Velká iluze

Teória vraví, že Renoirova Veľká ilúzia patrí v istom zmysle medzi revolučné diela na rozmedzí 30. a 40. rokov minulého storočia, ktoré zanechali konceptu naivného zábavného filmu pre masy a spravili pár dôsledných krokov dopredu. A i keď sa Jean Renoir dôsledne vymedzoval voči hnutiam svojich súčasníkov a akýmkoľvek pokusom o zaškatuľkovanie (čím si získal povesť neochvejného solitéra, ako je často označovaný), je toto dielo jednoznačným zástupcom moderny (ako velí teória, treba dodať, že v protiklade k predchodcom poetického realizmu). Ako napovedá už názov, máme tú česť so sieťou farbistých ilúzií a myšlienok - viera v blížiaci sa koniec vojny, zdanlivá rovnosť spoločenských tried a mierne zaobchádzanie s vojnovými zajatcami. A tiež kolektívny hrdina, dominujúci takmer celej polovici filmu až do doby, keď Gabin vyrukuje s radostnou správou a končí na samotke, čím sa táto ilúzia rozplýva a dej sa začína centralizovať na jeho postavu. Celý príbeh je vlastne sledom menších ilúzií, ktoré dohromady vytvárajú tú veľkú. Renoir priamočiaro bombarduje diváka povážlivými dobovými ideami a sype soľ do otvorených rán na tvári povojnovej Európy. Veľká ilúzia má však aj iný kinematografický význam, a to v súvislosti s hĺbkou a plánovitým rozdelením scény. Je totiž v tomto zmysle priamym predchodcom Wellesovho Občana Kanea a zároveň paradoxne rúca jeho "veľkú ilúziu". Pri sledovaní hlbokých záberov, v ktorých sa na popredí a pozadí odohrávajú simultánne rôzne deje, resp. sa nám dostáva iných významov v rámci jednej scény (spokojne večerajúci francúzsky dôstojníci, na ktorých zo steny prísne hľadí zo svojho portrétu von Rauffenstein) si môžeme všimnúť, že je často určitá časť záberu neostrá. Divákovi pozornému a znalému teraz dôjde, že u Občana Kanea nijaká neostrosť v zábere nefiguruje. Je to preto, že, narozdiel od Renoira, používa Orson Welles malý trik - natočí jednotlivé časti samostatne a následne ich spojí dohromady tak, aby pôsobili dojmom jednej plynulej sekvencie. Tým pádom sú mnohé jeho najhlbšie zábery falošné, čo si všimol a kritizoval najmä David Bordwell vo svojej kritickej eseji venovanej filmu. Renoir to robí prirodzene a bez využitia podobných drobných fínt, vďaka čomu síce jeho film nie je natoľko dokonalý a vypilovaný do absolútneho diamantu, ale je vernejší realite. Navyše práca s kamerou je rovnako na vysokej úrovni a miestami si potrpí na efektné zábery, ako je dôsledné postupné odhalenie von Rauffensteina po príjazde zajatcov do pevnosti. Skrátka a jednoducho, Veľká ilúzia má v histórii svetovej kinematografie nespochybniteľný význam a je právom honorovaná. Navyše je dynamická, v kritických situáciách si dokáže zachovať jemný nadhľad a nenudí. 85% (09.07.2014)

„.. golfová hřiště jsou na golf, tenisová hřiště na tenis.Vězeňský tábor je proto, aby se utíkalo“. Kromě kopání tunelu se v zajateckém táboře ještě dobře jí a pije, hraje divadlo, zpívá Marseallaise a především filozofuje. Na svoji dobu určitě víc než pozoruhodný film, o obyčejné slušnosti a porozumění mezi lidmi různých národů a společenského postavení. „..hranice vidět nejsou, to je umělý vynález.“ (31.07.2005)

Ak ste dôstojník, v zajateckom tábore to máte ľahké. Ináč povedané, ak sa prispôsobíte, ocitnete sa maximálne tak v ,,zlatej klietke,, a dočkáte konca ( vojny ). To by ste však nemohli mať hrdosť hlavných hrdinov a ich nezdolné odhodlanie opäť sa ocitnúť na slobode. Herecky a režijne výborne zvládnuté dielo, ktoré svoj vrchol prinesie v poslednej štvrtine filmu, kedy sa z antivojnového snímku stáva romantický. Čo vôbec nieje na škodu. Je to práve v skvelom zavŕšení, akýmsi emotívnym polo happy endom, kde sa nestrácajú nádeje a veľké ilúzie. (13.11.2014)

Impresionisticko idilická úvaha na téma válka. Renoir na prahu druhé světové předznamenává celkový úpadek hodnot, který postihl Evropu. Velká iluze je totiz především filmem o obecné lidské slušnosti navzdory jakékoli době, o hodnotě přátelství a o nutnosti porozumnění. Jako by věděl, že válka, kterou záhy rozpoutá Hitler nenabídne ani v retrospektivním pohledu příležitost k natočení podobně idealistického filmu. O technických kvalitách režie by se dalo bavit delší dobu. Velice zajímavé je například používání diegetického zvuku, který přesahuje svůj rámec do další scény, kde se stává nediegetickým, apod. (18.07.2010)

Srovnám-li snímky z konce třicátých let, které jsem zatím měl možnost vidět (nejvíce zastoupené jsou pochopitelně československé a americké, sem tam nějaký britský), francouzské snímky jsou snad nejvíce postižené zubem času. Zvláště ty Renoirovy. V případě Velké iluze se občas vytáhla kamera a scény mezi De Boieldieu a postavou zahranou von Stroheimem jsou hodně zajímavé (a Gabin mi připadal nejsympatičtější ze všech filmů, ve kterých jsem ho zatím viděl), zbytek je už bohužel mrtvá voda... (07.10.2009)