Štěstí

Člověk může pochybovat, jestli ten film o něčem byl, nebo jestli je režisér a scénárista jen provokatér. O čem se ovšem pochybovat nedá, to jsou výtečné herecké výkony prakticky všech představitelů. Osobně mě dostal asi nejvíc Jon Lovitz (kolik toho stihl během méně než pěti minut vyjádřit!), Dylan Baker jako pedofilní psychiatr a Philip Seymour Hoffman v roli muže zoufale zamilovaného do své sousedky, které "vyznává lásku" oplzlostmi do telefonu. (13.08.2002)

"Zdá se, že vše co jsem kdy chtěla, jsem nikdy neměla. A tak není divu, že život mě smutnou nechává. Kdepak jsi, štěstí? Hledám tě už staletí. Co jsi zač, štěstí? Já nemám ponětí. Štěstí, proč se mi stále vyhýbáš? I když jsem v koncích a život nic dobrého nevěstí, netroufám si skončit s mým hledáním štěstí. Kdepak jsi mé štěstí." To zpívá v jednom momentě Joy a na konci filmu bych jí poradila, ať si rychle sbalí kufry a odletí ho hledat jinam. Jinak já a moje pocity vzhledem k viděnému jsou zase dost ambivalentní, protože o průměrný snímek přece jen nejde, ale těch nechutností tam bylo na můj žaludek docela dost. Je to až příliš děsivé a drsné zrcadlo naší doby a lidská zvrácenost začíná mít k mému smutku zelenou. Těch pár úsměvných a absurdních chvilek tam bylo moc málo, takže když vystříhám všechny ty úchylárny, jsem ochotná jít i na tu čtyřku, ale už ho nechci vidět ani náhodou. (10.11.2013)

Další z řady devadesátkových mozaiek o divných lidech. Štěstí mi přišlo, jako o třídu hůře natočená Magnolie. Zaujaly mne jen některé postavy a třeba staří manželé, nebo Donna z Twin Peaks tam byly poněkud nadbyteční. Navíc to plynulo odnikud nikam a uzavřela se akorát linie s Dylanem Bakerem. Na téměř dvouapůlhodinový film trochu málo. 50% (17.11.2015)

Další z filmů, který dokáže vyvolat rozporuplné pocity. Na jednu stranu je to dobrá filmařina, na druhou stranu jsou zde notně zvrácené postavy a děj. I když je otázka, nakolik je to vymyšleno a na kolik přebráno z reality. Většina bizarních postav mi byla protivná a ty "nejnormálnější" možná nejvíc. Ovšem vše zachraňují velmi zajímavé dialogy a především postupná doznávání jednotlivých postav skutečně stojí za to. Film se mi vlastně nelíbil a pravděpodobně si jej již nikdy nepustím, nicméně dokáži ocenit právě dialogy a svým způsobem i podivně zvrácené charaktery postav. (28.02.2018)

Pokud si dobře vzpomínám, uvádí Sigmund Freud v některém ze svých textů příklad "štěstí", které pocítíte tehdy, když vám za studené noci vyleze palec u nohy z pod peřiny a začne mrznout a vy si jej zastrčíte opět pod peřinu. Tím ovšem nechci "štěstí" v Solondzově filmu nijak zlehčovat. Jsou to zkutečná štěstí. Zde na poli sexuality, ale podobná jsou i v oblasti osobní kariery, byznysu či politiky - zde jsou ovšem nejpatrnější. Je pravda, že ještě před padesáti lety by byla jen málo myslitelná, ale to jen proto, že na ně nebylo v rámci boje o existenci dost času. Dříve se "štěstí" uskutečňovalo rychle a brutálně. Zde máme čas se v něm nimrat, a díky tomu i něco poznávat a poznané s něčím srovnávat. Rodinu Jordanovu a osoby, které s ní přicházejí do styku, nevidíme jako absurdity nebo extrémy, jsou součástí běžného toku života. A navíc: budoucnost se neptá, co bylo reálné a co virtuální, zůstává jen "štěstím" nasládlá pachuť života. Sám si o významu štěstí dle Todda Solonze ani dle svého života moc nemyslím. Raději zpět k Freudovi, který chtěl zřejmě říct, že štěstím je okamžité odstranění tělesné či duševní bolesti - nic nad to. Pokud vás dneska nebolí zub, máte štěstí. A pokud ano, budete ho mít, až vám ho zubař vytrhne. (17.07.2021)