Arvéd

Když po tisících trapných pičočalamádách s Langmajerem, točených výhradně pro neurovegetativní fytoplankton, někdo vrhne do kin něco odlišného, je z toho hned pozdvižení a plesnivé maso pro Lva. Satanžel však „odlišné“ nemusí nutně znamenat dobré, chytré nebo zábavné. A přitom se z životních trampot toho českého sekndhendového Królyho z Podstolemprd dalo v pohodě vytěžit celkem kulantní okultistické nebo politické drama. To by se toho ovšem nesměli chytit druhořadý rešeršní pissálek a urputný artový divadelní masturbant, kteří, nepokrytě ukájejíce své neumětelské ambice, z nadějného tématu uplácali plytkou, divácky naprosto nesnesitelnou repetitivní okultpičistickou a expresifilistickou rádoby kafkofausťárnu s iritující amatérskou leklou ropuchou a děsivě přehrávajícím Šášou v hlavních rolích. Okultpičistickou a expresifilistickou rádoby kafkofausťárnu, u jejíhož sledování nechytnou otravu filmem snad jen samotní pyšní autoři a ta obvyklá kohorta uhrovitých panických rozumbradáčů (čti „absolventů FFUK“), co tolik milují hledat v hovně nestrávené zbytky. Jsem ale rád, milí ufoni, že jste zase jednou nadšeně vylezli ze svých zatuchlých pokojíčků s tím vašim malým, pokřiveným přirozením v ruce a řádně se tu vycákali, protože jste tím vnesli do Arvéda alespoň nějakou zábavu a trochu mi usnadnili rekonvalescenci po tom dvouhodinovém audiovizuálním traumatu. Ahoj kluci! (09.02.2023)

Jsem rád, že česká kinematografie se proměňuje a nebojí se aktuálně jít do těžkých témat. Smíchovský je ale natolik zajímavá postava, že by si přeci jen zasloužila klasický film a ne tuhle depresivní změť čehosi, která po příběhové stránce nedává vůbec žádný směr a vlastně se na plátně dvě hodiny vůbec nic neděje. Přitom Michal Kern předvedl úctyhodný výkon. Jen v divácky velice těžce přístupném filmu, který jeho život nepředkládá divákovi fakty a činy, ale pocity a emocemi. Ty jsou dle očekávání temné a depresivní. Ostatně jako celý film. (26.04.2023)

Po traileru jsem já čekal hutné společenské a historické drama, šmrncnuté okultismem a dočkal jsem se filmu, který je sice pro Česko netypický, ale jehož forma, jakkoli odvážná, mnoho diváků buď unaví nebo otráví. Arvéd je snímek velice zajímavý, ale ve své repetitivnosti dost ubíjející. Jako jeho jednoznačný klad lze ovšem označit to, že Saša Rašilov nejml. se po desítkách let neobjevil v nějaké TV ptákovině nebo rovnou sračce. Snímku uděluju rozčarovaných 70%. (02.01.2023)

Zjevení na poli českého filmu. Metonymické propojení Protektorátu, 50. let a faustovského tématu. Těžký nedivácký film o Zlu. Spalovač mrtvol + Kladivo na čarodějnice + Lekce Faust = Arvéd. Geniální koncept. Vše je jen hra. Komunistické monstrprocesy. Karel Höger hajlující v Národním divadle. Vlasta Burian natáčející propagandistické skeče v protektorátním rozhlase. Oldřich Nový hrající v budovatelských agitkách. Herci a zpěváci podepisující Antichartu. Spolupráce s StB. Konfidenti Gestapa i Sicherheitsdienst. Právo útrpné. Inkviziční procesy. Protektorát. 50. léta. Normalizace. Věčný návrat téhož... (03.01.2023)

Jak psal už Goffman, všichni hrajeme divadlo. Většinou proto, abychom něco získali, něčeho dosáhli. Někdy se ale těch masek nahromadí tolik, až za nimi ztratíme sami sebe. Arvéd je ďábelský film. Nejen díky výkonu Michala Kerna (snad od Spalovače mrtvol nebylo zlo v českém filmu ztvárněné tak líbezně), ale i díky zpřeházené chronologii a nemožnosti určit, zda sledujeme jen zkoušku, nebo už se jede naostro, což značně ztěžuje sestavení sevřené fabule. Podobně jako při magickém rituálu dochází namísto kauzálního řetězení příčin a následků k cyklickému opakování. Slov, prostředí, situací, dějin. Tak jako film neopouští interiéry (vyjma poslední scény, kde je tím dosaženo krásně ironického efektu), jako kdyby ani vyprávění neopouštělo hlavu (nebo skříň) protagonisty žijícího ve svém vlastním světě, kde se překrývá minulost s budoucností, tragédie s krutou komedií, dobro se zlem. Krom toho, že Arvéd komentuje a znovuprožívá svůj osud, navíc se projektuje do jiných postav (např. Kristián) a příběhů spjatých s Českem nebo českou národní povahou (třeba od Haška nebo Kafky). Dochází k neustálému zmnožování, překrývání, vzdalování se podstatě. Zatímco jiné české biopicy vyprávějí přehledně, popisně a didakticky třeba o lidech, kteří rychle běhali a měli výčitky svědomí, tohle je podmanivě nasnímané queer mysterium, které tajuplnost a nejednoznačnost ústřední postavy zachovává až do konce. Jeden z vrcholů letošní tuzemské filmové tvorby. (11.08.2022)