Prolomit vlny

Ačkoli to bude znít paradoxně, je mi hrozně líto, že musim dát pouze za čtyři. Triera obdivuju a uznávám, na tenhle film jsem se těšil několik let, než jsem sebral odvahu ho vidět. V tom možná tkví ten problém - čekal jsem až moc. Přestože forma a částečně i obsah byly dle mého očekávání skvělé, něco tomu v důsledku chybělo. Něco, co mě poslalo do kolen u Tance v temnotách i Dogville. Něco, co chybělo i Manderlay. Něco, co jsem cítil z Království, přestože jsem ho nejspíš nepochopil... Abych to neokecával víc, než je nezbytně nutné, nemůžu dát plné hodnocení. Ale báječný film to bezesporu je. (17.03.2010)

Ten chlap samozřejmě je příšerný citový vyděrač, ale marná sláva, to si stokrát můžu logicky dovodit pár hodin po shlédnutí filmu, leč nijak tím nepopřu, že mě tenhle příběh o ženě, která se zcela obětovala pro milovaného muže, srazil hluboko do kolen. Trier umí bořit bariéry mezi dějem/kamerou/divákem a vytvářet výbušnou kombinaci děj-divák. Autenticta příběhu je posílena "nepřikrášleným" snímáním ruční kamerou a absolutně věrohodnými výkon Skarsgårda a Watsonové. V tom příběhu je od počátku něco osudového, předzvěst tragédie... Tyhle "předzvěsti" Trier umí... Výsledné dílo je naprostým citovým terorem, tak strašným, že se v kině jedna divačka pozvracela. Žádný hnus, jen dlouhé minuty citového vypětí s takřka pohádkovým koncem, který ale podrápanou duši příliš neutěší. Kde končí realita a začíná film je během sledování Prolomit vlny takřka neřešitelný rébus. Byl jsem vtažen natolik, že moje emoce nebyly umělé. Byl jsem zmaten a smeten... Triere, vy zatracené zvíře!!! (31.01.2004)

Teskná a neukojitelná milostná píseň. ... Většina písní končí dobře...aspoň si to tak přejeme. Někdy až zbytečně moc. ........ Ani katarze, která je zde v podobě několika osvěžujících barevných průzorů (i hudebně skvostných, téměř až na hranici kýče) z hutné emoční horské dráhy, nakonec těžko zažene depresi z krutě a zbytečně nenaplněné lásky. Filmový drahokam s nemilosrdně ostrými hranami, syrovým zpracováním a hereckým koncertem milující nešťastnice. (09.10.2005)

Je on to Trier ale liška podšitá! Natočit své běsy namířené proti křesťanství (a vlastně i víře) čistě náboženskými prostředky čistě náboženských filmových agitek (včetně zneužití jurodivých), to musím uznat, to je majstrštyk. Úplně vidím, jak se lišácky usmívá: "Vždyť je to přece o oběti a Maří Madgaleně, tak co, že?" A věřím, že mnozí mu skočí na lep. Problém je, že o skutečné víře a oběti ví Trier pěkné houbeles a že jeho názory jsou takové ty kavárenské pohledy na těch pár zavilých podivínů schopných odsoudit kohokoli za cokoli do pekla. Že o tom všem ví houbeles, o tom svědčí jedna scéna, kde Trier nechá svou postavu vyslovit toto obvinění: "Jak můžete milovat slovo, které nevidíte, a ne člověka, kterého vidíte?" Samotná ta věta je na delší rozbor, protože právě ten Ježíš, který odpustil Maří Magdaleně, je Slovo, a protože Trier chápe slovo milovat jen jako šu.kat. Tady je vidět vykonstruovanost celého příběhu nejlépe - jak se mohl statný dělník z ropné plošiny s Bess vůbec seznámit a čím ho tak okouzlila, že si ji vzal hned za manželku? Už úvodní premisa kulhá na obě nohy, ale Trier ji vysvětluje fyzickou přitažlivostí. Aby mu to však fungovalo a já těm dvěma vztah věřil a její oběť mne na konci dojala, potřebuju něco víc vědět o těch dvou, než jen povrchní onálepkování. Psychologie vůbec tomuhle filmu chybí velmi. Jenže kdo chce psa bíti, tak ani psychologii k vlastní agitce (a potažmo citovému vydírání) nepotřebuje. Mno, má to dobrý soundtrack, skvělé záběry krajiny, paní Watsonová hraje naprosto dokonale, že jí člověk její roli věří, ale málo platné, pro mne je to prostě sice sofistikovaně natočená, ale stále jen povrchní kritika církve a víry. Jako jo, Bůh má rád hříšníky, protože všichni lidé jsme hříšníky a nikdo není spravedlivý, ale přece jen některé věci neschvaluje, to by nedával lidem do ruky Desatero. Láskou myslí i tu vnitřní a věřte mi, že větší oběť je, když jsou manželé sice zdraví, ale po dvaceti letech soužití si lezou totálně na nervy, a přesto to chtějí nějak doklepat až do konce spolu. Jinak se mi v průběhu sledování vybavilo často srovnání s Bergmanem, který také měl s vírou a církví problémy, ale dokázal to natočit neurážlivě a nejednostranně, s pochopením pro obyčejné lidi, jejichž hlubokou psychologii dovedl také dokonale ztvárnit. A to Trier žel neumí. ... Jo, a je to zbytečně dlouhé. (23.03.2023)

Keď muž miluje ženu a žena miluje muža, ďalším "reálnym" krokom je svadba. Tam kde nebola láska sa zrazu objaví a jej objavovanie patrí k tomu najkrajšiemu čo môže človek zažiť. Hrdinovia tohto Trierovho opusu začínajú rovnako. V prvom rade si treba uvedomiť, že obidvaja hrdinovia nech sú akokoľvek rozdielny a spoločnosťou v ktorej žijú, nie úplne akceptovateľný, sa ľúbia. Vášnivo a oddane. Práve tento prvok čistej lásky je v prvej polovici filmu neskutočným ťahúňom. Hlavne preto, lebo Bess je psychicky labilná. V hĺbke srdca neskutočne dobrá, ale vďaka svojej citlivosti, nedokáže skrývať svoje obavy, bolesť a strach ako ostatný. Len tak mimochodom asi najlepší výkon Emily Watson aký som mal možnosť vidieť. Svojím hereckým prejavom mi v niektorých scénach doslova vyrazila dych a jej rozpravy s Bohom boli presne tým druhom mystiky, ktorý tomuto filmu prospieval. V polovičke filmu sa to zvrtne, keď sa Janovi - manželovi Bess - stane na ropnej plošine nehoda, vďaka ktorej zostane paralyzovaný. Od tohto momentu nám film ponúka v určitom smere zvrátený súboj ženy s vierou o záchranu muža, ktorého miluje a ktorému ani doktori nedávajú veľké šance. Sledovať tento súboj, sledovať obyvateľov mestečka, ktorý sú až tak fanatický vo svojej viere, že viacej škodia ako pomáhajú a v nemalom rade sledovať Bess ako zúfalo bojuje a nielen s vplyvmi vonku, ale aj so svojím vnútrom, považujem po dlhom čase za jeden z najsilnejších zážitkov vôbec. Prelomiť vlny je pekný film, ktorý definuje lásku a ktorý nesie v sebe niečo smutne tragické. Jeden z najsilnejších Trierových filmov, významom a silou pripomínajúci Dogville. (07.10.2011)