Arvéd

Divácké masy mají smůlu, přiznám se, že jsem tuhle ambiciózní nechronologickou hutnost taky docela těžce dával. Ostatně debutující Vojtěch Mašek se už podílel na divácky nesnadné Okupaci či Křižáčkovi a je mu evidentně bližší cesta nad rámec stávajícího očekávání. Okultista a intelektuál s geniální pamětí Jiří Arvéd Smíchovský sympatizoval s fašisty, platil za protektorátního udavače, spolupracovníka StB. Základem vyprávění je komplikovaný vztah s vyšetřovatelem státní bezpečnosti Plačkem, kterému pravidelně sloužil jako svědek ve vykonstruovaných procesech. Tak či onak, na tragiku Arvédovy postavy se těžce dívá a ještě hůř „napojuje“. Místy dost pomalé i dost ubíjející. Nicméně klobouk dolů před výrazným výkonem Michala Kerna, který svou vůbec první hlavní roli v životě chytil pořádně za pačesy (a na Českých lvech ve velmi silné mužské herecké sestavě bral hlavní sošku právě on). (06.03.2023)

Tak jako byl rozporuplný samotný Jiří Arvéd Smíchovský (vysoce vzdělaný a obdivuhodně  jazykově vybavený člověk, který se ale neštítil spolupracovat jak za protektorátu s Němci, tak později s komunistickou Státní bezpečností), tak je rozporuplný i celý tento film. Na jednu stranu je zde obstojná mysteriózní atmosféra a hlavně pak vynikající herecké výkony (ať už Michala Kerna v titulní roli nebo i Saši Rašilova v roli komunistického vyšetřovatele Štěpána Pláčka), na druhou stranu je zde ale celková roztříštěnost vyprávění, která brání diváku se toho o Smíchovském mnoho dozvědět. Vlastně tu vůbec nejde o nějaký životopisný film, ale o jakousi "divnověc" či "mindfuck", kdy se buď divák může unášet na vlně jakési halucinogenní nálady, která přináší různé déjà vu (viz asi hlavně to se skříní) a spoustu projevů okultismu, nebo se cítí být naopak totálně zmaten případně i podveden tím, jak ho celou dobu vedou tvůrci za nos a neumožní mu postavě Smíchovského nějak blíže porozumět.  Osobně jsem chvíli cítil to první, ale chvíli i to druhé. Byli chvíle, kdy jsem chtěl dát 4 hvězdičky, ale i okamžiky, kdy jsem si říkal, že i dvě hvězdičky jsou skoro moc. Nakonec jsem se rozhodl ty své dojmy nějak zprůměrovat, ale musím říct, že to bylo těžké rozhodování. (17.02.2023)

Arvéd je jednoznačně umělecko- filosofickým snímkem, to já poznám, protože jsem se minimálně devadesát minut těžce nudil, z čehož jednoznačně vyplývá, že to, co se mě nesnažilo uspat, se vešlo do zbývající třicetiminutovky (hmmm, to jsem asi přestřelil, takže jsem se musel nudit déle). K jedné pěticípé mě dokázaly přesvědčit jen některé herecké výkony, protože všechno ostatní šlo zcela mimo mě (podobně jako opakovaně zmiňovaný Kafka). Já nepotřebuji polopatické filmy, klidně se rád zamyslím, na druhou stranu ale vůbec nemusím počiny, které si tvůrci točí pro sebe a případně pro úzké publikum. Úzkým publikem míním jen ty diváky, jimž se snímek opravdu líbil a kterým něco dal. Nepočítám do něj všechny ty nadšence, kteří hodnotí vysoko je proto, že se snaží vypadat před ostatními jako inteligenti se vztahem k umění. Já jsem na přesně opačné straně barikády; scénář a režie mě ani přes furtdokolové opakování téhož nezhypnotizovaly natolik, abych projevoval nadšení, když ho necítím, a pokud budu kvůli tomu vypadat před ostatními jako ignorant, rád se té role ujmu, protože je mi to naprosto lhostejné. Snímek ve mně dokázal vyvolat emoce jen ve chvíli, kdy jsem si uvědomil, že jsem zase jednou ztratil bez náhrady dvě hodiny života. / Poučení: Dokonalý konfident se pozná podle toho, že umí být užitečný za každého režimu. (01.05.2023)

Dokonalý protipól Slova od Beaty Parkanové. A přitom jsou to v jádru podobné filmy: teatrální, dobové, zaklesnuté do paralel, dualit, opakování. Jenže zatímco ve Slově jde o morální čistotu, přičemž neosobní veličiny jako řád a velké dějiny se tyčí nad postavami, které musí vynaložit zbytečky sil na to, aby se vůbec zvedly z domácího gauče a došly do kanceláře, Arvéd naopak do posledního místečka zlovolně ovládá a kolonizuje celý svůj film, rozlézá se do všech štěrbin, cizích těl a českých kulturních ikon (Švejk, Kafka, Oldřich Nový...). Takhle vypadá přebujelé ego na plátně, maniakálně rozpínavé, ale přitom vnořené do sebe, do několika málo interiérů, támhle jedna cimra, támhle druhá a jeden exteriér nakonec, až když je po všem. Film tak arvédovsky egomaniakální, že sebereflexivně komentuje každý svůj krok, tón, přetvářku, uzel ve vyprávění. Trochu nadsazuju, v popisu i hodnocení, ale je mi to jedno. (08.12.2022)

Možná nejlepší atmosféra v českém filmu posledních let... Minimalismus, pomalé tempo a komorní charakter. Scénáristicky trochu manýra, absence dynamické životopisné šablony i celková náročnost mohou běžného diváka zklamat. Herci zaslouží pochvalu, zejména Michal Kern, který snímek velmi táhne vzhůru. 70 % (28.08.2022)