Reklama

Reklama

Obsahy(1)

Film Gepard (1963), adaptace románu Giuseppa Tomasiho di Lampedusy, nás zavede na Sicílii 19. století. Na pozadí bouřlivých událostí let 1860-61, kdy ostrov dobyla Garibaldiho revoluční vojska, vypráví o šlechtickém rodu Salinů - který měl ve svém znaku právě geparda. Konfrontuje odcházející svět hrdé, ale konzervativní šlechty a nových, nastupujících společenských vrstev s poněkud rozdílnými hodnotami i morálkou. Ve filmu, který získal Zlatou palmu na MFF v Cannes v roce 1963, zářili Burt Lancaster, Claudia Cardinaleová či Alain Delon. Viscontiho film je velkorysou podívanou glosující společenské změny - a je velkorysý i svou délkou: tu však vyváží vynikající umělecký zážitek, kde se mistrovská režie spojuje s neméně výbornými hereckými výkony, kamerou, kostýmy (Piero Tosi nominován na Oscara) i výpravou a hudbou (Nino Rota). (oficiální text distributora)

(více)

Videa (3)

Trailer

Recenze (121)

Slarque 

všechny recenze uživatele

Italské dějiny samy o sobě jsou pro mne španělskou vesnicí, natož pak historie Sicílie. Takže jsem si před chvílí googlil, kdo to vlastně byl ten Garibaldi, a o co jim v tom filmu šlo. Vzhledem k množství dialogů na politická témata se sotva kdy dopracuji k tomu, aby se mi ten film opravdu líbil. Výborný je ovšem Burt Lancaster, kterému bych i věřil, že je rodilý Sicilan. Vizuálně zaujmou zejména kostýmy a krásná Claudia Cardinale (které je ve filmu ovšem relativně málo). ()

vypravěč 

všechny recenze uživatele

Viscontiho tvůrčí adaptace románu Giuseppa Tomasiho di Lampedusa zachycuje výsek ze života stárnoucího sicilského aristokrata v čase mocenského oslabení šlechty a vzestupu zámožného měšťanstva. Tento poslední gepard (a „poslední potomek svého rodu“ sui generis) asistuje hodnotové i společenské proměně (hraje si bezmála na jejího režiséra), aby zkáze nepodlehlo vše, co je jí ohrožené, nicméně nakonec shledává, že nastalé zpovrchnění vše minulé poskvrnilo. Jeho milovaný synovec Tancredi pozbývá svých mladických ideálů a své původní rebelantství nahrazuje maloměstskou (nebo velkoměstskou) usedlostí a kariérismem a cesta aristokratismu jím končí ve slepé uličce. ()

Reklama

Shadwell 

všechny recenze uživatele

Filmový styl může být ospravedlněn cirka čtverým: funkcí denotativní, expresivní, dekorativní a/nebo symbolickou. 1, Denotativní funkce je velice prostá, ale nesmírně důležitá: zprostředkovává informace, které potřebujeme vědět, abychom porozuměli dramatickému dění. Kupříkladu práce kamery každou scénu určitým způsobem denotuje a představuje její obsah. Takových stylistických prostředků využívá Gepard, a chtělo by se říct bohužel, v maximální možné míře. Převládají na úkor ostatních. Třeba válečné půtky Visconti nezvládá a víceméně je záběruje podle odživotněného, strojového algoritmu. Souvisí to s angažovaností a s důrazem na obsah jako takový na úkor expresivity a jakéhokoliv múzického vyjadřování. Ona angažovanost ale nemusí být vnímána automaticky negativně, takový Václav Bělohradský by ji jistě posvětil jako opozici vůči netečnému, homogenizovaného umění. Přesto konstatuji, že Visconti se v Gepardovi částečně oddálil od postneorealistická generace (Antonioni, Pasolini, Ferreri) a od svého pozdějšího opusu Smrt v Benátkách, a naopak přimkl k rukopisu Leoneho, Coppoli nebo Leana. 2, Druhou funkcí filmového stylu je funkce expresivní, kterou chápeme jednoduše jako prostředek ke zvýraznění expresivních prvků konkrétní scény či jako něco, co scéně dodá expresivní rozměr. Typickým příkladem druhého případu je hudba, která dokáže ukázat expresivní hodnoty, které nejsou obsaženy v dramatickém dění jako takovém. Nebo když nějaká postava utíká a my dění sledujeme z jejího úhlu pohledu. Problém je, že Gepard preferuje ostrovní uzavřenost, chtělo by se říct (nejen geografickou) omezenost (Sicílie = Británie), a nesnaží se s divákem moc komunikovat a analogicky s tím omezuje i expresivní funkci. Kdyby se vypnula kamera, zobrazované události by jistě i bez ni v klidu pokračovaly ke svému konci. Visconti tady vynikl ve vytváření často zbytečných postav, které odmítají opustit rám obrazu a neustále se do něj cpou, přestože nemají nic extra zajímavého na srdci. Ztotožnění nepřichází v úvahu, snad jen přemístit se od jednotlivce k mase po vzoru Křižníku Potěmkina. 3, Třetí funkcí je funkce dekorativní. Tím se míní to, že styl si vyvine svůj vlastní strukturu, která je nezávislá na dramatickém dění či z něj nemusí přímo vycházet. U Geparda se setkáme s takovou sérií záběrů pouze na začátku při titulcích, kdy nám kamera nabízí jednotlivé záběry na honosný dům, které v jistém smyslu skutečně mají za úkol popsat prostor dané scény. Pochopitelně, na jisté rovině má tento postup ryze denotativní funkci. Přesto jde o strukturu, o dekorativní funkci, kterou se Visconti snažil vytvořit jakousi paměťovou schránku či databázi možných konfigurací místa, kterou pak používá znova a znova v různých variacích, ale už s postavami. Mimo začátku se Gepard o nic takového ale nesnaží a většinu záběrů motivuje, jak řečeno, denotativní funkcí. Přesto bych zmínil ještě návaznost scén a střih, který má k funkci dekorativní ze všech čtyř jmenovaných nejblíže. Visconti se na první pohled v rámci jednotlivých scén a sekvencí neláme hlavu se spojováním záběrů. Samozřejmě, udržuje jejich logickou kontinuální návaznost, ale svým způsobem jimi supluje jakési bezčasí a nepřístupnost oné aristokratické rodiny, která si žije svým vlastním životem, zatímco divák postává v rohu místnosti a do jejího klevetění se přímo zapojit nemůže. Visconti evidentně moc dobře věděl, co dělá, problém je, že většina režisérů by se vydala trochu jiným směrem a tyhle směry člověk navyklý na jisté filmové normy marně očekává. 4, Čtvrtou a poslední funkcí je funkce symbolická, kdy určitým motivům přisoudíme abstraktní platnost: rozsáhlý tematický či konceptuální účel. Tato funkce je spíše vzácností. Klasickým příkladem by bylo stavění herců do určitých poloh v prostoru. Například když někdo zaujme polohu ukřižovaného Ježíše. V Gepardovi lze hovořit o obrazu přeměn a nedobrovolném připojování k Itálii, do jisté míry představované mladíkem (Alain Delon), který slouží jako anonc Novověku Sicílie. () (méně) (více)

Chrysopras 

všechny recenze uživatele

Jednoduše paráda. Opulentní filmová podívaná v tom nejlepším slova smyslu. Je radost se dívat na něco tak velkorysého, propracovaného a přitom z toho neni cítit kalkul. Parádní herecké výkony v čele s Lancasterem. Občas to sice působí až komicky ( taky se velký sál ve Varech párkrát pěkně zasmál ), zvláště Cardinale, ale je to spíš ku prospěchu věci. Ponořením do té malebnosti se snadno zapomene i na absenci většího děje a nevadí ani neznalost italských reálií. Závěrečná sekvence z plesu je až neskutečná. Nádhera. Díky. ( 45.KVIFF ) ()

Hedka 

všechny recenze uživatele

Je veľmi ťažké opísať dojmy po takom hlbokom zážitku. Silný umelecký dojem, očarenie krásou, krajinou, mladosťou, samotným filmovým majstrovstvom, či skvelou hudbou Nina Rotu (popretkávanou Verdim), je samo o sebe prijateľným dôvodom na dobré hodnotenie, ale to by mi nestačilo. Film musí mať dobrý príbeh, a tento má v sebe niečo oveľa viac: nadčasovú pravdu, poučenie, realitu a hlbokú životnú múdrosť, ktorá sa postupne odhaľuje vnímavému divákovi a utvrdzuje ho v presvedčení, že dozrievanie k pokore pred Bohom je zároveň jedinou a vzácnou nádejou a východiskom... A to sa nevidí tak často! Som obohatená, a zaraďujem Geparda do svojho zoznamu výnimočných filmov. ()

Galerie (94)

Zajímavosti (18)

  • Film je zařazen na seznamu "nejvýznamnějších filmů", který vydal Vatikán v roce 1995 na přání papeže Jana Pavla II. Nachází se v kategorii filmů, které jsou významné svou uměleckou hodnotou. (gjjm)
  • Na filme pracovalo 600 komparzistov a 1000 technikov (Arsenal83)
  • Delon s Viscontim se vsadili, že Claudia Cardinalova Delonovi podlehne velmi brzy. Claudia Cardinalová připustila, že vůči kráse Alaina Delona nezůstala lhostejná, ale sázku prokoukla. „Nehodlala jsem vypadat jako hlupačka, která nedokáže odolat šarmu nějakého Delona," okomentovala situaci. (theSaint)

Související novinky

Reklama

Reklama