• salahadin
    *****

    Fr. Vláčil přesně ztvárňuje historický film jako takový. Zlaté časy českého filmu (které bohužel dávno pominuly) a zlaté časy filmové hudby...smekám před Zdeňkem Liškou. Čepek, Kačer, Galatíková, bezchybné výkony. Hlavně Kačer hraje podle mě jednu ze svých nejlepších rolí, jeho postava není po většinu filmu fanatik, ale hluboce přesvědčený člověk, jeho myšlenky jsou mnohem výš, než Onřejovy, ale ani jednomu se nelze divit. Scénář, režie, hudba, dokonalý konec = jeden z nejlepších historických filmů, ne nějaký novodobý akční patlanec. Vláčila už těžko někdo překoná.(10.2.2008)

  • Marthos
    *****

    Specifická záliba režiséra Františka Vláčila v historických příbězích dostoupila svého třetího vrcholu v roce 1967 adaptací původního Körnerova námětu. Před námi se otevírá tragický příběh přátelství a fanatické závisloti dvou řádových rytířů, které rozdělí touha po svobodě. Zatímco citlivý Ondřej nachází uspokojení v návratu do rodného sídla na Vlkově i v pozdějším vztahu se svou nevlastní matkou, chladný a strohý Armin se nedokáže zbavit myšlenky na návrat bez bývalého přítele. Neodvratný děsivý závěr na sebe nenechá dlouho čekat. Vláčil zde opět dosáhl maximálního výsledku ve prospěch konečného divákova pocitu. Tísnivá atmosféra přísných řádových pravidel, rozháraná existence i touha po svobodě a šťastném životě titulního hrdiny společně s přesnou kamerou Františka Uldricha a snad nejpůsobivější hudbou Zdeňka Lišky vytvářejí dílo světových rozměrů. Základem je ovšem herecká virtualita tří osobností. Dokonalá paralela mezi Janem Kačerem a Petrem Čepkem nemohla najít lepších představitelů, a to navzdory původní Vláčilově skepsi k Čepkovi ("Co je to za šerednýho Avara! Já tam chtěl Slovana!"). Domnívám se, že vpravdě životní výkon zde podala Věra Galatíková, jejíž postava i přes zdánlivě malý výrazový prostor dává tušit gigantickou sílu osobnosti. Tento film je pak v podstatě jen završením umělecké geniality Františka Vláčila, pro něhož znamenalo Údolí včel poslední setkání s historickou látkou. Jeho výjimečný talent totiž nenašel pochopení u komunistických kádrů, kteří jej – stejně jako řadu dalších – násilně umlčeli. Vláčil se pak po zbytek života potácel v tvůrčí bezradnosti. Navzdory těmto skutečnostem představuje Údolí včel dodnes hrubě nedoceněné dílo, které se neprávem ocitá ve stínu slavnější Markety Lazarové.(29.12.2008)

  • Marigold
    *****

    Bergman po česku? Aspoň tak to vnímám já, protože Vláčilovo pošmourné a zašpiněné vidění středověku ho ke švédskému géniovi hodně přibližuje. Stejně jako obřadnost gesta i slova, váha na jediný obraz, který zdánlivě nic neříká a přitom mluví každým detailem. Körnerův scénář je vystavěný mistrovsky, buduje kámen po kameni schodiště k závěrečné tragédii, která se vynoří z téměř harmonické oslavy pohanství středověku. Čepek, Kačer a další herci z Činoherního klubu vnesli do příběhu nádech divadelnosti, pomalost, důraz na každé slovo i čin. Zdeněk Liška zase potvrdil, že byl výjimečným skladatelem, jakkoli občas v podivném žoldu: jeho světský i náboženský hudební doprovod precizně podbarvuje tiše bzučící drama o dvou stranách víry. Ačkoli bylo Údolí včel celkem nelítostně zadupáno Novou vlnou, v čase dokázalo dominanci komplexní umělecké výpovědi nad dobovým filmařským experimentem. Při vší úctě k Nové vlně, tohle je prostě o třídu jinde.(26.1.2004)

  • troufalka
    *****

    Dva filmy, které se vyslovují jedním dechem - Markéta Lazarová a Údolí včel. Přes stejnou dobu vzniku a stejné autory má každý z nich své vlastní pojetí a posleství. Markéta je poměrně rozsáhlý filmový epos, zatím co Údolí včel nese zdání jednoduchého příběhu. Bohatost symboliky odhalí každý podle svých životních zkušeností. Zatímco včela je vnímána jako symbol čistoty a pannenství, vlk je symbolem pro dravost, úskočnost a zlo. Hlavní scény příběhu se odehrávají na Vlkově zasazeném do Údolí včel. Dobro i zlo jsou provázané v celém příběhu tak jako v životě, nikdo není černý nebo bílý. Houbka dialogů se odkrývá postupně, i když uvidím film znovu, vždycky odhalím něco nového. Vše co je vyřčeno má vizionářský charakter. Ať je to setkání Armina s představeným řádu či setkání se slepou dívkou. Co je pro asketického Armina větší hřích? Opuštění řádu nebo polibek od nevěsty?(24.9.2014)

  • Djoker
    *

    Připadal jsem si jako při rozhovoru s dementem. Vy víte, že za to ten člověk nemůže a je to vlastně chudák, kterého máte litovat a ne urážet, ale jsou chvíle, kdy vám pěst cuká takovou silou, že je lepší odejít. Já vydržel až do konce a nedá se říct, že mě film nudil, ale nasral až běda. Dialogy na sebe občas absolutně nenavazovaly. Pan Vláčil evidentně nepobral umění vyprávět a na jeho obrazovém cvičení je to znát. Nebráním se filozofování, ale tady nebyla jediná silná myšlenka. Vůbec mi příjde zbytečné točit film o někom, kdo jde tam, zpátky a zase tam a celou dobu vůbec neví. To by se mohly točit filmy skoro o všech lidech a jenom kvůli tomu, že to vzniklo za komančů, to přece není potřeba vynášet do nebes.(10.1.2012)

  • - Komparzistky, ktoré za spevu idú vo filme v letnej procesii, museli mat všetky dlhé vlasy. Režisér František Vláčil chcel taktiež po jednom komparzistovi, aby sa tváril za svadobným stolom tak, akoby vypil 10 litrov vína. (Raccoon.city)

  • - Jan Kačer se při natáčení zranil. Konkrétně šlo o nepříjemné zanícení palce u nohy následkem zaraženého trnu. Lékař, který u filmu působil, trval na tom, aby byl Kačer převezen do nemocnice, neboť ošetření na místě by bylo velmi bolestivé, nicméně František Vláčil bez rozmýšlení odvětil: „Žádná nemocnice, je to rytíř, fikněte mu to tady.“ Kačer ve vzpomínkách dodává, že šílenou bolest před Vláčilem na place snesl, nicméně při pozdějších převazech po natáčení si již dovolil od bolesti ulevovat mírným křikem. (mchnk)

  • - Takřka veškeré důležitější role ve filmu byly obsazeny členy divadelního souboru Činoherního klubu. (DaViD´82)