Koncert na konci léta

Souběžně s Peterem Shafferem se na sklonu sedmdesátých let navrací k osudovému vztahu Wolfganga Amadea Mozarta a Antonia Salieriho také Zdeněk Mahler a na ose ikonického sváru uměleckého génia a epigona, analogie vzpomenutého vztahu, důvtipně rekonstruuje životní příběh Antonína Dvořáka, který jinak skládá jako mozaiku epizod, anekdot, okamžiků. Neobyčejně „čtivý“ imaginární portrét se skvělým Josefem Vinklářem, jenž nejvyšší měrou poutá pozornost a zastiňuje ostatní herce, se ve své půli rozetne schematickou scénou, v níž cynický a hloupý šlechtic střílí holuby. Jako by se i v tomto konvenčním, nenápaditě snímaném a v podstatě nevidomém snímku, který by se dal odrecitovat…, musel klíčový režisér české nové vlny výslovně přihlásit k tomuto svému estetickému východisku a nechává herce holuby skutečně usmrcovat. Neschopnost vyslovit se jinak než – doslovně, (zdánlivě) osudově či božsky? Náhle vše, co jsem dosud přijímal jako úlitbu osvojenému jazyku, odhaluje svou vlastní papírovost: rámec, masky, (ne)stárnutí, mozaika… PS: Když jsem před pár měsíce držel v rukách Dvořákovy rukopisné notové partitury, cítil jsem přes rukavice mnohem víc než v této esteticistní retuši… a ani jsem se nemusel snažit. (10.02.2018)

Sterilní a bez života jak byt zhýralého fyzika po jarním úklidu. Nejpamětihodnějším okamžikem tak pro mě zůstane odseknutí staříka upíjejícího nějakou kořalku na adresu moralizujícího Dvořáka: "Víte, každý marodění je od zadrženýho pití." Svatá pravda, dědo, svatá pravda. (23.05.2014)

Tak jako preferuji spíše Mozarta než Dvořáka, tak i Amadeus je nesrovnatelně lepší než Koncert na konci léta. Pomalu získávám pocit, že hodně z atmosféry Vláčilových starších filmů měl na svědomí Zdeněk Liška, protože Vláčilovy filmy z jeho pozdního období, kde už Liška hudbu neskládal, už zdaleka nejsou tak dobré jako jeho filmy z šedesátých let. Možná se na tom podepisoval jeho sklon k alkoholu (vážně vám nepovím, kdy to s ním začalo jít z kopce, jestli už během Markety Lazarové, nebo až poté, co mu režim zakázal točit na Barrandově), možná, že za jeho úspěchem stojí právě Liškova hudba. Nevím, každopádně Koncert na konci léta je dalším slabým Vláčilovým filmem v řadě, přinejmenším v kontextu jednadvacátého století. Vážně si radši pusťte Amadea... anebo Údolí včel. (05.08.2008)

"Variace na dvořákovské téma," hlásá titulek na začátku filmu. Co si pod tím představit? Dvořákův životopis samozřejmě ne. František Vláčil podle scénáře Zdeňka Mahlera natočil prazvláštně atmosférický film, který na základě skutečných epizod ze života našeho nejlepšího skladatele vypráví o lecčems. O lásce, o boji nadaného člověka s vlastními pochybami i pochybami jiných, o dobru a zlu, o bohu i ďáblu... Josef Vinklář je v hlavní roli vynikající a film je vůbec plný skvělých herců, kteří ale až na výjimky nedostanou příliš prostoru. Scénář se mohl vyvarovat několika zbytečně pomalých částí a z postav, které hráli František Němec a Jiří Bartoška, nemusel (i když to byl očividně záměr) dělat takové pekelnické karikatury. Takhle člověk skoro čeká, kdy přestanou skrývat rohy a spolu s Dvořákem zmizí v oblaku dýmu a síry. (02.03.2013)

Antonín Dvořák bol ako každý skutočný umelec tak trochu mimo reálny svet. Počty mu nikdy nešli, dokonca nepoznal rozdiel medzi dvoma a troma nulami. Neskôr nechápal, že na výchovu šiestich detí treba peniaze a zrejme sa táto téma v jeho rodine často prepierala. Podľa Vláčilovho filmu sa tu o tom hádajú ešte v dobe, keď sú už niektoré deti odrastené. Koncert je typicky vláčilovsky rozvláčny, tá hodina a trištvrte trvá subjektívne dlhšie. Kľudne si ho môžete zaradiť do kolonky artfilm, avšak niektoré momenty, ako napríklad klasické životopisné zjednodušovanie a otázka svedomia ohľadom písania na zákazku mi pripadajú trochu naivné. Vláčil však dokáže navodiť tú správnu dobovú atmosféru a nepotrebuje k tomu veľa kulís, tu by si mohli zobrať príklad dnešní filmári, snažiaci sa navodiť dojem obdobia normalizácie jedným nezatepleným panelákom. (03.12.2014)