K zemi hleď!

Zhruba na podobné úrovni jako Sázka na nejistotu. Líbilo se mi výstupy z Bílého domu a krásně ukazovaná hloupost dnešní doby, stejně jako jasné cílení na covidově hysterickou dobu. Prakticky se nás ta hysterie jaksi drží dodnes. Já ji tedy jasně cítím. Tuším, že druhý hrdinný Armageddon by se určitě nekonal. Už by se neobjevil další Bruce Willis, aby nasedl do raketoplánu, aby zachránil planetě zadek. Kdepak lidé jsou dnes ekonomicky naprosto zblblí a jak se v Don't Look Up ukázalo, daleko více než vlastní životy by je zajímaly nerostné bohatství meteoritu. Zkrátka. Netflix natočil zase po delší době něco konečně zajímavého. Není to úplná pecka, protože je to samozřejmě zbytečně dlouhé, ale má to své geniální chvilky. Jonah Hill je opět ve formě. 75% (21.04.2022)

Adam McKay nám chce něco sdělit a dělá to (opět) velmi efektně. Ovšem co přesně to je, tím už si nejsem tak jistý. McKay se trefuje do post-faktické reality 21. století, za jejíž podobou jsou v lepším případě chladní byznysmeni, v horším do sebe zahledění vizionáři. Podobně jako v Sázce na nejistotu (a s o poznání svěžejším stylem, než jaký jsme viděli třeba v Soderberghově nedávném Pracím automatu) se v duchu přísné satiry dozvídáme, na čem naše společnost momentálně stojí. Výsledkem je vyhrocenější variance na Network o půl století později, která sice na spoustu problémů s nekompromisním humorem ukazuje, zároveň však trpí typicky dobovými problémy – rozklížeností, občasnou scenáristickou překotností a křičením hlasitých statementů bez vybudování dostatečného základu. První necelá hodina se pyšní skvěle úzkostnou atmosférou a kdyby v tomto duchu McKay pokračoval ještě chvíli, a pak film ukončil, výrazně by zamíchal kartami v mém žebříčku nejlepších letošních filmů. Od psychologicky relevantní připomínky toho, jak každodenně řešíme malichernosti, však uhne k rozmáchlejším tématům. Širší společenský pohled je pro téma satiry samozřejmě nezbytný, přesto v této fázi může být McKay rád, že sehnal tak početnou skvadru skvělých herců, kteří prodají i slepé příběhové linky. A tak snímek doklopýtá až k emociálně fungujícímu konci. Nakonec tedy převládá spokojenost, v lecčem i větší než u Sázky na nejistotu; nechybělo ale mnoho, ale mohli jsme řešit skutečně extrovní pecku. Více zde. (28.12.2021)

Je krásné sledovat, jak se McKay vrací k motivům a postupům, které mu málem vynesly Oscara za Big Short, ale jako autor za tu dobu obrovsky dozrál a vrací se ke konvenčnějšímu, byť stále rozhodně ne mainstramovému vyprávění. Perfektně vykreslené charaktery (což je impozantní, vzhledem k jejich množství) a do poslední chvíle budované napětí a nejistota společně s jemný a funkční humorem činí z Don't Look Up opravdovou lahůdku. A to jsem ještě vůbec nezmínil celou tu společenskou glosu a satirickou vrstvu, která to všechno posouvá ještě na úplně jinou úroveň. Jsem vděčný za filmy, jako je Don't Look Up. (27.12.2021)

Nejnabušenější film posledních let a přitom taková nuda. Adam McKay se neuvěřitelně vyšvihl Sázkou na nejistotu, a to už mu nikdo nikdy neodpáře, a jsem rád, že náročnějšími tématy se zabývá i nadále. A i když jsem předem věděl, že to bude satira, moc jsem mu to tentokrát nežral a přišlo mi to zbytečně moc absurdní. A pravděpodobně jsem jedním z mála, ale i laciné. A vzhledem k nafoukné stopáži i lehce nestravitelné, ovšem na druhou stranu si říkám, že filmu v budoucnu musím dát ještě jednu šanci. A to překvapivě ne kvůli ani jednomu z herců. Leo tu příliš sympatický není, JLaw příliš upjatá, Meryl Streep vyloženě trapná a jindy sympatický Mark Rylance mě tu bavil snad ze všech nejméně. Ano, chápu, že to bylo tak cíleně napsané a je to jedna velká kritika společnosti tohoto stolení, na druhou stranu jsem nebyl lapen do sítí a několikrát jsem si na chviličku odběhl dělat radši něco jiného. (27.12.2021)

Čekal jsem neomarxisticko - pandementní grétoagitku á la Netflus a přeqapive dostal docela milou a obecně trefnou satiru, takové Vrtěti psem krát 100 pro nové tisíciletí o tom, jak nám tu točí světem banda bezskrupulózních, nenažraných a mocichtivých politických impotentů, za jejichž nitky v zákulisí tahá hrstka sociopatických, ještě nenažranějších a virtuálními machinacemi ovatěných kokotporátních bilionářů s božským komplexem, přičemž všichni využívají pro účelové pasení přitroublého stáda dávno skoupená povrchní, mršinožravá masmédia a hlavně vox populi přitroublých dementizérů na asociálních sítích, dekádu pečlivě a cílevědomě budovaných přesně za tímto účelem. Karikatura MuskoJobse dokonalá, stoletá Blanšetka až neuvěřitelně nabalzamovaná a Rocco Sifredi alias Leoš di Obrna nade vši pochybnost potvrdil statut prkenného pornoherce. Jeho etuda vycáknutí v televizi byla natolik bezmimicky dokonalá, že ji dokonce na celé čáře trumfla i proslulá, a jako vždy zoufale kožená, lukostřelkyně z Hangrgejs. Každopádně nejpodařenějším vtipem na tom všem je, že něco takového zafinancoval a šíří další zkurvený bolševický kokotporát, svým zřetelně demagogizujícím obsahem cíleně programující debily ke kolektivnímu vědomí kokotporátního komunismu a kandidující na generálního tajemníka ústředního výboru. Patrně nějaké problémky na pískovišti, ovšem i tak kapku hovno do větráku, soudruzi! Samosebou se mechanismus tohoto příběhu dá v současnosti naroubouvat na cokoliv – od globálního homosexualizování přes negrofikaci až po fuj fuj republikány. Ovšem srovnávat stoprocentně anihilační kataklysma s maximálně 1,8 procentní chřipečkou, jak tu předvádějí ti nejbystřejší z nás, to je vskutku na okamžitou lobotomii a nesporným důkazem toho, že vše výše popsané funguje na celých těch 70 procent světových hlavovprdeláčů jako dobře namazaný manipulativní stroj. (27.12.2021)