Tirez sur le pianiste
Strieľajte na pianistu
Shoot the Pianist
Shoot the Piano Player
Režie:
François TruffautKamera:
Raoul CoutardHudba:
Georges DelerueHrají:
Charles Aznavour, Marie Dubois, Nicole Berger, Albert Rémy, Michèle Mercier, Alex Joffé, Alice Sapritch, Daniel Boulanger, Claude Heymann, Claude Mansard (více)VOD (1)
Obsahy(1)
Psychologicko-poetické drama o nesmělém pianistovi, jeho milostných tragédiích a fatálních kontaktech s podsvětím, vychází z tzv. černé série (autorem předlohy byl David Goodis), ale jsou tu roztroušeny i prvky komedie a hudebního filmu. (NFA)
Recenze (82)
Když se podívám na tento film a na Nikdo mne nemá rád a nevěděl bych, kdy byl který natočený, řekl bych, že Střílejte na pianistu byl první, protože druhý jmenovaný mi přijde mnohem vyzrálejší a ne jako celovečerní debut. Tak vypadá spíš až druhý v pořadí, který mi přijde takový trochu rozlítaný, jako by Truffaut přesně nevěděl, co chce vlastně točit. Sám se ale hrozím kacířské myšlenky, kterou jsem právě napsal, neboť Truffaut patří k mým vůbec nejoblíbenějším režisérům. Zkrátka, i přes výborného Aznavoura, pěkné vnitřní monology a skvělou hudbu, mi tam kus do té páté hvězdičky chybí a velký podíl na tom má i závěr na horské chatě, kde se to celé poněkud chaoticky zvrtlo. ()
Tak tady mi přišel Truffaut téměř stejně anarchistickej jako Godard. Pokud mluvil o žánrové explozi, tak přesně vím, co myslel a kupodivu to posouvání se z různých poloh, odkazování se k různým tvůrcům mě nejenom bavilo, ale nezničilo to celistvost. Truffaut je velmi citlivý tvůrce a tenhle film mě (přestože jsem v něco podobného v první části filmu ani nedoufal) docela zasáhnul... ()
Francuza Francois Truffauta /Kultova La Nuit Americain/ povazujem za genialneho rezisera, ale akosi mi nepasuje k tvorcom fryleru. Fryler je zaner dost americky, vzniknuty v Hollywoode, a francuzskych frylerov zas az tak vela nevzniklo. Snimok je to bohuzial len priemerny, ma dostatok nudy a blbych dialogov. Postrada tempo a divaka nijako nevtiahne do deja. Aznavour s Marie Dubois su na urovni, ale ani oni dvaja nedokazali film vytiahnut zo siveho, sediveho priemeru : 60 % ()
Jeden z těch velmi vzácných filmů, ve kterém se toho vlastně moc neděje, ale stejně vás to z nějakého důvodu baví sledovat a napíná vás, s čím zajímavým přijde další scéna. A vlastně mě to takhle zajímalo po celý film a předpokládám, že to měl být účel. Navíc i v tom scénáři je nemalý počet chytrých dialogů, natočené to bylo skvěle, zahrané vlastně taky, skoro jsem se u toho nenudil a klidně bych si to s chutí pustil znova. Je to zvláštní, ale já povedené zvláštní filmy mám velmi rád. A Střílejte na pianistu k nim můžu hrdě řadit. Byť k plnému počtu mi tam chybí něco navíc, ale jinak mě Truffaut opět nezklamal. Silné 4* ()
Přepsáno v dubnu 2018. Film Střílejte na pianistu je z hlediska filmové estetiky krásnou ukázkou noirové hravosti. Střílejte na pianistu je postupným a neodvratným pádem jedince až na dno beznaděje vlastní duše. Nejpůsobivější je v navozování atmosféry výjevů posloupnosti, využívá se kontrastní hudba Georgese Deleruea, naléhavost dochází vrcholu v detailech pohybu. Vzrůstající apatie má nepřítomný pohled a jednoduchou rytmiku jednosměrnosti. Charakteristika postav se prolíná s maskulinním pohledem na ženy. Vychutnává si stavy předurčení, ohlíží se za světlem, padá do osamělosti. Hlavní postavou psychického tápání duše je Charlie Kohler alias Édouard Saroyan (dobrý Charles Aznavour), tichý pianista zakouřeného lokálu. Sláva minulosti zaklepe znenadání na venkovní dveře, nečeká na pozvání a v lavinovém efektu uchvacuje vše v blízkém dosahu. Současně vstoupil i temný stín, vyhladovělý nezájmem. Za stínem vykoukne naděje, vnitřní boj dostává zřetelné kontury a barvy. Strach, odpor, vrací se bolest, chybný úsudek. Stín je překřičen štěkotem létajících kulek a zahnán na útěk. A vítězem je apatie a vtíravý pocit vlastní viny. Hlavní ženskou postavou je Hélène, neboli Léna (zajímavá Marie Dubois), mladá pohledná servírka s nákloností pro uzavřeného pianistu. Osudovost dodává odvahu i nevyhnutelnost. Naplnění je předzvěstí, obětavost samozřejmostí. Důležitou postavou je Théresa (velmi zajímavá Nicole Berger), ozvěna minulosti manželky slávy dobývajícího Édouarda. Břemeno vlastního morálního pochybení se vyznačuje odmítáním i sebetrýznivým uzavřením. Bolest zde dostává velkolepé antické tvary. Výraznější postavou je Clarisse (dobrá Michèle Mercier), nevěstka s laskavě svérázným soužitím s Charliem a jeho malým bratrem. A také Plyne (zajímavý Serge Davri), osobitě idealistický a žárlivý majitel kabaretu. Z dalších rolí: malý a školou povinný Édouardův bratr Fido (Richard Kanayan), problémové situace přitahující drze sebevědomý bratr Chico (příjemný Albert Rémy), klidný a s Chicem spřízněný bratr Richard (zajímavý Jean-Jacques Aslanian), neodbytně honící podvedení zločinci Momo (Claude Mansard) a Ernest (Daniel Boulanger), významný a přízemní impresário klasiky Lars Schmeel (Claude Heymann), či kabaretní zpěvák (Boby Lapointe). Střílejte na pianistu je noirová zábava s Truffautovou estetickou poetikou. Stavy duše člověka v pádu do psychického marastu apatie jsou neúprosně stísněné. Pro mne podmanivý sdělný formát. ()
Muži shánějí peníze, kradou, zabíjejí se - ale hlavně myslí na ženy! Již první scéna uvádí přesně film - utíkající muž potká chodce, který mu vypráví o své ženě. Gangsteři unesou Saroyana s milující servírkou a přitom filosofují o ženách. V baru se zpívá o ženách, Saroyan nechtěně zabije muže šíleného láskou...A nakonec jsou ženy obětmi - jedna spáchá sebevraždu, druhá je náhodně zabita a jen pro lásku. Bohužel toto téma dnes ve Francii zničily filmy typu Les Coeurs des Hommes 1,2. ()
Francois Truffaut v tomhle filmu kombinuje hned nekolik zanru a postupu. Nasel si skvele herce, je slyset dobra muzika, pusobiva atmosfera, ma to rychly spad, drama, thriller, love story, kdo vi co jeste, sem tam vtip, sem tam zvlastni poetika, nejvic me bavily vnitrni monology hlavnich hrdinu / ustredniho paru a sceny letmych doteku rukou za chuze, krasa... Plus to prolinani minulosti... Opravdu zvlastni film, nekomu muze pripadat chaoticky a vzhledem k nijak prehnane stopazi prekombinovany, postavy nejsou nijak pritazlive, sympaticke nebo dokonce obdivuhodne, presto sem si film hodne moc uzil, velmi francouzske v tom nejlepsim slova smyslu... ()
Hm... ()
Noirová atmosféra jako blázen, hláškující gangsteři jak z Pulp Fiction, jenom o tři dekády dřív, černovlasá budoucí Angelika M. Mercier ve vedlejší roli, ve které ještě má co hrát, a jaksi připosražený (protože většinou z nadhledu snímaný) Aznavour plovoucí mezi tím a řešící si své vztahy se ženami ve zcela nemarlowovských vnitřních monolozích. Guláš, ale mně chutnal. Je to holt jako v životě, ten taky nedrží pořád jeden žánr. ()
Filmový kus řídí, skladbou žánry rozvlní virtuóz novovlnný. Když se uvolní struna, podívejme se pro jistotu na kobylku celému orchestru. Střez se tiché vody, která se valí přes břehy.... Šlápni do pedálu. Za život. Ať hraje podle vašich not. Černé a bílé klávesy ladí v jedné linii, svět vyluzuje tóny v harmonii, ten správný pocitový (sou)zvuk....V jednu chvíli, pánové zajisté roztají a zvolají: "MERCIer, Michéle." ()
Klasický ranný Truffaut. ()
I já jsem pocítil jemné vazby mezi tímto filmem a Amélií. Neberu to jako vykrádání, ale spíše jako braní inspirace v oblíbeném díle historie. Každopádně hlavní hrdina je úžasný a jeho vnitřní monology (dialogy) nezapomenutelné. ()
Tak teda nič moc na francúzskeho velikána, do príbehu som sa nevedel dostať, ak tam nejaký zmysluplný bol. Skôr ma zaujali Aznavourove vnútorné dialógy, boli dlhé, a tak sa v nich dalo čítať viac ako v celom zvyšku filmu. Kriminálna a akčná vložka strnulá, bez napätia. Aspoň Michèle Mercier v plnej kráse ukázala to, čo sme vo všetkých dieloch Angeliky chceli vidieť a nevideli sme. –––– Jediné, čo od chlapa žiadam, je povedať mi „koniec“, keď bude koniec. ()
Balada o hlubokých očích Charlese Aznavoura a třech krásných Francouzkách, které se do nich zakoukaly: 65% (zatím 753 hodnotících s průměrem 77%). ()
Pořád jsem čekal, kdy se začne něco dít a prostě jsem se nedočkal. Začátek byl slibný, ale pak už nic. ()
ze je Truffaut genius je po tomto filme nezvratne. brilantna gangsterka so spravne vyvazenym humorom a skvelou hudbou. aznavour prekvapil a nostalgicky sa usmejete pri Neskrotnej Angelike :) ()
Striedanie dejových rovín a časové prelínanie v roku 1960 pod menom začínajúceho Truffauta muselo získať na plyšových sedadlách potrebný pot vsakujúci sa do filmovej histórie s väčšou rýchlosťou na akú sme za aktuálnej situácie zvyknutí. Dnes toto striedanie , skákanie z ostrovčeka na ostrovček a atmosféra štvanca narážajúceho na milostné excesy síce dokáže na večer udržať teplo v ponožkách, ale na druhej strane nejde o nič iné, než klasický nabi a utekaj príbeh s " uhm " efektom na konci. ()
Truffautův první černobílý thriller podivuhodně předznamenává i jeho poslední film Konečně neděle. Malého muže v nesnázích (sám Truffaut byl nízkého vzrůstu!) zachraňuje krásná žena - bojovnice. Ovšem šťastného konce se dočkáme až v neděli, která konečně přišla. Za povšimnutí stojí směšná dvojice gangsterů, jeden s kloboukem a druhý s čepicí, vedoucích "chytré" řeči o životě (viz pozdější Pulp fiction). ()
3,5 Truffaut je mi blízky, ale tento film mi celkom nesadol, nedokázal som sa pri ňom baviť tak ako by som si predstavoval. Ústredná dvojica sa mi herecký páčila, film mal niekoľko silných momentov (spomienka na manželku, prvé kontakty s Lenou), ale väčšinou ten film plynul tak nejak nezáživne. Hlavný problém som mal s postavou pianistu, ktorý bol taký nijaký. Mal byť akože hanblivý, čo by bolo v poriadku, lenže ani tú hanblivosť som mu nejak neveril, boli tam scény, ktoré to úplne popierali (napr. scéna s prostitútkou, mimochodom dosť prekvapivá a vôbec nie zlá rola "Angeliky"). ()
Připadá mi to jako by chtěl Truffaut natočit 5 filmů najednou, žánry se tam střídají jako na běžící páse, ale to byl asi záměr. Výsledkem je takový slepenec, kde se toho moc neděje a chytrý z toho taky dvakrát nejsem. ()