Hadí jed

Šustí to tak hlasitě, že ke mně žádné komorní drama nedoléhá. Na Vinklářův koncert se těšila, i na Heřmánka a ostatní, ale v tak tristních podmínkách to prostě vůbec nevyzní. Od plynutí děje odchlíplé tezovité dialogy, redundantní a doslovné, šémátka, kazí veškerý dojem, nedovolí nechat se vtáhnout, zaujmout. Škoda. *~ (21.01.2019)

Tři chlapy, dvě maringotky a jeden pes. Do tohoto prostředí přijde mladá dívka (Ilona Svobodová), aby poznala svého otce, kterého před tím nikdy neviděla. Zprvu to setkání probíhá vcelku šťastně, ale díky alkoholu, který působí vskutku jako "hadí jed", to štěstí nemůže dlouho vydržet... Hodně syrově zpracování. Maringotky, sníh, dující vítr. V těchto kulisách se odehrává většina filmu. Josef Vinkláře byl famózní herec, ale při pohledu na něj v tomto filmu je člověku spíše do pláče, než že by si to jeho herectví nějak moc užíval I když vlastně právě v tom je velikost herců jako on. (06.05.2017)

Na tomto vcelku banálním a všedním příběhu není mnoho zajímavého. Trochu ho povýšíme, když do hlavních rolí dosadíme skutečné osoby: tehdy již možná nejlepšího českého herce všech dob a hereckou debutantku. Ještě víc ho povýšíme, když přihlédneme k čistotě obrazů Františka Vláčila. Přestože se mu ikonu notorika (ani přes své vlastní zkušenosti) nepodařilo načrtnout tak, jak sám je znám z vlastní zkušenosti od mládí po stáří, podařilo se mu zachytit jedinečný a konkrétní vztah otce a jeho dcery. (24.04.2021)

Krušné období normalizace sedmdesátých a osmdesátých let doléhalo na Vláčilův umělecký rukopis neobyčejně těžce a snad právě někde tady pramení režisérova osobní zkušenost s démonem alkoholu, s jehož pokušitelským sváděním zápasil vlastně až do konce života. Ne náhodou se pokusil o jakousi sebereflexi prostřednictvím tohoto filmu, mrazivé baladě o marném vzdorování sebe sama. Vztah mladičké dívky, seznamující se na prahu dospělosti se svým zapovězeným otcem a hledající skrze několik strávených dní v jeho přítomnosti nesnadnou cestu k jeho nitru, a notorického alkoholika, fatálně přehlížejícího cenu vlastního selhání, získává punc originality nejen použitím černobílého materiálu, ale především realisticky civilní formou, vyhýbající se jakékoli vyumělkovanosti. I zde si zasluhuje divákův obdiv famózní Vinklářova studie nevyléčitelného pijana, která v rámci jeho početné filmografie představuje nepochybně zásadní vrchol, na nějž mohl později navázat jen zřídka. Neméně skvěle si vede tehdy jedenadvacetiletá Ilona Svobodová, podporována zčásti floutkovsky přesným Heřmánkem. Hledání cesty ven z uzavřeného kruhu nebylo pro Vláčila jistě jednoduché, ale věnoval-li zbytek svých sil do služeb celuloidové magie, bylo to vlastně vyrovnané dvojí opojení. Vzdát se nedokázal ani jednoho. A to bychom měli ocenit. (14.11.2010)

Vláčil, sám veľký umelec a alkoholik v jednom nakrútil film síce pekný, no čiernobiely. Úplne v duchu obdobných československých alkoholických filmov je v ňom ukázaný hrdina aj so svojou drogou. Prekliaty chľast mu mätie mozog aj zmysly. A hoci chce tak veľmi chce prestať a ukázať dcérke, že to dokáže, tak to nedokáže a trpí v mraze. Kľačí v snehu a tupo prepíja posledné zvyšky rozumu. Žije na periférii. Umelecké opisy alkoholikov opisujú ich závislosť ako šialeného démona devastujúceho všetko: rodinu, city, prácu, priateľstvá. Mnoho prípadov takých nepochybne je. No zároveň je tu veľká skupina pijanov - bojovníkov, čo napriek enormnému úsiliu produkovali pomerne kvalitné veci (Shane MacGowan - básnik, skladateľ, spevák, alkoholik a heroinista, režisér František Vláčil, slávny spisovateľ Raymond Chandler, politik Winston Churchill a iní). Ale nemusí ísť len o slávnych ožralcov. Pijanov, čo zvládajú prácu aj rodinu je tiež dosť. Len umelecké pojednania o nich to vždy ženú za hranu. Chýba uchopenie tejto témy jemnejšie, kde alkoholické deformácie nie sú postavené na čiernobielej línii, ale napríklad na viacerých odtieňoch sivej. (08.07.2014)