Poslední noc v Soho

"I know what you did." "I've done a lot of things, Eloise. You're gonna have to be more specific luv." ________ Ať už jde o kultovní Cornetto trilogii, hudební akčňák 'Baby Driver', šílenou komiksovou komedii 'Scott Pilgrim proti zbytku světa', či absurdní britcom 'Spaced', Edgar Wright si za méně než dvacet let vybudoval renomé legendy svého oboru a přízvisko 'britského Tarantina' – tedy pověst inovativního tvůrce, který získal popularitu napříč kontinenty díky svému ojedinělému originálnímu vizuálnímu stylu a žánrovému experimentování. Na staromladá kolena si ovšem přeorientoval priority a začal točit filmy určené ne pro diváka, nýbrž pro sebe. A jeho poslední celovečerní příspěvek, mysteriózní drama 'Last Night in Soho', jež je jakousi poctou subžánru giallo, určitě není výjimkou. Dalo by se na něj také bez váhání aplikovat přirovnání s Tarantinovo 'Tenkrát v Hollywoodu'. 'Last Night in Soho' je totiž takový Edgarův milostný dopis Londýnu let šedesátých, specificky kulturní čtvrti Soho která nikdy nespí, a kterou jsem jednou dokonce i osobně navštívil...... Kdybych měl přeci jen snímek shrnout polopaticky v několika málo primárních bodech, lze shledat následující: 1) Premisa by se dala jednoduše shrnout slovy "Ženy, které nenávidí muže". 2) Thomasin McKenzie si zde vydláždila svůj pomyslný chodník slávy, a femme fatale Anya Taylor-Joy, jež zde září víc než kdykoliv předtím, sama sebe pasovala na Audrey Hepburn naší generace - poněvadž pokaždý, když je na scéně, dává snímku neuvěřitelný šarm a kouzlo - a kupříkladu scéna kdy zpívá 'Downtown' (v tuzemském podání jako Pátá od Heleny Vondráčkové, bruh), nahání husí kůži. 3) Pro Edgara jde možná o nejvíc osobní projekt za dlouhou dobu, jenže pro jeho přední fanoušky může 'Last Night in Soho' eventuelně vyznít jako velký otazník. Onen nezaměnitelný Wrightův rukopis zde oproti předchozím snímkům naprosto nečekaně stojí v kontrapunktu, a namísto toho, aby se klasicky utrhl ze řetězu (pokud neberu v potaz finále), je nečekaně umírněný jak v humoru, akci, napětí a celkový poutavosti i ujetosti - je to jako kdybyste žrali svíčkovou, ale bez svíček..... Z hlediska řemesla a technickýho zpracování není o čem. Jak oku lahodící pestrobarevná neonová audiovizuální stylizace tak boží melodicky dobový soundtrack jsou extravagantně dávány na odiv, aby dokázaly ve specifický synergický kombinaci zformovat snivou atmosféru šedesátek. Avšak Wright protentokrát vodí diváka za nos tak tajuplně, až se vám z toho všeho motá palice. Wright oživil Londýn let šedesátých jen proto, aby paradoxně dekonstruoval entitu, na níž stojí značná část jeho tvůrčího úspěchu: motiv pozlátka nostalgie z let dávno minulých. Dokázal tak sice umně rozbourat naivitu ideálů, které na nás dýchají z retro obalů vinylových desek či filmových plakátů, ale v naprosto překombinovaným finále překračuje nejen mez divácký trpělivosti, ale i zbytečně přehání jak manipulaci s diváckým očekáváním, tak katarzi celý fabule, kvůli čemuž během pár minut doslova pohřbívá satisfakci, která je po celou stopáž tak pečlivě budována. Kolem a kolem je 'Last Night in Soho' - ač z mýho zcela subjektivního pohledu prozatím nejslabší Wrightův projekt - víc než zajímavou metaforou o misogynii, privilegiích patriarchátu, sexploataci, a negativním vlivu ruchu velkoměsta..... A jaký z toho všeho vlastně plyne závěr? Edgar stárne, kluci a holky, Edgar stárne. To však nemění nic na tom, že je pořád cinefilní sigma muž.... [VERDIKT: 7,5 pasáků z 10] (12.11.2021) (méně) (více)