Pád do ticha

Když se na u konce filmu objevilo "Day seven" napadla mě parafráze z jednoho amerického hororu jméneme The ring, kde malá strašidlácká holčička říká na jakési videokazetě You die in seven days. Rozdíl je jen v tom, že ona holčička měla téměř vždy pravdu, což v tomto případě díky bohu neplatilo. Ale dost černého humoru, zde není na místě. Jak tady psal Isherwood, kdyby mi tohle někdo vyprávěl nebo to byl opravdu popkornový celovečerňák s nálepkou "The true story", kterou tam šikovně už léta lepí ctižádostiví scénaristé, vysmál bych se mu s radostí do ksichtu a mávl rukou. Ale to co dokázal Joe Simpson, to sahá až za hranice lidských možností. Všechna čest a sláva jemu a jeho vůli. Ode dneška začínám věřit přísloví, že všechno jde, když se chce. Jeho nadlidský výkon by si zasloužil hvězdiček nespočet, třeba tisíc, kolik by si jen Joe přál, ale hodnotíme film. Zvláštně natočené a mám z toho rozporuplné pocity. Napůl vyprávěné drama a napůl dokument. Kdyby to bylo vzato pouze jako dokument, zřejmě by tonemělo tak silně emotivní dopad na diváka, jak se nakonec povedlo, ale na druhou stranu přítomnost obou horolezců v průběhu celého snímku (myslím v té vzpomínkové části ) mě osobně přišlo spíše jako element, jenž tak nějak pohřbívá napětí z dosažení inkriminovaného cíle. Už sem několikrát psal, že předloha filmu může být sebelepší, ale film by z ní měl pouze vytěžit maximum pro svůj celkový efekt. A tak poprvé a myslím si, že na dlouhou dobu i naposled udělám vyjjímku a budu brát ohled na skutečnou událost, jenž se stala předlohou pro film, který nám snad ze všech nejvíc ukazuje, že vůle je nejdůležitější věc, která je v životě potřeba pro dosažení námi vytyčeného cíle a někdy (zde) i pro zachování života jako takového. (19.07.2007)

Jsou to blázni ti horolezci. Když jsem viděl, jak se bez jištění jen s pomocí maček a cepínů drápali po kolmých stěnách na vrchol zasněžené hory, dostával jsem závratě, nekecám... Samotná cesta zpátky za přežitím je potom "bez komentáře". Možná by se mi místo dokumentární rekonstrukce více zamlouvalo hrané drama. Ale kdo ví, výsledek by byl nejspíš stejný. 8,5/10 (14.01.2011)

Co se týče lidí, co jsou posedlí horolezectvím, tak mě těší, že jsem dvěma horolezcům před pár lety pomohl dostat se na vrchol skály. Učili se to, a já dole pod skálou kouřil a oni jeden po druhém bojovali a když se dostali pak na vrchol, tam mi mile poděkovali. Je to vzrušující a nebezpečné. Tedy když se někdo motá v Alpách či zde v Andách. A i když o tom nebezpečí více či méně ti, do něho jdou ví, tak stejně jim to nedá a jdou zase do akce. Opouštějí pohodlí civilizace, a jdou do rizika, které běžný konzument společnosti nikdy nepodstoupí. Pro hraný film je to mnohdy nudné, neb děj je zpravidla jasný a čitelný, ale některé dokumenty jsou přesvědčivější, než takový film, kde tedy rozhodně neumění v oboru horolezectví nemíním fandit, protože se měli ještě před výpravou lépe připravit. (21.08.2010)

Výnimka potvrdzuje pravidlo, teda i pravidlo neprerezávať lano, na ktorom visí spolulezec. Príbeh je silný, vôľa prežiť obdivuhodná. Keďže vieme, ako to dopadlo, z detailného opisu samozáchrany mizne napätie a ak nemáte vzťah k horolezectvu, začne sa do sledovania filmu vkrádať nuda. A keď je vám navyše, tak ako mne, cudzí výrok Edmunda Hillaryho, že jediným dôvodom jeho lezenia na Everest bolo to, že existuje, potom sa vaše hodnotenie ťažko dostane cez tri hviezdičky. (24.01.2010)

(Nehodnotím příběh, ale jeho filmové zpracování!) Po mém nedávném nadšení z filmu Everest jsem si vzpomněl na tenhle svůj dosud nevyřízený rest, tedy: Silný a zajímavý příběh, nádherné a fascinující vysokohorské scenérie... a do toho co chvíli prostřih do studia na "mluvící hlavu", který vždycky spolehlivě zafunguje jako ťafka mezi oči, tedy hodně rušivě (eufemisticky řečeno). To se pak těžko můžete ponořit do napínavého děje a do krásných obrazů, když pořád s hrůzou čekáte kdy vám před oči zase vskočí nějaká mluvící hlava. Věděl jsem, že jde o hraný dokument, ale ne že jde o hraný dokument s neustálým kecáním xichtů ve studiu, navíc škodolibě vyzoomovaných přes celou obrazovku. Na ono kecání by myslím bohatě stačilo jen audio, nebo jen pár minut rozhovoru na konci. A pak ještě navíc zjistím, že ten polámaný nebožák, se kterým jsem celou dobu soucítil, nemá rád Boney M., bastard jeden! A pak člověk nemá být misanthrop. (12.11.2015)