Dogville

Filmové prostředky jsou zredukovány až na samou dřeň, přesto film nepůsobí divadelně. Vyžaduje divákovu spoluúčast a fantazii (takhle krásný západ slunce už jsem ve filmu dlouho neviděl). Jen mám občas pocit (možná i díky té zbytečně ruční kameře), že režisér dává najevo až jakési intelektuální opovržení filmem, které tentokrát nevyznívá jako koncept, ale spíš jako póza. A k tomu příšerné moralizování. Přesto výjimečný filmový zážitek. (13.09.2005)

Můj dlouho prokletý film. Nekonečná propásnutí v kině či absence dvd po letech ukončila noční televizní chvilka. A čekání stálo za to. Jakmile jsem si totiž zvykl na výpravu (o jejímž naprostém minimalismu jsem věděl, ale přesto mi chvíli trvalo tuto nikdy nepoznanou atmosféru potřebně nasát), přišlo naprosté pohlcení. Von Trier velmi rozvážně rozehrává hru nepoznaných duševních zákrut a temných míst, která se objeví během jediného mžiku a přesto v naprosto logických a uvěřitelných důsledcích. Opatrnému rozkrývání dogvilleského problému bych ale přicházel na chuť podstatně pomaleji, kdyby v čele všeho dění nestála ta pravá osoba. Od prvního vkročení do města je uchvacující bohyně Nicole fatální osudovou bytostí, která coby Grace každého blízkého člověka změní a hlavně díky ní jsou nejrůznější vypjaté chvíle nezapomenutelnou a překvapivě i strhující podívanou. Proč tedy přes můj chvalozpěv nejdu k nejvyššímu hodnocení? Protože tříhodinová délka je v případě Dogville skutečně moc. Sice důkladně poznám povahu mnoha postav, ale čím dále komplikace zacházely, tím více jsem se třásl na nevyhnutelný závěr. Ten nakonec svou úplností předčil moje očekávání, ale režisérovy občasné naschvály "proti divákovi" jsou mi zkrátka proti srsti. I přesto se ale zoufale těším na pokračování nové cesty a považuji tuhle zraňující podívanou za filmovou povinnost. (04.01.2008)

Bez ohledu na to, jde-li o vítězství obsahu nad formou, či formy nad obsahem, největší drama se odehraje ve vašich hlavách. Byť myšlenkově nesmírně bohatý a podnětný, je to film, jehož emoční vykastrovanost mi brání vnímat jej nad rámec pozoruhodného experimentu. Líbil se mi sarkasmu, s nimž Trier pracuje - sarkasmus, který je vtipný dokud se nezačne týkat vás samotných, ale zároveň jsem jej za to nenáviděl (jak příznačné pro film plný nenávisti). Nebo nás snad trpký smích nad něčím podobným nedegraduje na bezcitné bestie? Vadil mi ten negativismus, ten nekonečný cynismus a bezcitnost v přístupu k hrdinům. Protože, ač sám skeptik, v koutku duše stále naivně věřím v dobrého člověka, což je pojem jež na prknech Dogvillu nenachází své místo. Jestli jsou tohle prkna, která znamenají svět, odmítám je přijmout za své, potažmo zaměnit za prkna, na kterých sám hraji a která tak beznadějně (zatím) nevypadají. Dogville za pár let, z části zásluhou andělské tváře Nicole Kidman (i když jde o anděla pomsty), klidně akceptuji coby jednu z pozoruhodnějších položek v nějaké učebnici filmové historie, ale když uvidím jeho jméno, nevybaví se mi již žádná emoce. Velmi vlažné čtyři hvězdičky. 75% Zajímavé komentáře: Melies, Radko, murakamigirl, Turiec, Fr,Terminus, saladín. (09.06.2010)

Lars von Trier je můj soukromý Personal Jesus! Je skvostný a nepotřebuju k tomu rekvizity, abych vás o tom přesvědčil. Jeho genialita budiž teď vypovězena: měsíc září nad Dogvile. Městem, které se vydává za téměř Stepfordský, prochází Nicole Kidman v norkovým kožichu. Pod nohama ji křupe...co vlastně, když se celý film odehrává v obrovském hangáru? Divákova fantasie pracuje na plný koule! Žádný dvěře, žádný větší záchytný body, které by vám dopomáhali dovytvářet si dogvillskou atmosféru. Přesto jste nabuzeni. Kamera pomalu prolétavá nad městem, nad lidmi a jejich osobními problémy. Po celý film se vlastně nic moc neděje, ale....sakra...pořád nedýcháte a Trier toho využívá ve svůj prospěch. Rozbíjení dřevěných panenek je jen špičkou ledovce a když film dospěje k vynikajícímu finále, čekáte všechno. Třeba i to, že Nicole ve městě zůstane. Trier sere na divákovo korektní myšlení a jednou větou rozhodne o všem... Diváka spolu s jeho myšlenkama zastřelí. Nad Dogville v tu chvíli vychází zakrvácený měsíc, který je symbolem zkázy. Šílený je slabý slovo.__ Možná mě Trierovo město nerozbilo jako jeho ostatní filmy u nichž jsem měl problém vydrežet do konce (důvod- neuvěřitelná emotivní bomba!), ale o to víc si Dogville vážím. Je hodně minimalistický a prostě celkově nutný ke shlédnutí. Když už nic, tak si uvědomíte, jak jsou lidi nevyzpytatelní... 90% (19.04.2009)

Film o člověku. O tom, jaký je. O jeho kladech a především záporech. O lidské aroganci, strachu, nadutosti, sebeklamu, lži, pomstychtivosti. Městečko Dogville, ulice Elm street - noční můra každého z nás při pohledu do zrcadla. Film s morálním poselstvím, ale bez uspokojivého závěru. Někdo by řekl divadlo. I tak by se dal film možná stručně charakterizovat. Nicméně jisté prvky nedivadelnosti dělají z toho díla film. Především jsou to vynikající herecké výkony, které jsou přísně civilní a ze kterých je vidět pevná a nekompromisní ruka Larse von Triera, který si dal veliký pozor, aby někteří z herců nezacházeli při svých výkonech do teatrálnosti. Ostatně prostředí jednoho ateliéru a chudá dekorace, za kterou by se stydělo i chudé české oblastní divadlo, by k tomu mohly svádět. A propos dekorace. Buď došly těsně před natáčením Trierovi peníze, nebo to byl záměr. Samozřejmě že záměr. Proč tahat do ateliéru psa, když si ho můžu nakrestlit na zem. Ostatně nakreslený pes mi kost, na který zbyl kousek masa, nesežere. Proč shánět keře angreštu a zasvinit ateliér hlínou, když může Lauren Bacall okopávat tvrdou podlahu ateliéru ohraničenou bílou křídou. Na co pořizovat u domů stěny a dveře, když je můžou herci pantomimicky naznačit. Zvuky a jejich použití. Další genialita tohoto díla. Zatímco herci chodí po ateliéru, otevírají a zavírají neexistující dveře, zvuky jsou reálné - vrzající půda pod nohama, zaklapnutí zavíraných dveří, zvuk motyčky okopávající keře angreštu... Pro mě je tohle vynikající, ucelené, krutě reálné, formou chudé, ale obsahově dokonalé filmové dílo. Šup s ním do topky ;-) (11.11.2010)