Na západní frontě klid

Generační výpověď Ericha Marii Remarquea z roku 1928 patří k nejpůsobivějším dílům protiválečné literatury. Zásluhou vyprávění v první osobě, přesvědčivosti zaznamenaných hrůz, názorné demonstraci likvidačních účinků jakékoliv války na jedince. Ani ten, kdo válku přežije, nebude již nikdy žít. Natočení stejnojmenné adaptace pouhé dva roky po vydání bylo bezesporu krokem odvážným (ač měli doboví cenzoři problémy spíše s odhalenými mužskými těly než s násilím). V záplavě amerických heroizujících, často vyloženě náborových filmů, musela Západní fronta působit dost provokativně. Film se snaží převést většinu motivů z knihy, což se projevuje zejména na úctyhodné stopáži, zároveň je na svou dobu nezvykle naturalistický (čemuž napomáhá i absence hudby ve zvukové verzi) a dynamický od začátku do konce. Herectví v některých případech působí teatrálně, zrychlené akční scény nechtěně komicky a snaha předat humanistické POSELSTVÍ s blížícím se koncem stále více bije do očí. Knize se film sice nevyrovná, ale stále jde o nesmírně silný zážitek a důležitý film o tom, co z člověka udělá válka. 80% Zajímavé komentáře: genetique, Exkvizitor, Merggie (03.12.2006)

Slavný příběh mladých chlapců, kteří se pod vlivem vlasteneckého řečnění svého učitele dobrovolně přihlásí do armády a záhy na frontě prožívají totální deziluzi, jsem četl asi v 16 letech. Jako pravděpodobně pro mnoho jiných i pro mě byl šokem, prvním náhledem na válku, odlišným od hrdinství a dětských her na vojáky. Filmové zpracování takto působí přesně jako kniha. Ukazuje hrůznost války z pohledu obyčejných vojáků, kteří nic nevědí o jejích politických či jiných vyšších příčinách, nebo se o ně nezajímají. Samo slovo "hrdina" ztrácí na bitevním poli smysl (alespoň ten, jaký má pro civilisty, kteří z tepla domova vidí válku v jejím celku a počítají, kolik mil ještě německé armádě zbývá, než dorazí k Paříži) - muži prvně vystavení dělostřelecké palbě se podělávají do kalhot, procházejí hysterickými záchvaty a zoufalstvím ze smrti nebo těžkých, bolestivých zranění kamarádů. Pozvolna se stávají otrlými a učí se, jak zvýšit svou šanci na přežití. Na několika místech je film trochu patetický, ve stylu třicátých let, ale mnohem méně, než jiné filmy z této doby, které jsem viděl. Technicky je film zvládnut výborně. Bitevní scény jsou nesmírně působivé, jako byste se sami ocitli mezi zákopy první světové války. Film nezvyšuje svou působivost výrazným zesílením zvuku v bojových sekvencích, ani v něm nejsou žádné explicitně šokující záběry např. vyhřezlých vnitřností, atd. Je nesmysl říkat, že film nezastaral (copak se dnes natáčí stejným způsobem jako na konci dvacátých let?), ale toto "zastarání" můj divácký zážitek vůbec nezasáhlo. Možná je naopak kladem, protože ukazuje reflexi války pár let po jejím konci. 9/10 (07.11.2005)

Už pri jednej z prvých scén, keď sledujeme rozdielnu odozvu matky a otca pri pohľade na syna v uniforme ma napadlo, že tomuto filmu budem máločo vyčítať. Prvá bojová scéna, pri ktorej mi spadla čelusť, znesie porovnanie so začiatkom Ryana, avšak skôr by som tento film porovnal s ešte nemým The big parade, kde tiež sledujeme dvoch nepriateľských vojakov v zákope, ktorí si uvedomujú absurditu celej situácie, pretože vojna je ako horúčka, nikto ju nechce, ale nečakane príde a po ťažkom priebehu ustúpi. Pri tých najkvalitnejších vojnových drámach si uvedomíte, že čím je film realistickejší, tým je viac antimilitaristický. To možno badať aj na reakciách civilistov, s ktorými sa Paul dostáva do konfrontácie a ktorým márne vysvetľuje, o čom vojna je. Možno je jeho postava spočiatku trochu teatrálne napísaná, ale ku koncu už dostáva dostatočný priestor, aby sa jeho predstaviteľ Lew Ayres predviedol. V tomto, čiže v podaní hlavného hrdinu je The big parade o niečo silnejší. Záverečná pasáž a hlavne záverečný záber ale všetko vynahradzuje. Vo vojne ide o jednotku, o priateľstvá v nej, o prežitie, je o tom, že jedeň deň je vás 150, ďalší 80, ale občas máte tak aspoň čo jesť. (01.04.2013)

Nejlepší adaptace proslulého protiválečného románu Ericha Maria Remarqua letos vznikla v roce 1930, ale její stáří jí nesebralo ani drobet z její geniality. Extrémně působivý film Lewise Milestona vyvolává mrazení v zádech a perfektně zprostředkovává šílenství a nesmyslnost války, kterou poznáváte skrze skupinku německých studentů v čele s Paulem Bäumerem, jež naverbovala do první světové ještě před maturitou a dostala se do nejhorší situace vůbec... do zákopové války na západní frontě. Nemyslete si, že když byl film natočený roku 1930, nemá vám dnes už co říct... Válečné sekvence jsou nelítostné, krvavé, nehezké na pohled (např. detaily utržených rukou na ostnatých drátech) a navzdory tomu, že zvukový film byl teprve v plenkách, i brilantně ozvučené. Ale tento film není o bitvách, ale o lidech, kteří jsou nuceni v nich umírat. Nakonec totiž není důležité, jakou barvu má čí uniforma, protože největším a vlastně jediným skutečným nepřítelem je samotná válka (jak dokazuje velmi „remarquovská“ scéna, v níž je nucen Paul sdílet zákop společně s vojákem nepřátelské armády). Hrdinové postupně umírají nebo šílí... a buďte si jisti, že ani vám nedá toto mistrovské dílo zapomenout. (18.01.2005)

Výtečně zpracovaný protiválečný román E. M. Remarquea. Studenti vyburcováni učitelem se dobrovolně přihlásí do války, aby záhy zjistili, že válka není o hrdinství, ale o nesmyslně promrhaných životech. Ve filmu jsou skvělé realistické bojové scény v zákopech, kdy se režisér nezdráhá ukázat krutost válečného běsnění. Jestli film zestárl těžko říci, ale kdybych se podíval na o 30 let mladší Stezky slávy, tak bych si neodvážil říct, že je tu nějaký rozdíl. (08.05.2009)