Jan Roháč z Dubé

Mnohem slabší než pozdější Vávrova husitská trilogie. Scénář žádná sláva, samotné obléhání Sionu mi přišlo dost nezajímavé a chaotické, žádný hrdinný boj hrstky statečných s horou nepřátel z toho nečišel (i když je pravda, že dlouhé dobývání Sionu je jenom taková legenda, obléhání se vleklo zřejmě jenom proto, že pan Ptáček neměl chuť bojovat se svým strejdou, a po příjezdu císařských vojsk bylo hned vymalováno). Otomar Korbelář mi do role Roháče zrovna moc neseděl, připadalo mi, že tak nějak osciloval mezi vzpurným mlynářem a náboženským fanatikem. Je sice fakt, že to je možná v podstatě přesný popis některých husitských vůdců, nicméně Korbelář na mě rozhodně nedělal dojem velkého válečníka. Ovšem potěšil Vojta, to je u mě ten pravý husita. (11.07.2013)

Hluchý a prázdný patos zůstane hluchým a prázdným patosem. To, co kompromituje především, je patos sám. Měli bychom jásat nad přemírou vlastenectví, nad Roháčovou ušlechtilostí, nad tím, jak krásně podle apriorního schématu vše jakoby samo od sebe do sebe zapadá do dobové současnosti. Výsledek je ovšem opačný: namísto nadšení cítíme tíseň, namísto uspokojení znechucení. Přímočará plakátovitost zkrátka odpuzuje. Že Roháčova záležitost podle dostupných výsedků bádání byla mnohem složitější (Sion měl velmi daleko k nedobytnému hradisku), je zřejmé. A že točit takovýmto způsobem je nemožné, rovněž (srovnejme dutý patos ROHÁČE s usebraností a sevřeností ROZINY SEBRANCE nebo uměřeným patosem UKRADENÉ HRANICE). A lépe pochopíme jedinečnost a přirozenost patosu Vávrovy husitské trilogie. A nejen jí, ale našich předků vůbec. Seifertova slova o potřebnosti uměřeného patosu, bez nějž není představitelná připravenost a schopnost k obětem, rozhodně ani dnes nemají být brána - nebo přijímána - jako něco, co se míjí se skutečností. Právě naopak. (28.08.2007)

Dříve než O.Vávra předvedl, jak to podle jiráskovsko- nejedlovského vidění celé začalo, V. Borský natočil ty "hořké" husitské konce. K pozoruhodným momentům patří zejména ten, kdy bojovné dceři titulního hrdiny těsně předtím, než skončí svou pozemskou pouť, vykoukne z příhodně protržené haleny ňadro i s bradavkou. (12.01.2009)

Je několik možností, jak zpracovat historické téma a přiblížit konkrétné historickou postavu. Zatímco dnes se nejčastěji volí forma hraného dokumentu nebo se scénář opírá o historická fakta natolik, až vznikne cosi jako přehraný článek z wikipedie, dříve se sázelo na legendu a dojem. Diváci toužili spatřit hrdinu, chtěli podívanou a tu jim Vladimír Borský dopřál. Vzniklo dílo poplatné době, které je dnes zajímavé jako střípek zapadající do mozaiky naší kinematografie. Není zde patrný přesah jako u historických filmů Otakara Vávry, všeho je tak trochu hodně - vlastenectví, patosu i hudby. Nedá se ani srovnat s uměleckou feskou jako u filmů Františka Vláčila. (13.11.2015)

Jedná se o první český barevný celovečerní snímek, který vznikal s velkou parádou. Proto se nemůžeme divit, že z toho vznikla propagační freska na český národ. Amíci mají své Alamo, my zase svůj Sion a Jana roháče z Dubé. Otomar Korbelár své charisma má, ale bohužel s ním neutáhne tolik šablonovitý a "černobílý" film. Škoda že jsme si tam svého čecháčtví narvali až příliš. Zatímco Alamo končí tragicky, tak my jsme si tam ten Happy End naroubovat museli. Tohle léčení našich historických komplexů, mě už vážně začíná štvát. Ale každá doba si žádá své. (19.09.2006)