Grandmother
Režie:
František ČápKamera:
Karel DeglHudba:
Jiří Julius FialaHrají:
Terezie Brzková, Světla Svozilová, Karel Třešňák, Nataša Tanská, Jiří Papež, Jan Krchňavý, Jitka Dušková, Dagmar Appelová, Marie Glázrová, Nora Cifková (více)Obsahy(1)
Obrazy ze života na Starém Bělidle ve filmovém přepisu klasického díla Boženy Němcové... O první filmovou verzi Babičky se v roce 1939 vážně zajímal přední avantgardní divadelní režisér Jiří Frejka. Po bezohledné štvanici fašistického tisku se však svého záměru vzdal ve prospěch tehdy sedmadvacetiletého Františka Čápa. Ten natočil pečlivý přepis, který byl viditelně inspirován obrazovými ilustracemi Adolfa Kašpara. Poetická kamera Karla Degla se uplatnila v exteriérech Ratibořic a Starého Bělidla, které bylo výtvarníky Ferdinandem Fialou a Jiřím Duškem pečlivě restaurováno, stejně jako mlýn a Viktorčin splav. K celkovému dojmu přispěla také hudba Jiřího Fialy. Největší předností však byly herecké výkony. Plzeňská herečka Terezie Brzková ve své druhé filmové roli vytvořila babičku krásnou, laskavou a moudrou. Dalším objevem byla mladičká Nataša Tanská v roli Barunky. I další herecké obsazení bylo na vysoké úrovni – Světla Svozilová hrála paní Proškovou, Marie Glázrová byla aristokraticky krásnou paní kněžnou, Viktorku s výraznou expresí ztvárnila Jiřina Štěpničková. Divácký ohlas byl obrovský a film dodnes těší tisíce diváků při každém televizním uvedení. (Česká televize)
(více)Recenze (150)
Tahle verze Babičky je svojí podstatou knize Boženy Němcové asi bližší. Atmosféra venkova je na plátno přenesena opravdu věrně, babička sama vypadá, jako by právě vystoupila z knížky a celkově se mi tenhle film líbí o něco víc, než jeho nástupce. Jediné, co mi vadí, je celková strohost původně barvitého příběhu. Ono přece jen ve 30. letech ještě nebyly v módě rozvleklé 3 hodinové spektákly. ()
Ac vskutku zdarila adaptace novejsi verze je asi lepsi. Bohuzel tu chybi Libuska Safrankova jako Barunka. Ale zase Terezie Brzkova je o tridu lepsi nez Jarmila Kurandova. ()
Nejlepší naše zfilmovaná Babička podle proslulého románu od Boženy Němcové a to jednoznačně a bez nějakých větších pochyb. Navíc téměř v ideálním hereckém obsazení. A to nejen od samotné babičky, ale i třeba Viktorka v podání Jiřiny Štěpničkové, nebo například černý myslivec (Gustav Nezval) byli vynikající, a stále až do dneška je mám uchované ve své paměti. O třicet let starší dvoudílná televizní od režiséra Moskalyka už takových kvalit nedosahuje. A na mě osobně tolik už nezapůsobila, chybělo ji prostě nějaké to kouzlo navíc, možná to byla jen (černobílost filmového obrazu, a film pojatý takřka v polo dokumentárním stylu), i ten stařičký venkov čtyřicátých let na mě působil prostě nějak věrohodněji než ten už socialistický sedmdesátých let. Co se ale týče hlavní představitelky to zas všechna čest herectví Jarmily Kurandové. Terezie Brzková jedna z našich vůbec nejstarších hereček, vytvořila opravdu nezapomenutelnou roli, a asi i svojí největší, opominu -li například ještě bravurní výkon v Barboře Hlavsové. Byla to herečka která nemusela nic přehrávat, hrála prostě jen sebe sama takovou jaká byla ve skutečnosti. Ostatně není se čemu ani divit..Lidé v té době tedy v Rakousko-Uherském mocnářství byli prostě jinak vychovávaní než ty prvorepublikový a posléze ty odchovaní socialismem. Za 4* byl to opravdu pečlivý přepis o obecné představě a vizuální podobě naší národní klasiky. ()
Škoda, že režisér Čáp v roce 1949 emigroval. Možná bychom se dočkali krásných filmů. Takových, jako byla Babička. Brzková se brzo stala synonymem pro typickou českou babičku. Původně byla tato role nabídnuta Růženě Naskové, ale ona sama nabídla režisérovi Čápovi téměř neznámou Terezii Brzkovou. ŠŤASTNÁ TO VOLBA! ()
Nadprůměrné dílo české kinematografie protektorátní éry se ne náhodou soustředilo na jednu z nejkrásnějších a největších knih naší literatury - BABIČKU tragické Boženy Němcové. Úcta a láska k prostému českému člověku, vůle po životě ve vzájemné úctě a klidu i smíru, jimiž je možno také řešit lidské spory, to všechno je vtěleno do tohoto mimořádného díla. Mnoho napoví jména tvůrců scénáře (Karel Hašler, Václav Wasserman) i režiséra (František Čáp, pozdější spoluzakladatel moderní jihoslovanské kinematografie titovské éry). A ještě více dopoví výkony - a následně i jména - hlavních představitelů. Terezie Brzková se stala přímo symbolem moudrého vědoucného ženství Magdaleny Novotné; Tanské mladičká Barbora-Božena Němcová by snad i dodatečně měla být doceněna; další spolukomentátoři tu vyjmenovali řadu srovnatelných alternativních hereckých kreací. Bez těchto zvláště účinných forem protinacistické rezistence není možno postihnout hloubku odporu a nepřátelství, které naši předkové chovali vůči německým okupantům, a následně i postoje, které vedly k nedoceňovanému Květnovému povstání českého lidu. Tragičnost tohoto nacisty a henleinovci vynuceného ukončení dlouhostaletého německo-německočeského soužití vynikne i na příkladu samotné Němcové. Zatímco z Barbory Panklové se stala horoucí česká vlastenka a hvězdná spisovatelka i tragická veřejná činitelka své doby, její bratři, další postavy BABIČKY, se do rodných Ratibořic podívali v roce 1866 jako Němci, vojácí okupační pruské armády. Půdorys vlasteneckého sentimentu v nejlepším slova smyslu, který do filmu vnesl zřejmě právě Karel Hašler, budí i po desetiletích oprávněný respekt. A úctu a vážnost, které nemají daleko k slzám vykoupení a katarze. ()
I když je tahle verze rozhodně věrnější venkovskému prostředí té doby, už třeba jen tím náboženským akcentem, působí místy spíš dokumentaristicky a postrádá dramatický náboj své o 30 let mladší verze. A i když svou předlohu v lecčems reflektuje věrněji, přeci jen i Němcová napsala v mnohém barvitější příběh. ()
Bohužel netypičtější pro tenhle film je, že ho mládež na FAMU vypískala. ()
Tak tuhle babičku nemohl nikdo opravdu filmově ztvárnit lépe než Terezie Brzková. Tak nějak jsem si takhle vytvořil o ní představu. Tichý hlas plný krásného českého jazyka laskavých slov, byť už dnes takřka zapomenutých: kanafaska, sednice, fěrtoch, špacír a konečně nádherné věty (Nezapomeň nikdy na zem, ze které si vyšla …je matka nás všech) a kácející jabloň mě fakticky dojalo. Tím spíše, když jsem si uvědomil, že se tenhle prastarý film točil na počátku protektorátní doby a šel na plátna tehdejších českých kin a měl odvahu filmařského ducha. Též nelze opominout malebnou krásu luk a hučícího splavu, která je zde citlivě skoro až básnivě natočená. Symbol nezlomnosti babiččina moudrého stáří provází krásně celým filmem. ()
Tady se trošku projevila degradace mé základní školy, protože místo toho, aby jsme měli Babičku jako povinnou četbu, mělil jsme ji jako povinnou projekci. A já toho tenkrát ani trošku nelitoval (i když knihy nad filmy v mém případě v oblibě mírně převažují). ()
Původní roztomilá Babička. ()
Největším kladem tohoto národního filmu je bezpochyby Terezie Brzková, která svým moudrým a "babičkovským" vystupováním vytvořila opravdu tu nejlaskavější babičku českého filmu. ()
Výborné filmové zpracování nejznámějšího románu Boženy Němcové. V roli babičky se představila Terezie Brzková, pro kterou to byla v 74 letech teprve druhá filmová role (poprvé se ve filmu objevila o rok dříve ve filmu Otakara Vávry Kouzelný dům). A tuto roli ztvárnila opravdu skvěle, stejně jako Jiřina Štěpničková v roli bláznivé Viktorky. No a ty uhrančivé oči Gustava Nezvala... Prostě a jednoduše, tento film by měl patřit k "povinné filmové četbě!“ ()
"Na starém bělidle bylo lautr hovno co dělat..." Možná kdyby Božka trochu zbrousila slovník, Babička i jako taková by se mi líbila víc. Tahle verze je snad nejznámější, ale i jejímu hábitu už zub času potrhal osnovu i útek. Když Babičku, tak svázaný stoh papíru... ()
Velmi povedená dramatizace B. Němcové. Těžko se rozhodovat, která je lepší a která horší. Každá generace potřebuje svou národní klasiku podat po svém. ()
Literární předloha je zabijákem sexuálních představ, film šel ještě dál a semenné váčky mně rázem prudce vyschly. Coby špatný hospodář opravdu neskáču pro každé pírko skrz výlohu venkovské Jednoty, dokonce nezametám ani dvorek, nauka o hospodářských zvířatech mě fakt nikdy plně nepohltila a kynologem kvůli Sultánovi a Tyrlovi jsem se také nikdy nestal. Babičku jsem kdysi vlastnil v salátovém vydání, pár stránek chybělo, některé dokonce padly za oběť bujarému období, kdy jsem nad ránem neopouštěl toaletu po následcích míchaných nápojů. Ovšem Božka Němcová to své proslulé dílo sepsala barvitě, což se do téhle verze nepřeneslo. Mechanický sled scének mě těžce iritoval, tudíž rozhodně více ocením pozdější Moskalykovo režijní uchopení. Tuhle černobílou nudu nebylo tak těžké překonat. Moskalyk do toho vložil cit, dramatický falus i zdatné herecké představitele. Brzková s Tánskou jsou až moc ve svém hereckém projevu svázané a zatížené proslulým knižním fasciklem, což se pozdější barevné verzi podařilo odbourat. Čáp je ve své režii neskutečně (dokumentaristicky) popisný. Raději si dám odlehčenou verzi s Líbou Šafránkovou, tahle mě (sexuálně a divácky) neuspokojila. 4/10 ()
Mne bohužiaľ obrazy Babičky pripomínajú ilustrácie ku knihe. Tú som nečítal a možno paradoxne preto som nadobudol tento pocit. Z hercov mám dojem, že iba pateticky odriekavajú svoje texty a postavám nedávajú žiaden rozmer. Výsledkom je akási neživotnosť a strnulosť. Ale práve táto naivita a "vek" filmu je to, čo mu dodáva na kúzle, ktoré Čápovej adaptácii nemožno poprieť. A vzbudil vo mne túžbu sa dostať k predlohe. ()
Po návštěvě Babiččina údolí a Starého bělidla jsem zhlédl i černobílou verzi s Terezií Brzkovou v roli babičky. Film jde cestou knižní, ovšem neproniká do hloubi, poměrně dobře však vyobrazuje dění u vesnického lidu. ()
Z dnešního pohledu se sice může zdát zastaralý, ale přesto je to jeden z nejlepších českých filmů všech dob. František Čáp dokonale pochopil a uchopil ducha literární předlohy (na rozdíl od adaptace A. Moskalyka z roku 1971). Formálně i obsahově klenot české kinematografie, pro děti i dospělé. Je to idealizace, ale moudrá. Neboť takový ideál lidského života je správný. Kdyby bylo možno dát více hvězdiček, dal bych víc. ()
I když jde spíše jen o průřez literární předlohou, je to průřez v mnoha ohledech zdařilý. Atmosféra venkova je zachycena nádherným téměř dokumentárním způsobem a postava babičky v podání Terezie Brzkové jako by doslova vystoupila ze stránek knihy. Ten kdo zná předlohu však bude mít pocit, že se příliš chvátá a mnohé z motivů jsou jen tak v rychlosti zmíněny a už se spěchá jinam, což je poněkud v rozporu s neuspěchaným tempem předlohy. Řada motivů navíc krácením ztratila základy na nichž je v knize postupně budována. Na druhou stranu však kniha patří k základnímu vzdělání každého Čecha a tudíž snad nebude problém si tyto základy základy dosadit přímo z paměti. Pokud mi něco nesedlo, je to možná až zbytečně velký prostor pro Viktorku, která je v knize jen vedlejší postavou, často jen dokreslující atmosféru doby a místa, i když chápu, že jako jediná má potenciál přidat příběhu dramatický náboj. ()
Čím jsem starší, tím více mám pocit, že žijeme v divné době, v níž jakoby lidé ztráceli jemnocit, a láska, něha, pokora, upřímnost a čistota jsou pokládány za slabost a trapný přežitek, který je k smíchu. Některé zdejší hrubé komentáře k tomuto filmu hovoří samy za sebe. Já jsem při opětovném shlédnutí Babičky po letech od prvních minut až po ty poslední stěží potlačovala slzy. To, co zde někteří označují za přehnaný sentiment a naivitu, není totiž ve skutečnosti nic jiného než ryzí lidskost, která bude ovšem v současné uspěchané době pro mnohé diváky odkojené nynější plytkou ,,kulturní" tvorbou ve své pravdivé naléhavosti obtížně stravitelná. Kniha Boženy Němcové přitom není žádnou idylkou, za niž je často označována. Pod barvitou veselostí vesnického života se často skrývá těžký životní úděl, od počáteční babiččiny osamělosti v její chaloupce po ztrátě manžela a odchodu dětí, přes skrytou bolest kněžny, které stejně jako babičce zemřelo dítě, a proto ani ona nebude jíst jahody, chudobu rodiny Kudrnovy, Kristlu trpící pro snoubence naverbovaného na 14 let, Hortenzii, ač z jiného sociálního prostředí, trpící zrovna tak, až po vrcholně tragický osud Viktorky v rozměrech antického dramatu. Jako dítě jsem si tak z její četby odnesla vedle radosti i pocity smutku a melancholie. Z této filmové adaptace pak doslova sálá poetická atmosféra předlohy, čímž pro mne zcela překonává poněkud nudnou a unylou adaptaci Moskalykovu. Jednotlivé scény, ať již jde o příjezd babičky, návštěvu nafrněných slečen ze zámku, setkání s paní kněžnou či první políbení zraněné Viktorky černým myslivcem na mezi jako by vypadly z jejích stránek a současně z Kašparových ilustrací, kterými bylo moje vydání opatřeno. Stručně pojatý příběh Viktorky tu možná i díky černobílému formátu působí obdobně strašidelně, jak na mne působil v knize v době, kdy jsem jako dítě ještě nemohla plně rozumět lásce mezi mužem a ženou ani milenecké touze. Vhodné nasvícení přitom činí Nezvalův pohled uhrančivějším než pohled páně Čepkův. A jeho hlas je vskutku podmanivý, stejně jako je Viktorčin smích vpravdě šílený. Herecké výkony většiny zúčastněných nelze než pochválit. Terezie Brzková ztělesnila babičku přesně tak, jak jsem si ji v dětství při četbě knihy představovala. Prostá venkovská žena ztělesňující moudrost a dobrotu stáří, laskavá, vřelá, skromná, šetrná, neúnavně pracovitá a přijímající životní těžkosti i přirozený běh lidského života s pokorou a vděčností k Bohu, občas mírně kárající a napomínající, držící se svých zvyků i víry včetně některých pověr, jedním slovem starosvětská. Paní Kurandová se jí ve svém pojetí ani nepřiblížila; snad proto, že babičku hraje, zatímco paní Brzková jí prostě je. Babička Jarmily Kurandové tak přes veškerou upřímnou snahu působí spíše jako fortelná a vcelku přísná žena, z níž sálá smutek, než jako křehká dobrotivá stařenka vyzařující vřelost a optimismus životním ranám navzdory. A pro ty, kterým se zdá, že paní Brzková žádný výkon nepodala, protože beztak byla jen za sebe a neuměla než laskavé stařenky jako babičku Boženy Němcové či sudičku-kořenářku v pohádce Byl jednou jeden král, doporučuji její nerudnou a hamižnou baronku v Počestných paních pardubických. Stížnosti některých recenzentů na přehrávání a nerealističnost v tomto snímku pak naprosto nechápu. Každičká věta, kterou Terezie Brzková pronese, přirozený projev Světly Svozilové stejně jako srdečný a noblesní projev paní kněžny v podání Marie Glázrové, těch pár slov, která si vymění Viktorka Jiřiny Štěpničkové a černý myslivec Gustava Nezvala (všichni tři zmínění rovněž zcela v souladu s mou představou z knihy), dojetí Boženy Šustrové coby Kristly před paní kněžnou o dožínkách, úvodní slovo vypravěčky, to vše je přece hotová koncentrace citu. Na procítěném hereckém projevu a hlasové intonaci většiny zdejších protagonistů by se mnoho dnešních tzv. herců mohlo učit. Snad jen Nataša Tanská se úplně nevyrovná překvapivě vyzrálému projevu Libuše Šafránkové, ale rozhodně bych ji nezatracovala. Její projev není nijak zvlášť prkenný a Libušku mám spojenou s tolika jinými rolemi, že to na mne působí rušivě, takže nakonec je pro mne Nataša jako Barunka vhodnější. Jediné, co mne mrzí, tak je pouze to, že celý film není delší. Kvůli omezené stopáži musela být přirozeně vypuštěna řada věcí. Nejvíce asi zamrzí větší propracovanost vztahu babičky a Barunky, chybí i drobnosti jako například babiččino vyprávění, kterak jako mladá potkala Josefa, císaře, či závěrečné kněžnino ,, šťastná to žena" a oznámení babiččina úmrtí včeličkám, které mi trochu chybělo. Vypuštění posledních dvou zmíněných scén však bylo nutné, aby neubraly sílu závěrečnému apelu ,, Nezapomeň na svou zem, z které jsi vzešla.", z něhož čiší vlastenectví tak mocně, že nechápu, jak to mohli nacisté nechat projít. Zároveň lze říci, že se František Čáp s onou krátkou stopáží popral velmi dobře; vypíchl babičku coby hlavní postavu a ponechal i většinu klíčových okamžiků. Dokázat vytvořit funkční zkratku je totiž také docela umění, vlastně dosti velké, které dnešní filmoví tvůrci už rovněž prakticky vůbec neovládají. Babiččino konstatování ,, Lidi zpanštěli a staré dobré české zvyky jim nevoní." by se pak zvlášť v dnešní době dalo tesat do kamene. Spolu s filmy Zlaté dno s Vlastou Burianem a Nebe a dudy s Jaroslavem Marvanem a Jindřichem Plachtou je Babička skvělý snímek pro každoroční svátky klidu, míru a lásky k bližnímu, jakož i pro konec roku, kdy vzpomínáme na všechny dobré lidi, kteří nás již opustili. Myslím, že neznám laskavější filmy než zmíněný trojlístek. Na závěr mohu jen použít slova uživatele Mariin, který ve zdejší diskuzi uhodil hřebíček na hlavičku, když napsal, že knižní i tato filmová verze Babičky ,, se líbí těm, kteří touží po lásce, moudrosti, dobru a kráse, protože intuitivně cítí, že ideál, který ukázala Božena Němcová a po ní ve filmu František Čáp, ideál, který v sobě nosí všichni dobří (i když nedokonalí) lidé, je krásný a pravdivý." Za mě plný počet. () (méně) (více)