Sedmá pečeť

Hluboké a citlivé zamyšlení Ingmara Bergmana nad smyslem/nesmyslností života, nad schopností/neschopností "přelstít" Smrt či nad hledáním/nenalézáním Boha. Samotný film je naplněn náboženskou či mystickou symbolikou (samotný termín "Sedmá pečeť" je součástí poslední biblické knihy Zjevení Janovo). Tyto duchovní symboly sice ztěžují pochopení snímku, ale jsou velmi trefné a vystihující. V lecčems mi SEDMÁ PEČEŤ připomíná podobně laděné snímky obsahující momenty či motivy nenaplnění, pochybností či existenciální otázky (například film Martina Scorseseho POSLEDNÍ POKUŠENÍ KRISTA). Snímek prostě poukazuje na momenty, s nimiž se musí vypořádávat současný člověk. Samotný snímek však pouze nepoukazuje - sám o sobě se může v lecčems stát nápomocným. Shrnuto a podtrženo: Bergmanův opus plný symboliky výborně zpracovává hluboké téma, které trápí člověka odpradávna; a (nejen) díky tomu patří tento snímek mezi skvosty světové kinematografie. (08.11.2003)

Proč by klasika klasik měla být nudná? Přes to, že se toho příliš neuděje, z každého záběru sálá mocná síla, síla touhy po odpovědích, o kterých si nejsme jisti zda nám jejich znalost poskytne blaženost nebo věčné trýznění. Jak se Bergmanovi podařilo pomocí křesťanských rekvizit, strachu a chaosu vybudovat takový pocit vnitřního smíření a "uzavření kruhu", jaký jsem poznal jen u zenových koanů, to mi zůstává záhadou. Nezbývá mi než říct: "Bravo, Mistře," a těšit se z toho, že takovéto dílo bude žít navždy. (29.12.2005)

Hodina a půl Bergmana? To zavání svižným myšlenkovým obohacením v neubíjejícím čase, ale ouha, táhne se to šíleně, film mě úspěšně přepínal do úsporného režimu apatie, jak to dokáže jen Tarkovskij, Kurosawa a teď vím, že i Bergman. Filozofický a náboženský obsah je sice neoddiskutovatelný a dobrá, uznám, že i kvalitní, navíc musím ocenit i přirozenost a ladnost s jakou zajímavé otázky vyplývají na povrch, ale osobně jsem si to vůbec neužil a film ve mě svou zvláštní nezáživností a nudností ani nevzbouzel chuť myslet. Zkrátka pokud přemýšlení o bohu, tak Poslední pokušení Krista a pokud rozjímání o smrti, tak raději Lásku a smrt. 5/10 (17.02.2009)

[8/10] (Svensk Filmindustri) (Čb. /// Produkce: Allan Ekelund /// Scénář: Ingmar Bergman podle vlastní divadelní hry Trämålning /// Kamera: Gunnar Fischer /// Hudba: Erik Nordgren /// MFF v Cannes: Ingmar Bergman, spolu s Wajdovým filmem Kanály (zvláštní cena poroty)) [1001 FILMŮ, KTERÉ MUSÍTE VIDĚT, NEŽ UMŘETE] (21.01.2009)

Filosofické a na myšlenkovou potravu velmi výživné, překvapivě ne tak depresivní (dokonce i chvílemi úsměvné až černohumorné, když pominu slabší postavu kováře) vyprávění ze středověku, jehož hlavním tématem je víra v Boha a Smrt. A její představitel snad ani nemohl být lépe vybrán, Ekerot byl ve své roli více než stylový. A ostatně…Každý z nás hraje svoje soukromé šachy se Smrtí a nikdo neví, která partie bude jeho poslední. A to je krásná myšlenka. A vůbec všechny scény s hlavním hrdinou a jeho protivníkem byly výborné. Škoda, že jich tam nebylo víc. Celkově to vidím na solidní 4*. „Napadá mě, že bych potřeboval hospodyni. Umíš vařit? Jsem sice ženatý, ale chovám naději, že moje žena umřela…takže potřebuju hospodyni.“ (07.06.2013)