Persona
Persona
Režie:
Ingmar BergmanScénář:
Ingmar BergmanKamera:
Sven NykvistHudba:
Lars Johan WerleVOD (1)
Obsahy(1)
V tomto filmu, jenž vznikl v době Bergmanovy těžké nemoci provázené tvůrčí krizí, se projevila jeho mimořádná citlivost vůči složitosti ženské psyché, kterou podrobil soustředěnému niternému průzkumu. Dotkl se přitom závažné otázky pravdy v umění a s tím související identity umělce - konkrétně herečky odmítající dál hrát umělé role na jevišti. Její únik od veřejné masky - "persony" se však stane jen dočasným přijetím jiné role. Ve filmovém ději se rozvíjí zvláštní vztah dvou rozdílných a zároveň v něčem podobných žen - herečky Elisabeth, která se rozhodla protestně mlčet, a její ošetřovatelky Almy, která naopak mluví ráda a svěřuje se jí. Obě představitelky režisér důvěrně znal - jednu jako svoji bývalou, druhou jako současnou partnerku. Tento fakt pronikl do pojetí rolí i do jejich zproblematizovaného ženství. Bergmanův osobní vztah k ženám vycházel z ambivalentního vztahu k vlastní matce, kterou obdivně uctíval jako nedostupný zbožňovaný idol, a zároveň marně prahl po jejím přiblížení a hřejivé náruči. U většiny svých filmových hrdinek spatřoval toto rozdvojení na ženu-idolu a ženu-matku. V Personě se pokusil oba typy v jejich dvojjedinosti konfrontovat a v závěrečném metaforickém záběru nechal jejich tváře prolnout do jediné podoby. (oficiální text distributora)
(více)Recenze (259)
Krásná černobílá fotografie s brilantním surrealistickým/abstraktním prologem, ke které se nabízí obrovské množství výkladů, jenž sám Ingmar s přehledem mete ze stolu, jako všechny ostatní interpretace jeho složitých děl. Načrtnutí počátku krize, její jádro a závěrečná katarze s chytrou pointou disponuje přes složitou mozaikovitou formu jasnou a přehlednou dějovou linkou, která může pro někoho znamenat intelektuální orgasmus a pro druhého formálně dokonalý a únavný stereotyp. „Bergman je nuda vole!“ prohlásil jeden uznávaný pedagog na večírku jedné nejmenované katedry. V tomhle případě to není buranství, provokace ani "dělnický postoj", ale holý fakt... ()
Herecký koncert dvou hereček, z nichž jedna staví na živelnosti a druhá na minimalistickém podání. Pominu-li některé abstraktnější pasáže (především úvod), pak je film především komorní podívanou dvou žen, které ve společné izolaci prožívají krizi osobností. Příběh je podaný ve značně komplikované formě, klade na diváka určité nároky a reší otázku přejímání identit... ()
Hyperintelektuální fetiš, za který bych Bergmanna ztřískal IKEA židlí. Fakt jsem při té povinné školní projekci trpěl tak, že jsem chtěl sundat brýle a obroučky si vypíchnout obě oči. Vím, proč se tomuhle konverzačnímu artu dobrovolně vyhýbám kilometrovým obloukem. ()
AAAAAAAaa lol tak tohle jsem naprosto nestihnul. Ze začátku jsem chápal věděl o co jde ale postupně jsem v tomto filmu jaksi zabloudil. Co je fakt co se komu jen zdá kdo je kdo a co tam do prdele dělal ten brejlatej chlápek? Ovšem to neznamená, že mě to naprosto nestrhlo a nedokoukal jsem to bez dechu a s pusou otevřenou. Trošku mi to připomělo Bazén no nevim každopádně doporučuju. ()
Bergmanovy filmy mě zamykají do jiného světa, kde žádná duševní zkušenost není dost hluboko na to, aby se schovala. Platí to i o znepokojivé Personě, která mi už od úvodního záběru začala vkládat do mysli depresivní kolečka. V úvodu je film psychologickou střelou, která naznačuje, že ani zkušenosti, které jsme v průběhu života získali, nám nedokážou říct, co vlastně chceme. Pomocí naléhavé kamery navíc získá příběh sugestivně vystavěnou atmosféru a zajímavé rozložení sil, kdy už se zdá, že by si obě postavy mohly téměř prohodit role. Jenže Bergman mě v závěrečné třetině strašně zklamal, protože nechal vzhledem ke své povaze nechat zvítězit mysteriózno a z toho důvodu vyprávění úplně ztratí tempo. Zápletka nepřináší nic nového, zastaví se na místě a režisér už si jen hraje se svými nápady, které zkomplikují všechna možná pochopení pointy i příběhu jako celku. ()
Jeden ze 125 nejlepších neanglicky mluvených filmů - 125 Greatest Foreign Movies http://www.csfd.cz/uzivatel/136528-rhk/. ()
Experimentální, až snově nadčasový, myšlenkový, dvojsmyslný dílo, který nelze hodnotit jako film, protože Persona je nadfilm. Jsou filmy a potom je Persona - na vrcholku optiky, kterou kinematografie zaznamenává v nejvyšším měřítku. Bergman překonává limity režie, práci s hercem, divákem, obrazem a dějovými smyčky. Bibi Andersson fenomenální, Liv Ullmann sexy, Bergman nadpozemský. Nadčasové dílo nad hranicí představivosti. P.s. 2021 stále průzračně emocionální prostor nitra. ()
Jsou filmy, po jejichž zhlédnutí se cítíte báječně, jakoby v jiném světě. A jsou filmy, které vás totálně zdeprimují a důvodem vaší neveselé nálady není nízká kvalita filmového kusu, ale právě vysoká. Takový je i tento film. Čiší z něj Bergmanova špatná nálada, obava ze smrti. Avšak se Smrtí se vypořádává jinak než v Sedmé pečeti. Sonda do ženské psychiky není jednoduchá a režisér natočil dílko pro náročného diváka. Bibi Anderson podala výtečný výkon. Bergmanova manželka Liv Ulmann neměla takovou možnost vyniknout. Trochu lynchovský film, dobrý. ()
Očekával jsem, že zhlédnutí po letech bude zásadně větší zážitek, ale zjišťuju, že moje prvotní intuice o chladném konstruktu se mnou zůstala a k Personě jsem cestu nenašel. ()
(1001) Dovedu si představit, že takhle se na ženy dívá muž. Nekompromisně servíruje pečlivě připravené obrazy. Nemám k filmu sebemenší výtky, ale protože jsem s ním nesplynula, nemůžu dát plné hodnocení. Preferuji svět beze slov nad vše ostatní a tenhle film, ač s tím koketuje, nakonec stejně dává přednost vyjadřování skrz slova, tak nějak surově a bez obalu naskládaná do komínků a divák ať třídí, co chce vědět a co ne a co to vlastně znamená. ()
Poměrně komplikovaný snímek, asi zatím nejvíc, co jsem od Bergmana viděl. Rozhodně nic pro tuctového diváka. Charakterový střet dvou žen, ze kterého vám půjde hlava kolem. ()
Počátečních 6 minut, stejně jako podivná vložka ve 45. minutě a podobně obraz na konci se mi nelíbily, přišly mi moc samoúčelné. Jinak ale naše první setkání s Bergmanem dopadlo vcelku dobře. Obrovsky zajímavá studie 2 ženy, která byla více než k zamyšlení, navíc své udělaly i výborné herecké výkony obou hlavních představitelek, navíc tolik rozdílných, že kontrast mezi nimi byl ještě více znatelný. Ale po již zmíněné 45. minutě se film začal citelně měnit a s každou další minutou jsem ho chápal méně a méně, až se mi ho prostě ke konci nepodařilo pobrat. Ale ani mi to tak moc nevadilo, natolik byla Persona záživná, takže celkově hodnotím slabšími 4*. ()
Ze začátku se nám může zdát, že bude svědky filmového experimentu. Vidíme chlapce hledícího na neznámou ženu... podivné střihy. Pak se však přesouváme do ústavu pro duševně choré a zjišťujeme, že budeme sledovat film o dvou ženách, z nichž jedna si chce popovídat a ta druhá zaritě mlčí. Ingmar Bergam se pokusil natočit něco jiného, než čeho jsme mohli být v té době svědky. Podařilo se mu stvořit komorní drama jehož konce jsou volně rozhazovány a až na úplném konci snímku se spojují v jednu nitku. ()
Umělecký kousek s charakteristickou Bergmanovsku atmosférou, ponurostí a hloubkou. Bergman, mistr filozofie a psychologie lidských vztahů, lidských duší a jejich zákoutí, bolesti a temnoty předkládá konfrontační portrét dvou (?) žen, které pojí vzájemná podobnost i odlišnost. Krásná Liv Ullman, která dokázala herecké mistrovství i beze slov a Bibi Andersson, jejíž monology v sobě odkrývají a ukazují vše skryté, nevyslovené a obávané. Téměř hypnoticky jsem sledovala jak chladně odtažitou i přitažlivou mlčící Liv, tak hovořící Bibi a byla jsem zvědava na každé další slovo, které řekne. Duše je jako propast, jen ztěží dohlédneme jejího dna. A pokud se k ní dostaneme příliš blízko, můžeme spadnout. Často stojíme na okraji a čekáme, jestli náhodou neuklouzneme, možná si to i přejeme. A někde tam, uprostřed propastí našich duší je mistr Bergman, a svými filmy nám ukazuje, jak to tam vypadá. Představuje nám její nekonečnou bolest, hloubku a tajemství. Skvěle to vystihl uživatel Cimr. ()
Existenčná dráma disponujúca škálou rôznorodých pocitov, ktorú som nebola schopná celú absorbovať v jej celistvosti hneď na prvýkrát. Bergman bol jedinečný človek a svoj dar citlivo zaobchádzať s oceánom ženskej duše by mu mohlo veľa režisérov iba závidieť. Ak by som sa niekedy cítila na dne, vedela by som, že jeho schopnosť vcítiť sa do takmer nepreniknuteľných zákutí ľudského srdca, by mi bola dostatočným útočiskom. Film s malým množstvom slov a pritom ma intenzívne ponoril do nevyspytateľných osudov dvoch navonok rozdielnych žien, ktoré spája viac, ako by si boli schopné priznať. Veľmi silný zážitok podporený výkonmi dvoch hlavných predstaviteliek. ()
Kdybych sledovala ten herecký orloj v Bergmanově variacích ještě více nahodile, nikdy bych neuvěřila, že Bibi a Liv jsou skutečné herečky a ne jen loutky připomínající parodii na pop art. ()
Silný herecký koncert dvou výtečných a krásných hereček pod taktovkou severského mága Ingmara Bergmana. Komorní, docela dost intimní a silné. 85%. ()
Úvodnú experimentálnu obrazovú koláž sprevádzanú modernou vážnou hudbou vzápätí vystriedajú scény zoznámenia s diagnózou ženy, známej herečky. Nasleduje jej terapia v nemocnici, v prírode. Jednotlivé scény tvoria obrazové kompozície využívajúce šerosvit, tieňovanie, sústredenie na tváre, podchytené raz zjavnejšou, inokedy jemnou symbolikou. Nielen známa dvojscéna (ten istý dialóg braný raz pri pohľade na jednu, druhýkrát na druhú ženu) ústi do snovo surreálnych sekvencií, ale ozvláštnenia sú podávané v priebehu celého filmu, či už obrazové alebo dejové. Nemenej dôležité sú skvele sústredené herecké výkony oboch hlavných hrdiniek. Na jednej strane dobrovoľne mlčanlivá herečka (teda tá, čo slová zvyčajne rozdáva) a na druhej strane ukecaná zdravotná sestrička (zvyčajne utišuje). Sledujeme najrozličnejšie polohy ich vzájomného vzťahu od zoznámenia sa, zbližovanie, rozvrat, ubližovanie si až po vzájomné ohmatávanie si duší. Analýza ženskej psychiky až na dreň. ()
Toto je moj treti film od Bergmana, ktory som videl, ale ani tymto filmom som nebol nejak extra nadseny. Sice sa mi pacilo stupnovane napätie medzi nemou hereckou Elisabeth a jej osetrovatelkou Almy, ale nie je to film, ktory by som chcel vidiet viac krat. Je to skor film pre intelektualov alebo milovnikov artovych filmov. Ani tych prvych 5 minut filmu mi nedavalo zmysel. Teraz som zvedavy len na FANNY A ALEXANDER (1982)... 15.11.2010 ______ Bibi Anderson - (Alma - ošetrovateľka) +++ Liv Ullmann - (Elizabet Vogler - herečka) +++ Margaretha Krook - (Doktor) +++ Gunnar Björnstrand - (Pán Vogler) +++ Jörgen Lindström - (Elizabetin syn) +++ Produkcia: Ingmar Bergman +++ Hudba: Lars Johan Werle +++ ()
Související novinky
Severská filmová nadílka na přehlídce Scandi
Přehlídka současných severských filmů Scandi vstoupí do čtvrtého ročníku ve velkém stylu. Nabídne divákům tři dánské premiéry, retrospektivu špičkových dánských režisérů Tobiase Lindholma a Michaela… (více)
SPOILERY Persona je film Ingmara Bergmana z roku 1966. Protagonistkami jsou dvě ženy – Elisabet a Alma. Ta první je známá herečka, která jednoho dne přestala mluvit s okolním světem a dostala se tak do péče lékařů. Ta druhá je její ošetřovatelka. Společně proto pobývají na odlehlém ostrovním sídle, kde se mezi nimi začne vytvářet zvláštní pouto. Tato doslovná synopse je však pouze okrajem toho, co se ve snímku děje. Bergman zde rozehrává zajímavou psychologickou studii ženské psychiky, jejíž vyznění však má význam i pro druhé pohlaví, přestože její interpretace není vždy jasná. _____ K lepšímu uchopení Persony napomáhá znalost režisérova vztahu k tomuto snímku. Ingmar Bergman se v době psaní scénáře zotavoval z těžké nemoci, která ho málem připravila o život. Je tedy patrné, že ve snímku se tento stav mysli odráží, častěji v postavě Elisabet, do které se sám režisér projektoval a do jejíž představitelky se během natáčení zamiloval. Bergman se také nechal slyšet, že tento snímek mu v podstatě zachránil jeho filmařskou kariéru, a tedy i jeho život. Důležitý je i fakt, že Bergman měl s oběma herečkami osobní vztah. Zároveň několikrát zmínil, že mu připadali neskutečně podobné. _____ Hlavním stavebním kamenem filmu je kontrast mezi ústředními hrdinkami. Alma je otevřenou osobou, která se díky mlčení Elisabet ještě spíše projevuje. Vše značně prožívá a je v životě více hnána svými smysly než rozumem. I z tohoto důvodu se zdá být incident s dvěma mladíky na pláži největším zážitkem jejího života. Sama proto pociťuje osobní problémy, které se však nikdy netýkají ostatních osob. Elisabet je na druhou stranou značně klidnější osobou. Na rozdíl od Almy působí více rozumově, i když sama také má svá trápení. Nejde však o osobní problémy, ale spíše takové, které zažívá svět kolem ní. Ať už jde o válku ve Vietnamu, kterou sleduje v televizi, či hrůzy holocaustu znázorněné fotografií chlapce na stolku. Značná odlišnost psyché těchto žen způsobuje rozkol mezi nimi, kdy po nějaké době nejsou spolu schopny souznít. Obě se tedy snaží vzájemně tu druhou donutit k vystoupení ze své osobnosti (persony). Zároveň se však obě potřebují a jejich spolubydlení pro ně funguje jako terapie. _____ Na protagonistky však nemusíme hledět jako na dvě rozdílné osoby. I když si jsou rozdílné, v mnohém si rozumějí a často se zdá, že přesně znají své myšlenky – scéna, ve které Alma usne a Elisabet ji probouzí. V pozdější části filmu je navíc Alma oslovována Elisabetiným manželem jako jeho manželka. Interpretovat jejich kontrast a následný rozkol můžeme tedy také jako psychický rozvrat jedné osoby. Alma je vnitřní částí této osoby (Alma znamená španělsky duše), která se však chce projevovat jako její vnější část. Všechny vnitřní pocity dává na odiv, s čímž souvisí i rychlé změny nálad. Elisabet je pak vnější částí stejné osoby, která se však už nechce projevovat a schovává se za část vnitřní. Právě z toho vzniká nesoulad mezi hrdinkami. Vznik tohoto nesouladu můžeme dát za vinu nechtěnému těhotenství a následné nenávisti k vlastnímu potomkovi. V jedné z posledních scén filmu sledujeme monolog Almy k Elisabet právě o jeho synovi. Tento monolog vidíme dvakrát; jednou se záběrem na Almu, podruhé se záběrem na Elisabet. Bergman zde ukazuje obě složky jedné osoby, jak se smiřují s touto situací, tedy samy se sebou. Snaží se navzájem se rozdělit, avšak zjišťují, že to není možné, neboť jsou nedělitelnými částmi stejné osoby. ______ Persona však není jen příběhem dvou rozdílných žen. Film začíná zdánlivě nesouvislými záběry či scénami. Nejdříve sledujeme kratičký film z němé éry, kterým Bergman odkazuje na počátek filmů. Následně sledujeme scény násilí a hrůzy, které jsou vzápětí vystřídány klidnými záběry na krajinu. Bergman si zde hraje s divákovým očekáváním, přičemž ho nutí neustále přemýšlet nad smysly těchto záběrů. Celý film je navíc rámován zapnutím a vypnutím promítacího stroje. I hlas vypravěče patří režisérovi a zní spíše jako čtení scénáře než vypravěčův monolog. V závěru dochází Bergman tak daleko, že na plátně ukáže samotný štáb s kameramanem Svenem Nykvistem. Ve všech těchto momentech Bergman ukazuje iluzorní povahu filmového světa. Hraje si s divákovou pozorností a v určitých momentech (přerušení a zničení filmového pásu v polovině filmu) diváka z děje vytrhne. Předznamenání těchto postupů však můžeme vysledovat už z názvu snímku. Stržením své persony se postava Elisabet snaží přestat předstírat, nejen jako herečka ale i jako ona samotná. Nechce už lhát ani si hrát na něco, čím není, a tedy přestane mluvit. Odhaluje tím něco falešného a fikčního. Podobně tedy můžeme hledět i na samotný snímek. Bergman odhaluje personu filmu jako takového a dává na odiv jeho falešnou povahu. _____ Jedním z nejznámějších obrazů z Persony je prolnutí obličejů hlavních představitelek. Tento výjev potvrzuje interpretaci snímku jako studii rozdvojené osobnosti. K podobným záběrům však dochází v průběhu snímku víckrát. Při konverzacích (zvláště při neshodách) jsou často obě herečky v jednom záběru. Jejich postavení, tedy kdo má v konverzaci navrch, je pak většinou zobrazeno větší přítomností této postavy v obraze. Kamera také skvěle pracuje s prostorem, a i z jednoduchých scén dialogů či monologů dokáže vytvořit nečekaně komplexní záběry. Důležitá je práce s nasvícením, která je v černobílém filmu ještě patrnější. Kameraman Sven Nykvist využívá v scénách neshod a hádek více ostrého světla. Naopak ve chvílích, kdy postavy souznějí nasvěcuje scénu pomocí rozptýleného osvětlení. Střih vždy napomáhá kameře k větší razantnosti scén, i když většinou nechává film trpělivě plynout. Hudební složka snímku je minimalistická a pouze dokresluje nepříjemnost určitých scén. _____ Persona je důležitým snímkem v bohaté filmografii Ingmara Bergmana. Na svou dobu neskutečně revoluční přístup k snímku zachovává jeho nadčasovost dodnes. Komplexní herecké výkony dokreslují promyšlenou psychologickou studii, která osloví každého diváka. () (méně) (více)