Šťastnou cestu

Pět žen. Pět různých příběhů. Pět velkých i malých dramat. Adina Mandlová. Jiřina Štěpničková. Hana Vítová. Nataša Gollová. A mladinká Jana Dítětová. Touhy, sny a tajemství. Život nehladí, ale škrábe. Výjimečný, moderní film. A velkolepé rozloučení se zbožňovanými filmovými divami, na které už čeká jen hanba a zatracení. Glückliche Reise! (03.10.2008)

Mimořádné Vávrovo dílo je zajímavé svou rozkročeností mezi kritickým filmem třicátých let a počátky italského  neorealismu. Je k neuvěření, že uprostřed druhé světové války mohl vzniknout film dokonale postihující kapitalismus své doby v jeho vrcholech i propastech. Vše dokresluje vynikající herecké obsazení, které předchází kinematografii třetí Československé republiky. Někde v pozadí je cítit ochrannou ruku Miloše Havla. (26.05.2021)

Drama, které má jasně daný rámec i priority, takže každá z jeho postav zná už dopředu svou úlohu - a víceméně je předurčena k jejímu naplnění. Pokud snad v průběhu stopáže nabydete dojmu, že se pokouší zbytečně moralizovat, zkuste se zamyslet nad důvody, které ho k tomu mohly vést. Neboť ve výsledku nabízí globálnější a hlubší obraz předválečné společnosti - nebo alespoň její střední třídy, než by se mohlo na první pohled zdát. (30.03.2022)

Sledujeme příběhy pěti prodavaček pražského obchodního domu, které skrývají za svými úsměvy různé osudy. Nejvíce v paměti utkví asi tragický osud Heleny (Adina Mandlová), mladé ženy, která si uvědomuje „trvanlivost“ svého mládí a krásy. Mě osobně zaujala i postava Anny (Jiřina Štěpničková), ženy s tajemnou minulostí. Typicky ztřeštěná Nataša Gollová značně odlehčuje tíživý pohled na osud ženských hrdinek. Tento snímek často bývá přirovnáván k italskému neorealismu. (03.05.2006)

Překvapivě dobrý, a „okupačně“ asi nejlepší, český film. Dějový proud neboli prolínání osudů mladých prodavaček velkoobchodního domu, prostoupený množstvím dobových reálií, má švih i napětí. Rovněž výkony herců, ale především hereček (a především Adiny Mandlové, to si Vávra dobře ohlídal) jsou nadstandardní. Na rozdíl od poměrně vyšinutých dobových komedií má film ráz téměř dokumentární (sám Vávra to případně akcentuje jako „reportážní drama“). Ve svých pamětech (Moje filmové 100 letí, str. 77 - 79) píše Vávra, že ho „k filmu inspirovala příhoda“, herecky vypočítavého vztahu Adiny Mandlové k „cukernímu králi“ Joe Hartmannovi. Ostatně i obecně, přestože také patřil mezi její souložníky, se o ní vyjadřuje se silným despektem, - který ovšem může také být výrazem jistého přehodnocení v pozdějším věku. (25.02.2017)