Kabinet doktora Caligariho

Manifest expresionismu, jak je Kabinet ve filmových kruzích často nazýván, jsem ke konci roku 2008 shlédl coby filmový elév a s očekáváním podobného filmu, jako byl třeba Murnaův "Nosferatu" (shlédnul jsem o dva dny dříve), jsem byl dost zklamán - "tohle že byl onen první horor?" Můj názor zčásti přetrval až do té doby, co jsem v rámci školního dějepisu presentoval o kinematografii v období Výmarské republiky - v návaznosti na moji práci došlo pod záštitou vyučování na reprízu. Ač jsem byl v obavách z výše zmíněných podobných dojmů, Wieneho nejvýznamnější dílo mě mile překvapilo. Nebylo to jen již dříve chválenou výtvarnou stránkou, sympatickou díky své záměrné nadsázce (takto expresivní mezititulky, které se také dotýkají diváckého zážitku, nikde jinde neuvidíte) i vytvořením iluze, že se jedná o reálný svět (přičemž se ani na minutu příběh neodehrává v interiérech, které svoji důležitost získaly až díky Murnauovi), ani nově vytvořenou hudbou připomínající utrpení mého mladšího já při pomyšlení na zubní vrtačku. Ono to s tou děsivostí nebylo až tak špatné, jak jsem si myslel - některé vraždy jsou svým načasováním mrazivé i po devadesáti letech. Atmosféru z mého pohledu ještě vylepšuje dodatečně kolorovaná verse, jelikož černobílý film nemá až tak velké schopnosti rozlišování psychických jevů. Coby poučený divák tedy zvyšuji o jednu hvězdičku a plně chápu, že pro několik následujících generací filmařů byl snímek inspiračním zdrojem (za vše jeden příklad - zničehonic se množící nápis "Du musst Caligari werden!" je jasně totožný s "All day..." v mém oblíbeném Kubrickově "Osvícení", stejně tak by se Nicholsonův psychopatický zjev dal srovnat se zdejším středem zájmu). Přesto z určitého hlediska Caligari utrpěl jasnou porážku. Expresionistická sekvence v nedoceněné legendární britské parodii "Casino Royale" je mi i po rehabilitaci páně Wieneho stále sympatičtější. :-) 80% (05.11.2010)

Pokřivený obraz hroutícího se poválečného Německa, bizarní a fantaskní dekorace, padající domy, přeexponovaná čerň, a hypnotický Caligari v podání démona Wernera Krause - to jsou nejsilnější elementy této poetické, hororové podívané. Pod taktovkou německo-české výtvarné skupiny se rodí nejryzejší klenot německého expresionismu, který je oživlou kresbou, jež určí vývoj nového filmového žánru - hororu. Archetypální postavy tohoto snímku dali vzniknout mnoha dalším jim podobným a Kabinet doktora Caligariho tak právoplatně patří mezi základní kameny světové kinematografie. 100%. (13.10.2016)

1919 - duše nemocná hrůzami války se uzavřela ve své cele. Kulaťoučký usměvavý svět se z jejího pohledu změnil - všude jsou ostré nebezpečné hrany, cesty se zrádně klikatí, obzor je lemován strmými kopci, vše je pokroucené, úhly zvěstují nebezpečí. Ti, co mají pomáhat, jsou ve výšinách, kam vede strmé schodiště, a vysvětlit jim situaci, jež ztratila proporce a smysl je skoro nemožné. Vzdělaní propadli pýše a místo léčby zpupně probudili spící zlo. Výtvarné řešení je tak fascinující, že skryje i dobové nedostatky - Caligari je korektnější verze legendy o Věčném židovi a Cesare je tak trochu queer. (14.08.2009)

Pokud měl tedy filmový horor vzniknout v tomhle německém expresionistickém díle, tak za mě říkám, ano je mu tak. Dnešní člověk už se samozřejmě bát nebude a pro mnohé to bude možná nuda. Pro mě je to však solidní film se zajímavým twistem, i na dnešní dobu, těsně 4 hvězdy. (14.04.2015)

Základní dílo expresionismu pro mne bylo zpočátku velice rozporuplné, ale po nějaké době se můj názor ustálil. Bylo to vynikající. Je neskutečné jak lehce si dokázal režisér pohrát s dramatičností filmu, ač byl němý. Velký podíl na tomto filmovém zážitku nesla rozhodně doprovodná hudba. Tu obstaralo živé vystoupení hudební skupiny DVA, která dokázala spojit něco na první pohled nespojitelného. A to počítačovou hudbu za doprovodu el. kytary a saxofonu nebo klarinetu. Povedlo se jim vytvořit tak dokonalou atmosféru, že člověk občas zapochyboval, jestli Robert Wiene nenatáčel tento snímek s tím, že jednou k němo bude hrát elektric music. Ne nadarmo se toto dílo stalo na dlouhou dobu vzorem pro ostatní filmaře a myslím, že se tento snímek dá bez debat považovat za jednu z etap vývoje filmu, která ho posunula opět o velký krok dopředu. Dnes jen můžeme s kapesníčkem u oka sledovat německé romantické komedie a truchlit nad tím, co se z tak slibného začátku německé tvorby vyklubalo. (04.08.2008)

Opravdová lahůdka (a to nejen pro germanofily a fanoušky Roberta Smithe). (23.04.2010)

Mrazivě děsivé. (30.03.2013)

Neodškriepiteľne je to kultová záležitosť plná až geniálnych filmových postupov, na ktoré by sa dalo pozerať pohľadom "...na tú dobu...". To určite, ale ono ma to ešte aj bavilo sledovať (na rozdiel od Fritzovho Metropolis)! Atmosféra a hlavne kulisy výborné! Skláňam sa pred touto "pokrivenou" predstavivosťou. (15.05.2013)

Radostná filmařinka, spojující v příběhu dobový smysl pro psychologii, mystiku a duchařinky. Revoluční smysl pro střih, svébytné výtvarné pojetí prostoru (inspirativní ještě pro mnohem pozdější Krakatiti nebo i animované filmy současnosti) a kompozici scén, k tomu emocionální uměřenost hereckých akcí. (02.11.2016)

Expresionistická lahůdka. Nosferatu to není, na pět hvězd to tedy taky úplně není, ale jinak jsem nadmíru spokojen, takže nemám ani problém jít tentokrát s hodnocením nahoru. Atmosféru to má i po sto letech vynikající, hudba je fantastická (ne celou dobu, ale ve správných momentech), masky správně přepálené i děsivé zároveň, krásně bizarní kulisy, povedená grafická podoba titulků, nenudící příběh a praotec všech závěrečných twistů, který navíc není ani zdaleka jednoznačný. Fantastická záležitost. 90%. (25.03.2021)

Jeden z Must-see filmů. Obzvláště ty malované dekorace a celkové stvárnění kulis opravdu stojí za to. (20.05.2006)

jestli máte rádi horory a myslíte si, že dokážete přežít němý film z roku 20 pak nezbývá než vřele doporučit :) (19.10.2006)

Novátorské v několika směrech, v prvé řadě samozřejmě výtvarně a taky v metodě vypravování, a dodnes rozhodně inspirativní (vzhledem k celkovému významu Caligariho je to detail, ale do včerejška jsem si např. myslel, že Bártův Krysař je o něco originálnější, než ve skutečnosti je), nicméně na pět to při vší úctě nevidím, tak silně to zkrátka už dnes nepůsobí, ať se člověk snaží nechat strhnout sebevíc. Navíc se nějak nemůžu srovnat s hudebním doprovodem na DVD z Levných knih – není to sice taková pěst na ucho jako předloňský Nosferatu v Projektu 100, ale pořád je to takové rušivé, místy až příliš doslovné a ne moc nápadité honění si trika na úkor autorů, kteří se už nemůžou bránit. Jako by dnes nikomu z těch, kdo se pokoušejí skládat hudbu ke starým filmům, nedocházelo ani to úplně základní, totiž že muzika zdaleka nemusí hrát všude. Zrovna tak použití moderních hudebních nástrojů a stylů u snímku z roku 1919 je neoddiskutovatelný anachronismus – může to být zajímavé, ale rozhodně to film posouvá k něčemu, čím původně nebyl, taková hudba na něj shlíží odněkud z výšin a komentuje ho, místo aby byla jeho součástí. Mnohem víc bych ocenil použití původní Becceho partitury, pak by se mi možná i Caligarimu jako celku snáz emocionálně podléhalo. (16.01.2011)

Dávam jasných 5 ! Po zhliadnutí sa námesačník Cézar úspešne dostáva do môjho zoznamu obľúbených filmových charakterov. Samozrejme kulisy , všetky tie uhly, pokrivené steny, všakovaké tvary bol vizuálny skvost, toto som v žiadnom inom filme nevidela. Ďalej tiež oceňujem aj masky (Jane a Cézar) - poďme sa aj my tak maľovať.) Rafinovane vyriešené boli aj rozdiely medzi dňom a nocou v čierno-bielom filme. Celý film sprevádza výstižná hudba, ktorá je zo začiatku v poriadku, no ku koncu som ju už ale musela stíšiť. (21.06.2011)

Viděno v rámci PidiCinema, s živou hudbou. (25.05.2016)

Pokrivený svet z perspektívy chorého človeka. Vtiahne, naženie husiu kožu a očarí na večné veky. Herci Kabinetu sú blázni ! Patrí im poklona ! (16.10.2018)

Možná můj vůbec nejoblíbenější němý film. Je neuvěřitelné, že i bez zvuku a dialogů působí atmosféra snímku, která je dotvářena skvělými kulisami, i dnes velmi hororově, i když je pravda, že postava Dr. Caligariho už nevyděsí tolik, jako v době uvedení filmu do kin. Na druhou stranu postava Náměsíčníka má své kouzlo pořád a vraždy jsou natočeny velmi působivě. Bohužel se mi podařilo sehnat jen verzi bez hudby, takže ji nemůžu ocenit, ale za poslechu Dvořákovy Novosvětské symfonie je zážitek také nezapomenutelný. No a závěrečný zvrat bych u filmu z dvacátých let opravdu nečekal. Skvělé na něm je to, že lze pochopit dvěma způsoby a je na vás, který z nich si vyberete, který z nich se vám líbí víc. (13.08.2009)

Pravda, zpočátku jsem se trochu nechytal, ale nakonec jsem se stal fandou celého toho německého expresionismu. Musím toho pohledat na netu více. (23.08.2009)

Cítím přímo povinnost ohodnotit maximem. Za to, že ten spletitý příběh je vyprávěn srozumitelně a za to, že se odehrává v kulisách, které jsou samy za sebe uměleckým dílem. Závěrečná pointa, která dává předchozímu ději nový smysl, tak z toho se ještě teď tetelím blahem. Horror Challenge Tour. (09.01.2016)

KULISY, TY KULISY a všecko :D (25.02.2008)