Prolomit vlny

Zatím jediný viděný von Trier. Nevím, jak to dělá, ale vnímám jeho postavy ze současosti jako postavy klasické tragédie - tedy jako pravdivé obrazy sebe samých, nikoli pouhé uzly vnějších a vnitřních vlivů. Něco málo severských filmů jsem už viděl, ale toto je pro mne cosi úplně nového, nezařaditelného. Příběh má sice jakýsi jasný vývoj a vyvrcholení, ale kdyby se film zastavil v kterékoli fázi, nebyl by o nic slabší. V detailech: často nedojde k tomu, co divák právě automaticky očekává - jen pro to, aby k tomu došlo vzápětí jinak. Obraz: nesympatický, škaredá reportáž. Watson: u cizokrajných herců obvykle nejsem schopen vnímat kvalitu jejich hraní, ale tady se to přehlédnout nedalo. Severská výslovnost angličtiny: nemá chybu. Extrémně umrtvovací kalvínská obec: Byl to dobrý obrázek toho, jak směšujeme Boha s freudovským superegem (tím nemířím jen na Bessiny modlitby, ale na celý ten podivný skanzen). A to je ta situace, v níž "naivní" Bess křečovitě sevře svou lásku na život a na smrt - a nepustí. A vzkřísí tím Jana - rozuměj, jak chceš. (08.08.2011)

Pěkně absurdní konec. Oba v podstatě na místě toho druhýho. Poslední část filmu je fakt emotivní smršť. Emily Watson, ač neni herečka přímo na muj vkus, válí. Stejně jako například ve Festen, hraje tenhle typ kamery podlě mě kladnou roli a atmosféře filmu rozhodně přidává. Škoda jenom dlouhý stopáže, která mě v průběhu filmu hodila tak trochu do stereotypu a tim asi docházim ke konečnýmu verdiktu. (01.09.2009)

Ten chlap samozřejmě je příšerný citový vyděrač, ale marná sláva, to si stokrát můžu logicky dovodit pár hodin po shlédnutí filmu, leč nijak tím nepopřu, že mě tenhle příběh o ženě, která se zcela obětovala pro milovaného muže, srazil hluboko do kolen. Trier umí bořit bariéry mezi dějem/kamerou/divákem a vytvářet výbušnou kombinaci děj-divák. Autenticta příběhu je posílena "nepřikrášleným" snímáním ruční kamerou a absolutně věrohodnými výkon Skarsgårda a Watsonové. V tom příběhu je od počátku něco osudového, předzvěst tragédie... Tyhle "předzvěsti" Trier umí... Výsledné dílo je naprostým citovým terorem, tak strašným, že se v kině jedna divačka pozvracela. Žádný hnus, jen dlouhé minuty citového vypětí s takřka pohádkovým koncem, který ale podrápanou duši příliš neutěší. Kde končí realita a začíná film je během sledování Prolomit vlny takřka neřešitelný rébus. Byl jsem vtažen natolik, že moje emoce nebyly umělé. Byl jsem zmaten a smeten... Triere, vy zatracené zvíře!!! (31.01.2004)

Typicky Trierovsky nepříjemná emocionální soda. Breaking the Waves je takové neutěšené slzavé údolí, režisér nedává divákovi šanci na zklidnění, mizérie se jen a jen stupňuje. Emily Watson svým výkonem vyráží dech. Přesto to pro mne na plný počet není, proč? Odpověď je jednoduchá - protože Dogville, film bez slabších momentů, který mě dokázal strhnout mnohem víc. Toto je taková light verze toho nejlepšího z Larse. (28.10.2010)

Ani ďaľšia Trierovka neprelomila moje presvedčenie, že všetko má svoje hranice a Lars von Trier hranice nemá...má svoje, sú mimo mojich...vďaka čomu vnímam jeho filmy ako priemerné, emocionálne preexponované a so sympatizovaním s jeho filmárskym štýlom mám jednoducho problém...po vstrebaní filmu mám pocit, akoby som práve od niekoho dostala nakladačku (emóciami presýtenú a manipulatívnu)...a to nie je fér. Na druhej strane príbehy, ktoré si pán režisér vezme na mušku sú výborné, životné peripetie mladej veriacej dievčiny s labilnou emotivitou a silnou vôľou scenáristicky zaujímavé, miestami úplne dojemné..ale čo je veľa to je veľa...a keď je veľa, čo v Trierovom prípade skoro vždy platí, kvalita zážitku klesá...a ten môj tentokrát zase klesol len na tri a celkový dojem je úplne totožný s Tancom v temnotách.. (23.11.2009)