Reklama

Reklama

Příběh filmu režiséra Františka Vláčila a libretisty Vladimíra Körnera se odehrává v druhé polovině 13. století. Český zemanský synek Ondřej z Vlkova přišel do řádu ještě jako dítě. Nestalo se tak dobrovolně. Snad si ani neuvědomoval, že byl vlastně obětován na usmíření otcova násilného činu, spáchaného na něm samotném, a že byl tedy dvojnásobnou obětí. Až po deseti letech odříkání poznává, že existuje ještě jiný svět, ještě jiný život než ten, který uzavírají pevné zdi řádového hradu. Podlehne volání domova, volání rodného Údolí včel, a pokusí se o návrat. Již se zdá, že bude mít více štěstí než bratr Rotgier, jehož pokus o únik skončil krutou smrtí. Ale i v jeho případě se ukazuje moc řádu silnější a náboženský fanatismus znovu triumfuje nad v té době beznadějným pokusem jedince o vzpouru proti síle dogmatu spojeného s mocí. (Bontonfilm)

(více)

Recenze (371)

Marigold 

všechny recenze uživatele

Bergman po česku? Aspoň tak to vnímám já, protože Vláčilovo pošmourné a zašpiněné vidění středověku ho ke švédskému géniovi hodně přibližuje. Stejně jako obřadnost gesta i slova, váha na jediný obraz, který zdánlivě nic neříká a přitom mluví každým detailem. Körnerův scénář je vystavěný mistrovsky, buduje kámen po kameni schodiště k závěrečné tragédii, která se vynoří z téměř harmonické oslavy pohanství středověku. Čepek, Kačer a další herci z Činoherního klubu vnesli do příběhu nádech divadelnosti, pomalost, důraz na každé slovo i čin. Zdeněk Liška zase potvrdil, že byl výjimečným skladatelem, jakkoli občas v podivném žoldu: jeho světský i náboženský hudební doprovod precizně podbarvuje tiše bzučící drama o dvou stranách víry. Ačkoli bylo Údolí včel celkem nelítostně zadupáno Novou vlnou, v čase dokázalo dominanci komplexní umělecké výpovědi nad dobovým filmařským experimentem. Při vší úctě k Nové vlně, tohle je prostě o třídu jinde. ()

Radek99 

všechny recenze uživatele

Údolí včel je filmovou adaptací temného románu Vladimíra Körnera a je to spojení narozené pod šťastnou hvězdou. František Vláčil tu, stejně jako v Markétě Lazarové, před diváky zhmotnil svou vizi středověku a je to vize bolestná, vnitřně zraňující, bez romantizujících nánosů, vpravdě temná. ,,Trápilo nás slunce, pohani a krvotok." Zpoza hudebního doprovodu mrazivých gregoriánských chorálů Zdeňka Lišky se tu vynořují chladné obrazy podepřené pilířem gotické klenby, gotický oblouk je tu vedle kříže nejčastěji používaným symbolem. Vnitřně komplikovaný vztah dvou rytířů Řádu, představitele fundamentu Armina a na rozcestí stojícího Pavla, je svárem mezi svobodou a vazalstvím, vírou a dogmatem, ale i vírou a pohanstvím, onou nepochybnou křižovatkou středověku. Vláčil se nebojí svou představu pošpinit nánosem krutosti a zmaru, přesto je jeho obraz až překvapivě světlý. Češi jsou v ústech Arminových pohané, pročež lze cítit reflexi pozdějšího podhoubí protestanství. Jestliže je rytíř Krista Armin vnímán jako fanatik zaslepený elitářskou pýchou dogmatem slepé víry, která ho Kristu nedostižně vzdaluje, mnohem komplikovanější figurou je sám Ondřej. Je jeho cesta správná? A kroky po ní vykonané? A co vlastně žene Armina až k tak meznímu činu? Možná zásadní moment přichází s oslavou pohanských Letnic, tvůrci inscenují scénu lovu, který lze interpretovat coby ovládnutí mysli animálními pudy, scénu lokalizovanou navíc v místech, která prolínají život Ondřeje a smrt jeho otce (jenž výměnou za svůj život vložil syna do rukou Řádu=Bohu). ______ Formálně jde o velice vytříbený snímek, František Vláčil podpořil vyznění silným přeexponováním obrazu, většina scén je velmi světlých a některé záběry mají až přepálený charakter. Z hlediska velikosti záběrů zaujmou časté celky (nedozírnost moře, proti němuž vynikne nepatrnost člověka) a pohledy z ptačí perspektivy. Úchvatné jsou pak především úvodní scény u moře Baltského. Zaujme i kompozice - charakteristická třeba v jednom z posledních záběrů, který tvoří soulad tří prvků - koně, člověka a a právě moře. Tento záběr navíc vytváří významový rámec, naplňuje se tak rámcová kompozice celého příběhu. Zajímavé je také použití subjektivní kamery, což byl dobově oblíbený moderní výrazový prostředek. Mimo mrazivé hudby stojí za zmínku také vynikající ruchy, které ještě zvyšují sugestivnost řady scén. Baladickou povahu vyprávění zdůrazňuje Vláčil také poetičností textů a dialogů/monologů. Celý film se pak snoubí s opravdu ojedinělou měrou magičnosti a působivosti. ,,Včely necítí bolest." Nemohu si pomoci, ale z temného středověkého triumvirátu Bergman - Tarkovskij - Vláčil volím jednoznačně toho posledního... ()

Reklama

Lima 

všechny recenze uživatele

Příběh náboženského fanatika, který za slávu boží neváha šáhnout pro meč a touha po normálním životě je mu cizí. Člověku se ani nechce věřit, že tenhle film vznikl hlavně proto, aby se využily kostýmy z Markéty Lazarové. Údolí včel je stejně znamenitý, atmosféra 13.století z něj jenom čiší a hudba Zdeňka Lišky je jako vždy jedinečná. ()

Malarkey 

všechny recenze uživatele

Filozofično na plno. Také ale dusno na plno a především neosobitost, která potlačuje veškeré emoce a jakékoliv pocity, které film má a já je mohl vnímat. Výsledek je takový, že Údolí včel je dokonale a syrově zpodobněný středověk, který jen tak v české kinematografii neuvidíte. A i přesto, že mu chybí emoce, je rozhodně filmem, který nesmíte vynechat, protože Vás přesvědčí o tom, že u nás se dřív točilo cokoliv. A dokázalo to mít úspěch. Tak proč by nemělo dnes? ()

DaViD´82 

všechny recenze uživatele

"Řádu mě zaslíbil otec. Pro spásu své duše." Nebýt o rok mladšího Herzova Spalovače mrtvol sedělo by Údolí včel na mém pomyslném trůnu krále nad tuzemskou kinematografií. Takto je sice odsouzeno do pozice toho druhého, ale co už s tím... Z čehož plyne mimo jiné i to, že patřím k té "barbarské lůze" co považuje tento Vláčilův snímek za lepší Markéty Lazarové (což je trochu paradox, když vznikl vlastně jen pro upotřebení zbylých kostýmů a dekorací právě po ní). Bergmanovské proporce, nepopsatelně nádherná kamera (obvzláště záběru v závěru s mizením Ondřeje do temna se asi nikdy plně nenabažím) a Liškova partitura dělají ze sledování požitek pro mysl, zrak i sluch. No a herci jsou přímo... Tady není žádný Petr Čepek, ale jenom Ondřej z Vlkova. Není tu ani žádný Jan "rodinnými pouty zpoutaný" Kačer, ale pouze a jedině Armin von Heide. To samé platí i o všech ostatních. Jasné? Jasné! ()

Galerie (31)

Zajímavosti (25)

  • Scénář i film byly hotovy neobyčejně rychle. V lednu 1967 byl dopsán scénář, v březnu se jely zkontrolovat lokace do Polska, v červnu se začalo točit a v září bylo dotočeno. Paradoxně tak byl pro kina připraven dříve než starší Marketa Lazarová. Premiéra se tedy pozdržela až do května roku 1968, aby film nešel do kin těsně po Marketě Lazarové. (DaViD´82)
  • Drevo na dostavbu kláštora dodal lesný závod Jaronín a psov si filmári zapožičiavali z chovnej stanice od Pohraničnej stráže. (Raccoon.city)

Reklama

Reklama