Macbeth

Ano, taky jsem na tom byl v kině Ponrepo, kde tento film dávali bez titulků - a porozumět shakespearovské angličtině, ještě při oné příšerné kvalitě zvuku, byl výkon vskutku herojský (a upozorňuji, že heroj nejsem :o). Nicméně se jedná o film nádherně nasnímaný, se spoustou vizuálních nápadů, takže je stále se na co dívat. V podstatě mi to přišlo jako klasický film-noir, v poněkud nezvyklých kulisách (tento snímek je opravdu neuvěřitelně tmavý a vyžívá se v hrátkách se světly a stíny). Jinak stopáž je překvapivě krátká - všechny verze Macbetha, které jsem v životě viděl, mívaly aspoň dvě hodiny. Tady jde všechno jedno dvě... (09.11.2005)

Chvíľami človek nevie, čo si má myslieť. Podobá sa to na Olivierovho Hamleta a je to asi logické, keďže vznikli v rovnakom období. Welles je ale expresionistický až na pôdu štúdia, v ktorom sa jeho film natáčal. Štúdiové lesy a štúdiové skaly majú svoje čaro, menej už desaťtisícová armáda, hraná zopár desiatkami komparzistov. Ja by som si kľudne pozrel nejaký súčasný cgi výplach, kde by to Scott rozprúdil s takouto armádou a predtým by sa nás snažil presvedčiť o hĺbke svojho diela. Macbethovi straší vo veži ešte viac, ako Othellovi, Hamletovi, alebo Romeovi, je to depka a zvolený vizuálny štýl sa k tomu hodí. Je však otázka, či má vôbec zmysel niečo od Shakespeara adaptovať a dokazovať si, že to funguje aj na plátne. Ale budiž. (26.03.2015)

Skvělá, vizuálně vyšperkovaná adaptace Shakespearova dramatu, které řadím mezi své nejoblíbenější. Nejvíce fascinující je v Macbethovi pojetí zla, které je velmi dobře vystiženo hned ve dvou rovinách. Jednak ve vývojové křivce – velké dobré věci, stejně jako velké věci zlé rostou z maličkostí. Pokušení k špatnosti se vždy rodí uvnitř hlavy. Jeho temné, zpočátku sotva slyšitelné našeptávání člověka pozvolně svazuje a nutí ho k obsedantním návratům k myšlenkám na činy, které pokud se myšlenky včas nezarazí, nakonec následují. A tak semínko zla může postupně vzklíčit v celý les zrůdností a nenávratných katastrof. Druhým fascinujícím filozofickým postřehem je klamavost zla, které za rouškou zmrzačených polopravd slibuje člověku tak dlouho veliké věci, až ho nakonec jeho vlastní posedlost po těchto "velikých věcech" dříve nebo později pozře za živa. (15.01.2018)

Mám čerstvě přečtenou předlohu (kdysi jsem Macbetha viděla také v divadle) a nakoukané ukázky z mnoha jiných adaptací. Úplně nejvíce mě zaujala britská televizní verze s Ianem McKellenem a Judi Dench, ten přístup byl přesně takový, jaký bych si u Macbetha, což je podle mě především komorní psychologické drama, představovala. Proto to i takový Welles bude u mě mít těžké. U Wellese jsem postavám nevěřila a snímek mě nedokázal strhnout a ponořit do své temnoty. Vizuálně hezké, kulisy mi nevadí, ale prostě to není ono. A aby to bylo kompletní, nutno říci, že jsem viděla delší verzi. (26.11.2012)

Moja prvá skúsenosť s Macbethom. Prekvapila ma vysokoatmosferickým spracovaním, ktoré by som u filmu z roku 48 nečakal. Taktiež sú zaujímavé štúdiové kulisy, no a charizmatický Welles je v roli despotického vládcu skvelý. U tohoto kráľa by si psychiatri zgustli a z fleku by vysypali niekoľko diagnóz. Na sledovanie je film náročný, hlavne čo sa týka sledovania monológov a dialógov, ako by ich písal sám Hviezdoslav. Silná atmosféra ale strháva pozornosť k sebe. (13.03.2016)