Zánik samoty Berhof

Svoboda v první polovině buduje působivou mrazivou atmosféru rozehranou v působivém prostředí bývalého hostince na samotě, zatímco ve druhé více sází na efektnost a výchozí situace se mu poněkud rozpadá a negraduje. Přímo se nabízí srovnání s Vláčilovým filmem Stíny horkého léta - zatímco Svoboda více sází na syrovost a prokreslenost postav i dobové souvislosti, Vláčil buduje dramatickou zápletku s průzračností žánrového filmu - přesto však je jeho film působivější v tom, že si od počátku udržuje čistotu záměru a dokonale naplňuje pravidla hry a přesto nabízí určitý nedosobní přesah. Zánik samoty Berhof spíše zůstává na svou dobu umně vystavěným psychologickým thrillerem s významnou vizuální stránkou, bez hlubší roviny, ta akorát probleskne v závěrečném rezignujícím aktu jeptišky v podání Jany Brejchové, jež opět dokazuje, že fanatické řeholnice jí jdou nejlépe. Za pozornost stojí i výkon mladičké Vančíkové, která zde vyniká dětskou přirozeností - její typ později bohužel spíše uškodil Prokletí domu Hajnů. (25.02.2008)

Svoboda zvolil pri Zániku samoty Berhof podobný prístup, aký by pri spracovaní takejto látky použil Vláčil, Kachyňa, alebo nakoniec každý český režisér. Je to samozrejme veľmi depresívne, postavy pôsobia miestami strašidelne, čo je dané tým, že sa chovajú miestami ako psychopati. Aj to robí s ľuďmi vojna. O to ťažšie sa ale k nim dostávame. Vcelku jednoduchý príbeh nie je podaný príliš zrozumiteľne, skôr by som povedal, že mu dominujú jednotlivé epizódy, ako jednoliaty celok. Najsympatickejšou postavou je tá Petry Vančíkovej, čo je dané tým, že hrá ešte v podstate dieťa a že ten zvyšok si naše sympatie nezaslúži. Svoboda predpokladá u diváka znalosť vzťahov na tomto trojitom pohraničí po konci vojny, určite nie je popisný, na lepšie hodnotenie mi tu chýba práve to stotožnenie sa s postavami, pretože emocionálne silných scén je tu dosť a ich výsledkom by mala byť práve táto naša zaangažovanosť. (17.01.2015)

Zatímco Stíny horkého léta byly spíše symbolickým vhledem do konce války (mlčící zlo, tradiční sedlácká rodina se silným otcem, slabí opilci z města), Zánik samoty Berhof se snaží o realismus a o propracovanější charaktery postav. Svoboda dovede pracovat se světlem (prohlídka samoty strážníkem v noci), nebojí se násilí, ale nezneužívá ho. Často zabírá rozhovor zkrz otevřené dveře, aby vytvořil v divákovi dojem náhodně vyslechnutého rozhovoru. Problémem (u Kornera častým) jsou motivace jednání jednotlivých postav, které, ač vědomě jen naznačené, nikoliv dořečené, často nedávají smysl. Němci a Salome jsou přehnaně labilní - hrůza války spočívá též v tom, že se lidé chovají vcelku normálně, jen mimochodem ničí a zabíjejí. Ale Salome v jedné chvíli rodí telátko a hned na to je zase tvrdá jako skála, její svěřenci se pohybují v emočních extrémech, a to samé se děje i na české straně - například nová macecha je přehnaně smyslná. Jen Urlika je opravdu jako dítě ztracena v tom neznámem a nebezpečném světě. (19.01.2010)

Silná výpoveď jednej doby, atmosferická a hutná. Koniec sa dal síce predpokladať, ale i tak ma pekne zasiahol. Okrem toho sa tu pred diváka rozprestrie široká paleta ľudských charakterov, ktoré naplno dokáže odkryť až ťažká a neistá doba - z každej strany tu na mňa číhalo číre pokrytectvo a fanatizmus. Ale i malá iskierka dobroty a nádeje. V každom prípade tento film vo mne zanechal pestrú zmes rôznych pocitov. Silný nadpriemer. 85/100 (10.05.2018)

Atmosféra filmu byla pořádně hutná a syrová. Padala na mě deprese. Takovou jsem dlouho nezažila. Dokonce mi chvilkami naskakovala husí kůže. Samozřejmě k tomu přispěly i herecké výkony. Z Ladislava Křiváčka a Jany Brejchové šel strach. To byly uvěřitelné postavy. Konec filmu byl přesně takový, jaký jsem očekávala. Hodil se sem naprosto přesně. (27.05.2013)