Intimate Lighting
Obsahy(1)
Ředitel malé hudební školy Karel se po letech setkává s bývalým spolužákem z konzervatoře Petrem. Úspěšný hudebník z hlavního města přijel na venkov s atraktivní milenkou a zdánlivě mu nic nechybí. Karel má manželku, děti, téměř dostavěný domek a na bývalé ambice musel zapomenout. Zdánlivě nepřekonatelnou hradbu času, který je oba změnil, nakonec pomůže překonat noc s lahví alkoholu. Komorní příběh s trapnými i směšnými momenty není dramatický, přesto diváka zaujme – poetickou kamerou, ze života dobře odposlouchanými dialogy i zdařilými výkony neherců v hlavních rolích. (NFA)
(více)Recenze (240)
Až neuvěřitělné, že jsem tento klenot české filmografie objevil až tak pozdě. O to ale bylo větší mé nadšení z perfektní filmařské práce a výborné komedie. S osobním okomentováním Ivana Passera byl zážitek ještě výrazně umocněn. (FNR Písek 2009) ()
Prassera ve snu viděti, ráno se vyblíti. Ať žije vlnka, co nás tak těší... ještě, že mám po filmu vždycky ten rozptyl, kdy Passer tvrdí, že objevil Ježkovou a ne Vlkovou, Ondříček zavzpomíná jak se podíval po 41 letech do Mirotic a Šašek jak to celé vymyslel a byl do té trojky těch debutantů. ()
O životě se toho dá namluvit hodně, ale v symbolické větě "To chce trochu trpělivosti, ale zato je dobrej." se skrývá celé jádro pudla. Anebo neskrývá? Podobně od lesa na to totiž jde celý film. Je o ničem i o všem, je prázdný i plný, je všední i nevšední, je intimní i nebývale otevřený. Jinými slovy je (jako život samotný) jen takový, jaký ho chceme mít, jak ho chceme vidět - dává nám na výběr. A to je zřejmě důvod, proč se jej čas ani trochu nedotknul. ()
Já mám ajrkoňak docela ráda. - Takovej blivajz. Delikátní filmeček Československé nové vlny. Děj: jeden kamarád přijede navštívit druhého. To je celý :-). Ovšem všechno je tak přirozené, příjemné a lidské... Ve filmu se objeví velké množství hlášek, které mají grády, z úst výtečně přesvědčivých neherců. Ať jsou to kamarádi Karel Blažek a Zdeněk Bezušek, krásná Věra Křesadlová, mudrlantský děda Jan Vostrčil či ten co hrál Jarouše, všichni jsou do jednoho úžasní. Malý velký a jediný český celovečerní film Ivana Passera by se nechal shrnout rovněž jednou replikou: Je to starý, jednoduchý, ale má to koule. 90%. ()
V tomto filme je všetko. Od narodenia do smrti, od študentských snov po precitnutie v realite. Trapnosť bežného života nerozlučne prepletená s jeho absurdnou komikou a pokusov uniknúť z neho. ()
S neherci a s lidskými nedostatky a slabostmi tady celovečerně debutující Ivan Passer láká na formanovský styl „nahlížení klíčovou dírkou“, kterému kdysi sám pomáhal na svět. Je místy úsměvný, mnohdy ironický, jindy lyrický, pak zase mrazivý, jako celek ale (alespoň dnes a pro mě) má takovou nepříjemně trpkou příchuť. Propluje, neublíží, ale ani nezůstane.. ()
Sonda do českých svépomocí postavených domovů. Místy boží, místy průměrné."Chce to trochu trpělivost, ale zato je dobrej" vypovída o přednormalizační situaci a lidech toho času víc než dobové dokumenty. ()
"Jo Smetana! Dědek hluchej ... Ale slyšel!!" Intimní osvětlení je skutečnou intimní návštěvou v jedné venkovské rodině. Situace, které se nám rozehrávají před očima, známe důvěrně ze svých vlastních rodin. Není tu ani přehrávání ani nadsázka, je tu přirozenost a civilní projev, to je hlavní diviza filmu. ()
Je tu moc pravdivého a vtipného, ale jeden dialog asi napsali přímo pro mě: "Na co?" "Dyť to máš jedno." "Na to jsem ještě nepil. Tak na to." ()
Intimní osvětlení je hlavně o (mužském)přátelství a o ztrátě (mužských)iluzí (hlavně prostřednictvím manželky)...no a taky o vztahu(lásce) mezi mužem a ženou a jeho vývoji, který je ukázán na třech párech : milenci, manželé a staří manželé. Scéna s opilými kamarády, kteří se nakonec rozhodnou vyrazit do světa a skončí u airkoŇaku je nezapomenutelná stejně jako scéna, kde ukazuje Věra Křesadlová v okně koŤata muzikantům, kteří se snaží hrát Mozarta a nějaká koŤata je vůbec nezajímají. Až se za 200 nebo 300 let budou chtít lidi podívat, jak se tady chovali muži k ženám a ženy k mužům, měli by se podívat na Intinmí osvětlení. ()
1 cihla - 1 velkej frťan... hmmm, tak to byste měli 800 vožralejch z těhle cihel. Tady se měří všechno na cihly. 1 funus - 200 cihel. Film v duchu Formanových a Papouškových komediíí 60.let. Aby ne, když se oba jmenovaní různým dílem na filmu podíleli. A také producent V.Šašek přiložil řádně ruku k dílu při psaní scénáře. Docela zajímavá je škatulka filmu - drama/podobenství, když jde především o komedii. To ostatně v rozhovorech potvrzuje jak I.Passer, tak hlavně V.Šašek. Cílem bylo pobavit diváka, o nějakém podobenství nebyla řeč. To si dodatečně našli někteří diváci tak, jako si různě vykládají čtenáři básně. Ale proč ne. Neslyšet komentáře tvůrců, možná bych o podobenství také uvažoval. Film však skončil v trezoru kvůli emigrantovi Passerovi. Zajímavostí je, že film se stále hraje i ve světě, a dle slov I.Passera na něj lidé v různých zemích reagují podobně. Výborná komedie ukazující lidské slabosti, pinožení a marnivost je prostě aktuální stále. ()
Skvělí Passerovi hrající neherci...nádhera pohledět.. ()
Intimní osvětelní jsou další výtečným příspěvekm do zlaté éry českého filmu. Zatímco Papoušek si bral v Homolcích na mušku měšťáky, Passer natočil film o zkostnatělém životě na venkově. A myslím, že český venkov 60. let, je zde vystižen reálně. Ač je film prodchnutý humorem, nedokážu se ubránit určitému depresivnímu podtextu, který vysílá. Je zde patrné jakou prázdnotu musí cítit někdo zvyklý žít naplno, když přijede do vesnice kde čas neběží, ale vleče se. Záběr kdy V. Křesadlovou míjejí babičky s hráběma je citlivě vtipný a pochmurný zároveň. A takovýchto vícesmyslných pasáží obsahuje snímek mnoho. ()
Film o ničem, ale zároveň o všem. Film, jehož hrdinové nejsou šťastní, ale ani nešťastní. Film, který je náladotvorný, prakticky bez příběhu, a který je veskrze banální drobnokresbou všednosti a každodennosti, a který vyniká hledáním krásy v obyčejnosti i subtilním objevování jednotlivých nuancí nudy jako takové. Což snímku Intimní osvětlení dodává zvláštní optimistický nadhled, který zcela přirozeně koexistuje s melancholickým tónem, jež je definován všudypřítomným akcentem na vážnou hudbu.... jedno je však jistý: po zhlédnutí bude mít chuť na vaječňák doslova každý. ()
Líbilo se mi, jak i bez nějaké pevné příběhové kostry dýchala ze snímku taková krásná poetická atmosféra, díky které všechno vyznívalo neskutečně opravdově a chvílemi jsem si připadal, jako bych s herci seděl přímo u jednoho stolu. Ivan Passer napsal velmi zajímavý scénář ze všedního života, obsadil do něj zajímavé, byť mně zcela neznámé, herce a podle všech ohlasů se mu povedlo stvořit snímek, který dokonale odráží tehdejší morální hodnoty a svým tragikomickým pojetím se povznáší i nad kultovní "homolkovský" humor. A minimálně za to si Intimní osvětlení ty 4* určitě zaslouží.. ()
Pokud točit filmy lyrické, pocitové a víceméně bezdějové, tak prosím přesně takhle. Se zajímavými, rozlišitelnými postavami, nadhledem a humornými scénkami, a především - s rozumnou stopáží 70 minut. 90 % ()
neustálé cukání koutků prokládané výbuchy smíchu - lepší dojem z filmu si lze jen těžko odnést. 90% [Festival nad řekou, 2009] ()
Tak obyčejné, až netuším proč se na to dívat ve filmu. 6/10 ()
Přiznám se bez mučení, že od trojice Papoušek, Passer, Šašek jsem čekal daleko víc. Nicméně Věra Křesadlová a Jan Vostčil mé hodnocení drží pevně v rukou. Takový rodinný Homolkovský nádech, plný dětského řevu, přerušovaného mini koncertu a chvílemi až otravného smíchu. Nicméně filmová vlna, která protekla v této době Československem, má zde své nezpochybnitelné zastoupení a stejně nevyvratitelné jsou i kvality převyprávění nicotného, všedního dne, popisující setkání dvou kamarádů. ()
Související novinky
Miroslav Ondříček 1934 - 2015
Ve věku 80 let zemřel dnes již legendární kameraman Miroslav Ondříček. Na Barrandově začínal jako laborant, aby se přes pomocné práce v dokumentárním filmu dopracoval až k filmu hranému jako asistent… (více)
Česká nová vlna opět boduje!
Česká nová vlna trvala v rozmezí od začátku 60. let až po jejich konec, respektive nástup normalizace. To, že se jednalo o opravdu zlatý věk československého filmu, snad dostatečně dokazuje čtyřleté… (více)
Ze začátku jsem měl dojem, že tento film nenabídne víc než klasický novovlnařský obrázek své doby, i když i to by mi stačilo. Brzy jsem ale poznal, že Intimní osvětlení má toho hodně co říci. Je to síla. Rozhodně to ovšem není žádná „sonda do venkovského života“, jak jsem se dočetl v některých komentářích. Stejně jako Homolkovi nejsou o českých „měšťácích“, není Osvětlení o českých „venkovanech“. Je to sonda do českého života vůbec, do soukromí, poodhalení intimity ze zcela specifického, objevného úhlu pohledu, se kterým nová vlna přišla. Je lhostejné, že tady jsou to lidé žijící na venkově. Ano, jakýsi obraz venkova se tu ukazuje, ovšem zcela na okraj díla – tím však geniálněji. Jsou to drobné momenty, dílčí obrázky, které vyvolávají nějaký dojem: slepice v garáži, starý dobrý pohřeb mezi lány, koňmo tažený valník, setkání tehdejší „cool“ slečny s obecním blbem. Nedovídáme se nic o vesnickém životě, tyto obrázky však náznakově hovoří ke svému tehdejšímu divákovi: venkov, to jsou přežívající staletí, která pomalu dohasínají v moderní době. (Současnost: rodinka celý život stavějící rodinný dům.) Je tu ostentativně ignorován komunistický obraz venkova zkolektivizovaného, který byl sice realitou, ale násilně vnucenou a jen na povrchu života. Těchto věcí „životního prostředí“ si film pozorně všímá (podobně jako české filmy Formanovy – nebo je to jen můj dojem, když nasávám atmosféru doby, kterou jsem sám nezažil?), ale nechává je na okraji toho, co chce vidět především: fatální trapnost naší všednosti (do níž jen prosakují zajímavé historie, srov. babička zamlada s cirkusem ve Francii), trapnost, v níž všedně končí úsilí o Věc (neustálé přerušování společného muzicírování se starým lékárníkem (mimochodem: i tato postava je zde jakýmsi poslem ze starých dobrých časů)). Trapnost, které se úzkostlivě držíme, protože se stydíme brát Věci vážně i naopak nebrat věci vážně. I to je však povrch filmu – jdeme-li pod něj, vidíme deziluzi života obou přátel ve vzájemné konfrontaci (Radek99 tady píše, že si závidí navzájem, což je trefné). Deziluzi – smíme-li ovšem u nich předpokládat nějakou původní „iluzi“: zřejmě ano, jak napovídá noční „útěk“, ale i Bambasovo neustálé upozorňování na objeveného "Jírovce". Celkový dojem: Geniální komice Homolkových se sice nevyrovná, ale o to tady nejde. Tady nejde o to, dostat diváka smíchy do kolen, ale přinutit ho ke smutnému smíchu nad sebou samým. Tak to vidím já. Výpověď filmu, zvládnutá mnohovrstevnatost, vtip, celkové provedení, kamera, (ne)herci: vše za pět hvězdiček. Pro mne navíc nádherná konzerva své doby v proudu staletí. A přípitek netekoucím vaječným koňakem všechno završuje. Po druhém zhlédnutí jen strručnou poznámku o něčen podstatném, očividném a přece prve nepovšimnutém: hudba. Není náhodou, že jde o hudebníky. Muzika je laitmotivem, živlem celého filmu. Proč? Co to je? To je člověka přesahující jeho dílo, tvorba, styk s věčností. To v konfrontaci s onou všední trapností, s níž je ona božská stránka člověka neoddělitelně srostlá. Společné muzicírování po obědě lze z tohoto hlediska vidět jako ústřední moment filmu: jestli tu skladbu nezahrají tihle čtyři chlapíci teď tady, tak prostě neexistuje. Muzika se však v celém filmu "ztělesňuje" v nejrůznějších formách a faktických určeních, která lze (náhodou?) shrnout pod nostalgické, tehdy ještě pamatované "co Čech, to muzikant". () (méně) (více)