Smrtihlav

Možno najlepší film 90-tych rokov, geniálny spojením umenia, mainstreamu a braku do kompaktného, fascinujúceho a hypnotického celku. Do prebohato zdobenej metafory. Je ťažké niečo také si vôbec predstaviť. A ak už to vídíme, je ťažké uveriť videnému. Chandlerovská detektívka. Nemecký expresionizmus. Konštruktivistická avantgarda. Absurdné divadlo. Melancholicko-existenciálne obrazy Edwarda Hoppera. Román "Dissipatio H.G." (=Humani Generis) od Guida Morselliho. Tiene v raji od Remarqua. Lo Squartatore di New York od Fulciho. Ľubovoľný film s Veronicou Lake. Niektoré scény majú šancu vstúpiť do filmovej histórie - roztrhanie billboardu s prázdnotou v "zákulisí" ako symbol klamlivosti očividného či dvojminútová sekvencia so sugestívnou premenou robotníckeho tehlového činžiaku na bombastický mramorový veľkoburžoázny palác (s manželmi, ktorí sa pred polnocou bavia o nočných smenách a po polnoci o vyhodení zamestnanca - "To si urobil dobre, drahý"). Žánrovo najnezaraditeľnejší film vôbec. Formálna a obsahová syntéza (takmer) všetkého, čím žila alebo v čo verila či dúfala civilizácia 20.storočia. Čaru tohto temného kryštálu naplneného oslepujúcim svetlom však bude prístupnejší divák, ktorý by radšej do ruky vzal krásny telefón ročník 1949 než najnovší model mobilu. Zabudnite na kolosálny hypercool breakthrough menom Matrix - tam je len niečo, v Dark City je všetko (to, čo bolo, čo je, a - áno, aj to, čo bude). (19.10.2004)

Jeden z inspiračních zdrojů "Matrixu", který ale silně postrádá jeho vizuální našlapanost a jakousi řekněme "cool" vizáž. Ono je na filmu vůbec vidět, že chybí větší rozpočet, což vám někdy navozuje až jakýsi dloubavý papundeklový pocit. Na druhou stranu ovšem oproti "Matrixu" působí především závěr "Dark City" daleko depresivnějším a klaustrofobičtějším dojmem. ***Věděli jste, že: Nejméně v jednom bodě se provázanost "Matrixu" s "Dark city" rozhodně nedá popřít. Částečně totiž vzniknul v kulisách, které po sobě "Dark city" zanechalo v australském Sydney. A tak střechy, po nichž Trinity prchá před agenty, jsou tytéž, po nichž se proháněl hrdina s tváří Rufuse Sewella.*** (15.03.2007)

Proyasovo Dark City je v mnoha směrech fascinující a opět dokazuje režisérovu schopnost pojmout i relativně slabší látku (ano, mytologie je děravá) naprosto strhujícím a bombastickým způsobem. Kromě vypiplaného vizuálu (evidentní ateliérovost vzhledem k příběhu nevadí, naopak, je zcela na místě) a zcela bez debaty nadčasových triků (opět dokazujících, že hmotné miniatury a kulisy budou mít nad digitálem ještě dlouho navrch, digitální efekty se pak objevují v momentech, kdy jejich nedokonalost nevadí a jejich vizuální pojetí podrtrhuje nereálnost a fantasknost situací, v nichž jsou použity) ale bohužel filmu chybí něco, čím by se skutečně zaryl pod kůži. Uznávám, může to být tím, že už jsem před ním viděl mnoho jiných filmů, Dark City se mi ale nedokázalo zarýt pod kůži. Proto "pouhé" 4 hvězdy...PS.: Hodnocen Director's Cut, zajímalo by mě, čím se liší od kinoverze. Je mi divné, že by celý rozdíl spočíval v minutě navíc :)) kdyby někdo věděl, dejte mi vědět, dík... (25.07.2010)

Jeden z mnoha vděčných inspiračních zdrojů pro Matrix. Podobně jako Matrix začíná i Smrtihlav procitnutím hlavního hrdiny. On nic neví, my nic nevíme, takže většina filmu připomíná skládání puzzle. Myšlenka Smrtihlava ale nenachází na tak malém prostoru dostatečné uplatnění a velmi mě zklamala přílišná unáhlenost filmu v závěru. Jako kdyby režisér nedisponoval dostatečným rozpočtem k dořešení načatých myšlenek. Smrtihlav je výborným pilotem seriálu, který nikdy nevznikl. 70% Zajímavé komentáře: Melies, H34D, MIMIC, eye candy (26.08.2006)

Zatraceně temným retro-prequelem k Matrixu se vydáte po svých vlastních stopách, až na dno ztracené duše. Nebo jen zapomenuté? (Bylo mi povědomé to sklepení s akvárii – jako bych tam už někdy byl.) Je to divné. Slunce se někam ztratilo. Bloudím tímhle zšeřelým městem (a filmovou databází) už mnoho týdnů, "jsem vzhůru celou věčnost, ale noc dosud neskončila." Asi bych taky potřeboval „vyladit“. A hodinky s dvacetičtyřhodinovým cifrerníkem, abych nemusel pořád řešit, jestli je právě AM či PM. Taky listuju svým deníčkem, ale jsou tam jen samé bílé listy. Ovšem tu barovou zpěvačku, Murdochovu manželku Emmu (již brzy Annu), tu si pamatuju! Kdysi dávno jsem ji totiž tajně miloval. A vzadu ve skladišti za restaurací Fat Moe jsem ji šmíroval, když vložila desku do gramofonu, při hudbě nacvičovala baletní krůčky a nakonec se z těch baletních šatů převlékala. Věděla, že ji šmíruju, ale stejně mi dovolila, abych na okamžik zahlédl její nahé tělo. Bylo nám oběma čtrnáct roků... Na tu chvíli si vzpomínám jasně a zřetelně, i po třech desítkách let. Pořád jsem to přece já! (Jsem?)        Pane Alexi Proyasi, vaše Vrána mi kdysi úplně rozklovala duši, ale teď, v Dark City, teď jste mě vážně vyladil! A kdybyste si odpustil ten finální telepatický pingpong, a film skončil po slovech doktora Schrebera: „Přijdeme na to Johne. Možná, že jednoho dne pro tebe budu pracovat“, bylo by to vyladění stoprocentní. Takhle jen za 90%. (16.10.2013)