Klepání na nebeskou bránu

Nemohu si pomoci, ale tento film je podle mě dokladem stereotypu, že Němci neumí točit komedie. Snímek "Klepání na nebeskou bránu" jsem viděl poprvé před lety v televizi a dodnes si pamatuji, jak o něm říkali, že tehdy vrátil německé diváky do skomírajících kin. Když jsem se na něj po letech podíval znovu, pocítil jsem zklamání. Je to veskrze hloupý a komerční film, jehož režisér již nikdy stejný úspěch s jiným svým filmem nezopakoval. Trochu se obávám, že se při hodnocení tohoto snímku příznačně projevuje idealizace, se kterou si stále intenzivněji začínáme spojovat 90. léta - při detailnějším pohledu ale vysvitne, že ta doba nebyla o nic lepší ani horší než jakákoli jiná dekáda. Byly to prostě "devadesátky", a tenhle film je jejich typickým produktem. Při sledování jsem se neubránil pocitu, že jde o velmi přeceňovaný snímek, který navíc strašně zastaral. To, co jeden může vznosně nazývat inspirací tvorbou Q. Tarantina, já osobně shledávám jako prachsprostou vykrádačku, která nesahá původnímu vzoru ani po kotníky. A vlastně mě tam ta dějová linka s dvojicí zločinců-idiotů, kteří se snaží dostat zpět své auto, akorát otravovala, a nejzajímavější mi zde přišel nápad s dvojicí postav, které mají smrt na jazyku a rády by si před smrtí splnily poslední přání. Bohužel, i po této stránce film zklamává, protože se pohybuje daleko za hranicí uvěřitelnosti (mám kupříkladu značné pochybnosti, že člověk s diagnózou leukemie v pokročilém stadiu je schopen sexu s dvěma dívkami), a ve svém celkovém vyznění sděluje neobjevnou - a problematickou - message, že život se dá žít naplno jen s dostatečnou sumou na kontě. To, že si k ní ústřední dvojice na smrt nemocných sympaťáků pomůže přepadením benzinky a banky, film velkomyslně omlouvá odkazem na jejich chorobu, což mi osobně přijde jako velmi zavádějící. Pokud by měli všichni smrtelně nemocní pacienti naráz opustit zdi ústavů a začít vykrádat banky a dávat se na kriminální dráhu, aby si mohli plnit svá poslední přání, pak se obávám, že by nastal konec světa. Je to tak trochu v duchu hesla "po nás potopa" - a aby to bylo vtipné, tak jsou všichni filmoví policajti pochopitelně totálně neschopní, a sem tam do toho jedna z postav dostane svůj záchvat (a když jí náhodou dojdou léky, samozřejmě je lékárna jako na potvoru hned za rohem), aby se taky občas zabrnkalo na vážnou strunu a mohlo se pak v recenzích psát o neotřelé symbióze žánrů. A já si budu stát za tím, že hovno z toho, a tenhle film je svým způsobem jedním velkým políčkem lidem, kteří na rozdíl od vymyšlených filmových hrdinů - zločinců sympaťáků - doopravdy klepou na nebeskou bránu. (07.07.2012)

Asi tu budu za rouhače ale... čekal jsem něco víc. Kdysi dávno jsem viděl (název si nevybavuji) film s podobným námětem (road movie a rakovina) kde hlavní roli ztvárnil Timothy Dalton. Tehdy jsem byl z toho paf. Proti tehdejšímu zážitku je tohle o řád horší a dokonce je horší než film Než si pro nás přijde (2007). Zápletka s ukradeným Medákem 230, kufrem plným peněz, partou mafíků a snu o moři byla fajn. Nevadila mi ani zjevná inspirace Tarantinem a to jak střihem, tak hudbou... Strašné však bylo provedení. Tvrdím to pořád Němci prostě nemají humor. Pokud ano tak to dře... A nebo je chyba ve mně. Mám rád inteligentní anglický. Pár vtipů hlavně těch ironických tu ušlo, ale zbytek byla hrůza... Průpovídky mafiánů, policisté, přestřelky ze dvou metrů bez postřelených ... A vůči pitomému humoru zase haprovala zničehonic nasazená filozofická nota o moři a zapadajícím slunci a Nebi.... Delší čas jsem to chtěl vidět, ale trochu mne děsilo to téma. Teď vím, že zbytečně. Jen tak tak za tři hvězdy. * * * (20.11.2012)

"Tak my klepeme na nebeskou bránu, chlastáme tequilu, jsme jasný kandidáti na rakev a ty jsi ani jednou nebyl u moře?" Já už jsem tedy u nejednoho moře byl, i teplem nijak neovlivněný Balt jsem měl možnost navštívit, ale teď toho trošku lituju. Kam já chudák pojedu na své poslední pouti? Himaláje to asi nebudou, protože tam poslední dobou nedodávají kyslík, Sýrie asi taky ne, protože mi zdravotně nedělá dobře uřezávání hlavy a do USA nechci, protože tam mám zákaz vstupu. Asi pojedu na Severní pól a budu tam do nekonečna chodit na sever a na jih, ale potřebuju parťáka do nepohody a penězi naditý kufr, aby se mi umíralo tak spokojeně jako Martinovi s Rudym. (11.02.2016)

Skloubení umírání na rakovinu s komedií mi přicházelo tak perverzní, že jsem kolem tohohle filmu chodil v půjčovně dost dlouho bez chuti ho vidět. Teď už vím, že to jde. A jak ! Režisér odhadl přesně míru, v jakém rozsahu použít připomínku nemoci při bláznivé jízdě dvou mladíků "k moři". I když by se mouchy našly, v tomhle případě spíš přidám, než uberu. (23.11.2003)

Nesnesitelná lehkost blížícího se nebytí - a jeden z nejstylovějších filmů jaký starý kontinent kdy stvořil. Zběsilá jízda snoubící stejnou měrou humor s akci a jemnou citlivostí o chlapech co nemají co ztratit, a prostě chtějí cítit, že jsou pořád ještě naživu. Tarantino zakořeněný v oduševnělém evropském artu. 9/10 (13.02.2016)