudsen), či bezelstně upřímný školák Johan Strand (Eddie Axberg). Hosté večeře Páně je jedinečně výrazným psychologicky naléhavým filmem uměleckého uchopení existenciálního poznávání světa. Tématem je osamělost uprostřed hrůzy běžného života. Prázdnota bez niterného pocitu smysluplnosti je destruktivní ve schopnosti prožívání života, přesto si stále zachováváme obřadní formality společenského soužití. Osamělost je vysilující. Jak bláhová se zdá být oběť Ježíše! Jak nepochopitelná... () (méně) (více)