Paris, je t'aime
Paris je t'aime
Paríž, milujem ťa
Paris, I Love You
Paris Je T'Aime
Obsahy(2)
V Paříži, miluji Tě se sešli světoznámí režiséři, mezi něž patří bratři Coenovi, Gus Van Sant, Gurinder Chadha, Wes Craven, Walter Salles, Alexander Payne a Olivier Assayas, aby společně ukázali Paříž způsobem, jaký tu ještě nebyl. Natočen lidmi stejně kosmopolitními jako město samo. Americký turista vidí rasové napětí a paranoidní vize města. Mladá emigrantka pracuje v buržoazním prostředí. Americká hvězdička natáčí film. Muž neví, zda být s manželkou nebo milenkou. Mladík pracuje v tiskárně a touží po jiném muži. Otec se pere se vztahem ke své dceři. Pár se snaží okořenit svůj sexuální život. To je jen pár zážitků, které tvoří PAŘÍŽI, MILUJI TĚ... (oficiální text distributora)
(více)Recenze (636)
Hodně dlouho jsem neměla z filmu tak rozporuplné pocity. Většina povídek mě zmátla, protože neměla správné vyvrcholení (nebo mi prostě obsahově neseděla). 18 příběhů je na jeden celovečerní snímek opravdu dost a věřím, že výsledek mohl dopadnout lépe, kdyby se počet povídek snížil na polovinu. Pouhých sedm výtvorů stojí dle mého názoru za zmínku. Čtyřka (Buscemi v metru), pětka (ukolébavka), sedmička (nekonající se rozchod), osmička (mrtvý syn), dvanáctka (černošský zpěvák), patnáctka (hřbitov) a samozřejmě šestnáctka, Tykwerův kraťas, který zmiňují naprosto všichni, protože zkrátka vyniká nad ostatními ve všech směrech. Úplně nadšená jsem nebyla ani z jednoho počinu, ale Paříž mám fakt ráda, takže zle hodnotit nemůžu ;). ()
Líbilo se mi to, jako koncept i jako jednotlivosti. Vlastně to byl jeden megapříběh, který se mohl odehrát v jednom dni, a odehrál se v jednom města. Přitom nešlo o kvalitu jednotlivých minipříběhů, ale vjem z celku, celkový dojem: "od upírů (min.) po mimy (max.)". Jsou to příběhy, které bychom snad mohli i sami pozorovat ve skutečném světě, kdybychom byli dostatečně vnímaví a měli dostatek fantazie. Na rozdíl od jiných se domnívám, že herci tu měli jedinečnou přílěžitost ukázat, co zvládnou i na tak malém manévrovacím prostoru, a pro režiséry to platí natutáč a jakbysmet. Pozn.: Přitom se nemohu nezmínit o velice vtipném paux pas v posledním kousku ("14e arrondissement"), v němž Carol (u hrobu Jean Paul Sartre and Simone de Beauvoir) zaměňuje Simone de Beauvoir za Simona Bolívara. Nedovedu si to vysvětlit jinak, než že si Alexander Payne z Nebrasky dělá prču ze svých Američanů. ()
Veľmi pestrá mozaika kratučkých príbehov s otvoreným nedopovedaným koncom. Nájdeme tu všetky možné emócie: šťastie, lásku, nostalgiu, smútok atď. Niekedy človeku dlchšie trvá kým sa človek stihne prispôsobiť ďaľšiemu príbehu a treba si priznať, že nie každý má schopnosť vtiahnuť úplne diváka. Vyberáte si z darčekovej bonbonieri a niekedy aj bonbón z horkej čokolády môže chutiť sladko, zaleží len na vkuse. Na rozdiel od Love actualy, tu je celkové vyznenie mierne rozbité rôznorodosťou, a učite nepôsobí len ako jedna veľmi dlhá jazda na pozitívnymi emóciami naplnenom vlaku, no o to je práve tento film realistickejší. Záplava výborných hercov je enormná, často je človeku len smutno, že niektorým z nich sa nedostalo viac času. 3,5* ()
zisk v čr : $90,174 návštěvnost : ? ()
Paříž, pokud je taková jak mi ji ukazuje mnoho zvučných jmen pánů režisérů, kolem mě prosvištěla ve smutném hávu. A jen tu a tam ze smutečních nálad probleskne sluneční paprsek naděje v lásku, přátelství a důvěru...a to mi nestačí. ()
ocenenia : MFF Cannes 2006 - uvedené v sekcii "Un certain regard" ()
Nóóó.. pokud s Paříží nemáte osobní zkušenost, bude to pro vás zřejmě tvrdý oříšek. A pokud jste vynucený mužský doprovod, snažte se co nejrychleji usnout, jinak svůj ženský protějšek zřejmě zabijete. Ikdyž mě návštěva Paříže v mnoha ohledech dostala, musím říct, že prvních pár příběhů mě docela nudilo - Paříž nepaříš. Zapařím. Pak jsem hodila za hlavu všechno, co jsem od filmu čekala a ono to najednou dostalo úplně jiný šmrnc, těšila jsem se na každý další příběh a vážně si přála, aby to ještě nekončilo. Rozhodně to chci vidět znovu a v každé short story si vychytat úplně nejvíc co půjde. A že tam toho bude.. ()
Krásná mozaika příběhů, při jejímž sledování jsem se stále víc těšila na to, co a kdo přijde další na řadu. Někdy jsem sice byla potěšena méně (nervní Porte de Choisy o kadeřnické péči pro asijské vlasy, Quais de Seine, které, i když jsem romantik, vypadá jako z nějakého výukového filmu o toleranci z produkce Evropské komise, trochu patetické Place des fêtes) většina příběhů mě ale potěšila hodně. A Fanny Ardant jak se sexy přízvukem anglicky nadává Bobu Hoskinsovi, fackuje ho a to všechno sleduje (bohužel ne předem zaplacená) štětka? Čistá láska... ()
Osmnáct pohledů na Paříž, osmnáct rozdílných segmentů pojednávajících o lásce, osmnáct příběhů, které tvoří jednu obrovskou reklamu na město lásky. A reklama je to sakra dobrá, protože jsem se do Paříže doopravdy zakoukal. Jako celek působí film velmi vyváženě, není zde vyloženě slabá povídka, která sem nepatří. Každá si najde svého diváka a obdivovatele. Já našel zalíbení především v pracech pánů Coenů, pana Schmitze, pana Tykwera (tenhle maník si u mě svým kraťasem významně vylepšil reputaci po Parfému) a paní Coixet. Ostatní jsou ovšem také báječné a stojí za pozornost, ale právě kvůli výše jmenovaným jsem ochotný podniknout do Paříže cestu. Ještě bych rád jednou zmínil povídku Faubourg Saint-Denis od Toma Tykwera. Ta na mě působila jako zjevení. Zamávala se mnou kombinace Natalie Portman (uff.. ta byla dokonalá) a slepého maníka (přiznám se, že bych mu nejradši zlomil jeho bílou hůlku a nechal si Natalii pro sebe:-P). Dostala mě atmosféra nejistoty a závan konce jednoho vztahu ve vzduchu (ten pocit, že je po všem, musel zažít každý). Rozsekala mě flashbacková rekapitulace oné krásné lásky, která rozhodně nebyla slepá. Paříži.... miluji Tě. ()
Mám jeden velký problém s tím, že na poprvé jsem se nechala unést těmi, které byly hodně dobré. Teď ale musím přiznat, že tu vidím i ty, které nebyly dobré. Možná, že byly dobré, ale nehodily se dle mého do konceptu. Vůbec mě nedojala, nedonutila k přemýšlení a nevzala povídka Montmartre (chlap v autě), Le Marais (tiskárna), Porte de Choisy (asijské kadeřnictví), Place des Victoires (smrt chlapečka) a Quartier des Enfants-Rouges (herečka). Tyhle pohledy na lásku někde kolísají. Za to jsem byla naprosto uchvácená z Loin du 16e (migrantka s dítětem), Bastille (kavárna a vyznání), Parc Monceau (rozhovor na ulici), Faubourg Saint-Denis (rozchod po telefonu), 14e arrondissement (samota a smíření). Tak, teď se podívejte, pět z 18, to je bída, 5 se mi jich nelíbilo vůbec a o upírech tady raději nebudu mluvit. Opravuji své hodnocení, respektive snižuji. A když opominu, že tady byla motivem láska (jak kde, že), tak tohle je v porovnání s tímhle (i když na motivy čas) lepší. ()
docela zajímavý projekt na téma Paříž shazuje velká nevyváženost jednotlivých krátkých filmů. Jen asi 3-4 z nich jsou nápadem i provedením aspoň čtyřhvězdičkové, ale ostatní ničím nepřevýšují běžný průměr - aspoň co se týká mých měřítek. Jako celek to na mě působilo slaběji a třetí hvězda jen tak tak bliká ;-). ()
3 skvělé povídky (Chomet, Natali a Tykwer), ale jinak docela průměr, povídky jsou příliš krátké a tudíž nemají potřebný prostor ke svému rozvinutí. ()
jeden z nejlepších filmů svého žánru ()
Nebylo by účelnější dat těm kvalitnějším povídkám více prostoru a ty bez pointy seškrtat? Jinak osobně je mi nejmilejší povídka Tykwera, která má nápad, kouzlo, pointu. To samé lze stěží říct o hororovém blouznění V. Nataliho. Bohužel nebo bohudík je film vybalancovaný a lepší kousky střídají horší a naopak. Bohužel tak je film jen průměrný a bohudík tak lze film přežít... ()
Je velmi těžké ohodnotit tyto povídko jako celek, když je každý režisér pojal po svém a úplně jinak. Ale právě v tom je to kouzlo. Některé byly dobré, jiné velmi dobré a jiné vynikající - veselé, smutné, romantické, strašidelné, mystické a kolikrát se člověk divil, jak se do pěti minut vešel takový příběh. ()
Láska kvete v každém věku a za každé situace, je úplně jedno, zda jste zastydlý puberťáček, čiperný stařík, či krvelačný upír. A kde jinde dát průchod svým citům než právě v Paříži? ()
Zajímavý, krásný a originální snímek. Přestože některé povídky byly slabší a rychle mi odpluly z mysli, celkový dojem je nádherný. Nejvíce mě zasáhl příběh Melchiora Belsona a Natalie Portman. Nedokážu ani přesně říct čím, ale vyvolal ve mě opravdu intenzivní, hluboký a tak dokonalý pocit lásky, jako už dlouho žádný snímek ne. Pokud máte chvíli času, určitě se s tímto filmem vydejte hledat lásku... lásku v různých podobách... lásku v ulicích Paříže. ()
Několikero zajímavých krátkých příběhů odehrávajících se v Paříži. Ano, některé z nich byly dobré a bavily mě (třeba ten se S. Buscemim v hl. roli), jiné mi zase přišly dost nevýrazné, spíše plytké. Každopádně pohled na Města lásky od několika režisérů se mi jeví jako dobrý nápad, přesto to u mě na víc jak 3 hvězdy nebylo. ()
na kratasy je pariz kratky ()
Související novinky
Zemřel herec Gaspard Ulliel
Přichází smutné zprávy z Francie. Ve věku 37 let zemřel po tragické nehodě na lyžích francouzský herec a držitel dvou cen César, Gaspard Ulliel. O jeho skonu informovala agentura AFP. Talentovaný… (více)
Festival krátkých filmů Praha
Vyznání lásky osmdesátkovým akčňákům jménem Kung Fury, sonda do světa pornohereček, ale i pocta slavnému kameramanovi Jima Jarmusche a Guse van Santa. Takový bude 11. Festival krátkých filmů Praha,… (více)
Neuromancer má lepšího režiséra
„Bible kyberpunku“ z pera Williama Gibsona se už pěkných pár let chystá na plátna kin. Když bylo ohlášeno, že ji bude režírovat Joseph Khan (tvůrce šílenosti Torque – Ohnivá kola) a hlavní roli si… (více)
Clooneyho „bokovka“
George Clooney začne tento pátek v amerických kinech zírat na kozy a to je čas, kdy je potřeba upozornit na jeho osobu novinkou o nějakém dalším projektu. Král hollywoodských sympaťáků právě v těchto… (více)
HODNOCENÍ JEDNOTLIVÝCH POVÍDEK: Montmartre (Bruno Podalydès): Slušně natočené a s dobrým rozjezdem, ale od té naprosté náhody je to dost obyčejná romantika, navíc se slabým a utnutým koncem. (2*) Quais de Seine (Gurinder Chadha): Lehce feministický příspěvek, na který se zpočátku hezky kouká, ale vše skončí neskutečně naivně a nic víc než agitka z toho nakonec není. (2*) Le Marais (Gus van Sant): Asi homosexuální příspěvek (nebo fakt šlo jen o spřízněné duše? on se ten Francouz k němu měl docela dost, na to, že se viděli poprvé v životě) s nicneříkající pointou a jakýmsi pokusem o tajemno, ze kterého je jen divný způsob balení - asi. Prostě taková "kvalita", jakou jsem od Van Santa tak nějak očekával... (1*) Tuileries (bratři Coeni): Líbí se mi ta svéráznost a originalita v tom.. Navíc to má dost slušnou kameru a zajímavě gradující příběh, který dojde (u Coenů snad poprvé, aspoň v rámci toho, co jsem od nich zatím viděl) k pořádnému konci. (4*) Loin du 16e (Walter Salles/Daniela Thomas): Hned po zhlédnutí jsem to moc nechápal, jak slabé a nicneříkající mi to přišlo, pak mi teda docvaklo, že šlo o imigrantku, která chudák musí mít své mimino v nějakém ústavu, aby si na něj a na sebe mohla vydělat hlídáním jiných. O to víc mě pak zpětně ten příběh zklamal, protože to byl jenom obyčejný vyděračský kýč. Nic víc, nic míň (1*) Porte de Choisy (Christopher Doyle): Doyle má asi fetiš na dominantní kadeřnice Asiatky. A tak si to tu vybil v sice zajímavé formě, která ale nic víc v sobě nemá, ani se o to nechce snažit a v závěru už je jen těžce otravná. (1*) Bastille (Isabel Coixet): Celou dobu se to tváří jako parodie na kýčovité romanťárny, ale nakonec se ukáže, že to žádná parodie nebyla. Super. Jinak to taky hodně kazí nonstop voiceover, který z 90% jen popisuje to, co je vidět v obraze. Bez něj a citového vydírání v závěru by to mohlo aspoň trochu fungovat, ale takhle fakt ne. Jen ten herec se snažil. (1*) Place des Victories (Nobuhiro Suwa): Urychlené vyrovnávání se se smrtí blízké osoby. Tohle není námět na 5 minut, ale snaha byla, úplně blbě to nevypadá a nějak to zapůsobit dokáže. Nakonec jsem ale stejně měl pocit, že jen Suwa viděl Rickyho od Ozona a po svém okopíroval konec. (3*) Tour Eiffel (Sylvain Chomet): Chomet je aspoň originální. Sice mi vadí to, jak kritizuje pořád to samé a pořád úplně stejným způsobem dokola, takže když od něj člověk vidí jeden film, viděl v podstatě všechny, ale tenhle příběh dvou mimů se mu hodně povedl. Bylo to milé, svěží, příjemné, ani ten styl grotesky mi nevadil... určitě mnohem lepší než drtivá většina toho, co už jsem viděl. (4*) Parc Monceau (Alfonso Cuarón): Celkem fajn a vtipná hra s diváckým očekáváním, ale nic extra. Pro mě je to Cuarónova tvorba v kostce, aspoň v rámci toho, co jsem od něj zatím viděl. (3,5*) Quartier des Enfants Rouges (Olivier Assayas): Celkem originální nápad, udělat poetický příběh o tom, jak se holka zamiluje do svého dealera, ale ničím mě to vlastně neoslovilo. (2*) Place des Fetes (Oliver Schmitz): Bylo by to super, kdyby to v závěru nebylo tak strašně vykalkulované. (2,5*) Pigalle (Richard LaGravenese): Nebýt posledního záběru, tak je to dost slabé a lehce zapomenutelné. Ale ono to takové pro mě je do určité míry i tak... (1,5*) Quartier de la Madeleine (Vincenzo Natali): Celkem příjemný hororový příběh, kterému tu upírskou romantiku věřím víc, než všem těm Stmíváním a Upířím deníkům. Na 5 minut je to navíc úplně dostačující a s podmanivou atmosférou, jen škoda té šíleně stylizované krve, která je jak z té Coppolovy kraviny. (4*) Pere-Lachaise (Wes Craven): Zajímavý příběh se na tom hřbitově odehrál, jen teda trochu divně a nahodile vygradoval a chození po hřbitovech bytostně nesnáším, takže se mi do toho nepovedlo úplně dostat. Ale určitě jeden z těch povedenějších segmentů, jen bych zrovna tohle nečekal od Cravena. (3*) Fauborg Saint-Denis (Tom Tykwer): Když jsem na začátku viděl toho slepce, strašně jsem se vyděsil a čekal citové vydírání nejhrubšího zrna, ale nakonec z toho vypadlo něco úplně jiného, dost zajímavého a i když mi ta zběsilá koláž časem krapet přestávala dávat smysl, přišel závěr, a ten mi vše vysvětlil a zároveň mě i totálně uzemnil. Nejlepší segment ze všech, tohle mě fakt dostalo. (5*) Quartier Latin (Fréderic Auburtin/Gérard Depardieu): Ne zrovna uvěřitelně napsaná a vlastně i nezajímavá konverzačka, u které sice chápu, o co se snaží, ale moc mě to nebere. I přes hereckou přítomnost Depardieuho na to časem určitě zapomenu. (1,5*) 14e Arrodndissement (Alexander Payne): Líbí se mi, jak už jen podle několika úvodních záběrů se dá Payne tak jednoduše poznat. On má ten styl opravdu nezaměnitelný, jen co je pravda. Jinak se mi ten jeho segment líbil opravdu hodně - měl dobrý nápad i námět, hlavní postava tu byla solidně představená a celkem jsem té paní i rozuměl, hlavně v závěru. Sice by to vyznění podle mě vyniklo víc kdekoli jinde než v všude propagované Paříži, ale v rámci téhle antologie si na to nemůžu stěžovat. Dostalo mě to skoro stejně jako Tykwerův segment, jen o trochu míň. (4,5*) CELKOVÉ HODNOCENÍ: Jako skoro u všech těchto antologii, je to jak jaká povídka. Celkově ji vnímám víceméně průměrně, jelikož se tu najde nemalý počet toho dobrého, špatného i průměrného, ale povídek, které by mě hodně oslovily, je zde žel málo. Vlastně jsou to jenom Coeni, Chomet, Natali, Tykwer a Payne, takže 5 z 18. Spíš v dobrém si budu pamatovat ještě na segment od Cuaróna, Suwy, Cravena a možná ještě Schmitze když přivřu oči, ale zbytek mě nechal chladným. Jsem rád, že mě mojí oblíbenci nezklamali (Natali, Payne), že ti, které znám, ale nikdy si je moc nezamiloval, mě tu příjemně překvapili (Chomet, Coeni, Tykwer) a že ti, které nemusím, mi tu jen potvrdili, proč je nemusím (Van Sant, Doyle), nicméně mě ale mrzí, že z těch pro mě neznámých režisérů u mě nezabodoval vlastně žádným. Ještě si prozkoumám, jestli jsem od nich čirou náhodou něco neviděl, ale na mém hodnocení by to nic neměnilo. Hlavně mi přijde, že je tu docela dost povídek klišovitých nebo kýčovitých povídek, které Paříž vystihují tak, jako jí vystihují romantické komedie nebo většina filmů o ní... 3* () (méně) (více)