Šílenci z Manhattanu

1. série Konečně nadešel ten správný čas na sledování dalšího seriálového klenotu. Mad Men se mi dlouho vyhýbal, ale nic netrvá navždy. Obzvláště u seriálu, který chválu kritiků sbíral ze všech stran a nominace na ceny nestíhal ani počítat. Jako obvykle první série byla hlavně o zvykání a poznávání. Začnu z té dobré stránky, vše, co je obvykle chváleno, si chváleno být zaslouží. Styl seriálu opravdu nechybí, černobílé postavy tady nenajdete a retro atmosféra a prostředí jsou vychytány do posledního detailu a to si chválu určitě zaslouží, protože je to jeden z důvodů, proč jsem u sledování seriálu vydržel. I když to má všechny tyhle klady, tak tomu jedna věc chybí - děj. Doufám, že se to s přibývající epizodami zlepší. 2. série Druhá série dává možnost poznat lépe všechny postavy. Zatímco první byla hlavně o Donovi, tak ve druhé dostávají prostor i ostatní, ať už je to Pete, Peggy nebo Betty. Zároveň si Mad Men připisuje zvláštní paradox, protože seriál sleduju dál aniž bych měl oblíbenou postavu. Právě naopak, všechny hlavní postavy jsou méně či více nesympatické a je pro mě opravdu těžké vytvořit si k nim pozitivní vztah. Když pominu Dona, který je neúnavným děvkařem a klasickým antihrdinou, tak tu máme Peggy, původně tichou myšku, která si o sobě myslí pořád víc a víc. Doplňuje je Pete, který se hlavně doma chová jako naprostý idiot a poslední hlavní postavou je pak Betty, která mi i přes drobné výtky vychází z výčtu zatím jako nejlepší. Bude to ale stačit k pokračování? 3. série Trvalo to tři série než jsem si dokázal postavy oblíbit natolik, aby mi záleželo na tom, co s nimi bude. I proto mi závěr třetí série přišel jako to zatím nejlepší, co Mad Men nabídlo a jsem opravdu zvědavý na to, co se semele v sérii čtvrté. Navíc neustále oceňuji zapracování dobových událostí jako v případě JFK. V této sérii mi Betty trochu vypadla z oka, ale začal jsem přicházet na chuť Donovi. To je vážně charakter, který jsem snad ještě nikdy neviděl. No, tak vzhůru na další epizody... 4. série 4. série předvedla, jak moc jsem si dokázal oblíbit postavy, které jsem v úvodu vůbec neměl rád. Kdo by čekal, že mi bude záležet na tom, jak se bude vyvíjet Pete? Vývoj původně nezajímavých a opovržení hodných charakterů mě prostě dostává. Naopak jsem znechucen a odrazen Betty. Vím, že ta postava už tam nemá co hrát, ale to jak se chová je hrozný. Konec byla pěkná divočina, tak jsem zvědav, co se na Manhattanu odehraje v příští sérii. 5. série Pátá série je rozhodně nejtemnější sérií, kterou Mad Meni zatím nabídli. A to nejen kvůli závěru, ale celkový průběh působí hodně depresivně a naši hrdinové se nedočkají ve svých životech zrovna moc pozitivních zpráv. Doufám, že v následující sérii to bude lepší. Jinak jsem velmi rád za omezení prostor pro Betty a jsem zvědav na to, kam se posune postava Peggy. 6. série Nová série přináší opět hromadu změn. Od těch na první pohled do očí bijících, jako je vizáž hrdinů až po ty, které postavy prodělávají za pochodu. Don opět převrací život naruby sobě, ale také svým spolupracovníkům a zbytku rodiny. Těší mě zakomponovaný událostí z '68, člověk si alespoň na chvíli uvědomí, kde přesně se Mad Men časově nachází. Závěr pak přinesl zajímavý zvrat a opravdu jsem zvědavý na to, co bude vyprávět poslední sedmá série. 7. série A tak přišla závěrečná série, která se od počátku nesla v takovém melancholickém a rozlučkovém duchu a připravila si pár posledních životních kotrmelců pro hlavní hrdiny. I když se většině příběhů dostalo jakéhosi zakončení, tak jsem se závěrem úplně spokojený nebyl. Hlavně s Donovým zmateným nevím-co-děláním, které se neslo napříč posledními třemi epizodami. Přesto nebudu hodnotit seriál jako zklamaní. Jen je náročnější a není pro každého. A rozhodně je jediný svého druhu, Don Draper je neopakovatelná postava. Budu patřit k těm, co chválí atmosféru, herecké výkony a další věci. Nechal jsem se unést a stálo to za to. Vzhledem ke znělce jsem trochu čekal, že skončí sebevraždou, ale to bylo jen mé osobní nutkání k uzavření příběhu. (03.12.2015) (méně) (více)

Mohu zamilovaně stvrdit, že dílo má smysl jako celek, je to sedm let pečlivě a chytře broušený mnohokarátový diamant: krásný, smyslný a smyslupný ve všech řezech i spojnicích, na něž dopadne a jimiž projde světlo zraku a mysli diváka. Jediná ploška nezůstala neopracovaná, pominutá či nedotažená do finální podoby jak sama o sobě, tak i vzhledem ke všem ostatním. Ambice mohly být těžko větší a naplněny byly beze zbytku. S výjimkou komplexu Dextera, který v celku osmi sérií také obsáhl přesně vymezený a krok za krokem budovaný a završovaný dramatický i estetický tvar, už mě nenapadá žádný další projekt, jemuž by se to stoprocentně podařilo. (Patří se tu povzdechnout za Twin Peaks, kde to Lynchovi v půlce zkazili.) *** Fascinuje mě to ve všech ohledech, včetně těch úplně nejdlouhodobějších zúročení a plynulých proměn a prohlubování rozumění postavám v čase a rozumění času samotnému skrze rozmanité kvality jasně vymezeného údobí. Právě ČAS je zde předveden a prožíván: onen magický, nezadržitelný sekvencovaný proud, vlna i sled částic-etap, ve všech ohledech stejně bravurně jako nemilosrdně zachycený fenomén - čas jako klíč k dílu, a možná i něco víc, dílo jako klíč k času - nakonec je to totiž právě prožitek času samotný, jeho zakoušení, čeho se tu na dlouhé ploše těm, kterří u seriálu vytrvají, dostane - prožitek, jaký připravuje třeba Proustovo Hledání ztraceného času, pokud je přečtete úplně celé, nebo v úplně jiné podobě třeba Vévodkyně a kuchařka. Ale o mnoho víc tak dokonalých děl, které do hloubky zreflektovaly čas (respektive ne jen tak ledajaký čas, ale konkrétně vymezenou společenskou etapu včetně jejích charakteristických rysů a vnitřních přerodů) tak, že to v inscenovaném díle zakoušíte myslí i srdcem, doslova hapticky, nenajdete. Tady to tak je. *** V seriálu se povedlo zachytit ono sedimentační vrstvení a zároveň proměňování významu a smyslu všeho v plynoucím čase, a zároveň je dílo dost zahuštěné, dost detailně subatomárně vystavěné, že divákovi umožňuje funkčně používat dynamiku soustředěného pohledu stejně dobře jako v realitě - dokud na nějaké místo v čase seriálu upíráte zrak a zájem, nepřestane k vám proudit tok dat, jen se příslušně zpomalí, zatímco vy se budete dozvídat pořád víc, víc do hloubky, o zvoleném okamžiku. Ten zdroj nevyschne tak dlouho, aby to dostatečně věrně simulovalo realitu času. A když následně popojedete, akcelerace vám při těch během zpomalení nově nabytých vědomostech pokaždé vyrazí dech. A stejná dynamika platí nejen pro diváky, ale i pro postavy. Postavy, které se o sebe v některou chvíli zajímají, se nutně dozvídají víc, i z minulosti, o sobě navzájem i o sobě samých, zatímco postavy, které se vzdalují, se zplošťují, a naopak: a není to umělé, v seriálu jako by nebyly trhliny, ta dynamika pořád funguje, jako by ani nebyla konstruovaná, simulovaná, jako by skutečně měla všechny rozměry a bylo jedno, kam se oko kamery, vypravěče nebo postavy právě upře, ta hmota tam je připravená, zaostřená část se pružně přiblíží, přeskládají se koordináty a perspektivy a vyplynou příslušné informace včetně nových důsledků v životě všech. Nelineární dynamika komplexní, turbulentně proudící reality, zobrazovaná na intimních životech intelingentních, odvážných, schopných a mocných lidí ve velké době doslova napěchované kulturotvornými ikonami Západu. Kdykoli si jako bohové či šamani zastavíte či přibrzdíte tok děje, abyste se na něco podívali hlouběji (našli si na internetu jistou reklamu, společnost, značku a její tehdejší vliv, dobovou politiku a problémy, na pohoršlivý film, který šel do kin a na dopad, jaký tehdy měl, na atentát na Kennedyho, na střih šatů, poznámku o Lindbergově dítěti, změnu morálky v pohledu na manželství, postavení ženy, barevných, nebo třeba na radikální změny ve firemním účetnictví), můžete čerpat do sytosti, seriál vás nezradí, funguje v dlouhodobém uchopení a předvedení každého rysu a jeho nedopočitatelných, ale nutných důsledků málem stejně jemně propracovaně jako realita sama - zpomalíte a můžete čerpat do hloubky, informačně těžit a následně i poučeněji uvažovat o postavách a jejich příštích osudech ve všech potřebných ohledech, jako by stavba jejich životů v seriálu ani neměla tvrdé dno, jako by to byla dokumentovaná tehdejší skutečnost. A přece víte přesně a s hlubokým uspokojením, že se jedná o uzavřený a ke svému završení logicky neúprosně dospělý tvar, cosi, co je právě možné podrobit přezkoumávání a promýšlení, cosi, co je v jednom určitém smyslu hotové. *** **** Já jsem mimochodem právě v čase sledování Mad Men téměř neuvěřitelnou shodou okolností překládala jednu ďábelsky chytrou povídku na stejné téma (vliv reklamních agentur na společnost) přesně z té doby a prostředí (agentury na Madison Avenue v roce šedesát jedna): Prameny Nilu od Avrama Davidsona, poťouchle sžíravého žongléra se sociokulturními referencemi, který o tom psal v době, kdy to zároveň žil. Takže jsem se do té problematiky nořila z více stran, a neustále se mi potvrzovalo a dourčovalo i skrze onu povídku, že reálie, narážky a veškeré detaily jsou v seriálu dechberoucně chytře a přirozeně distribuované a správně vyhmátnuté. Ať už jde o značku whisky, zadavatele reklamních zakázek, slavné slogany, politické aféry, ohlasy hospodářské krize, způsoby bydlení, rodinného i pracovního života, spektra mužského i ženského přátelství i soupeření, recepty na koláče, stolování, účesy, výchovu dětí, sžívání černých a bílých v různých společenských vrstvách, pohled na škodlivost alkoholu a cigaret, moderní výtvarné umění či staromilské estetické libůstky starší generace, otázku nástupnictví a předávání moci... nebo dokonce o konkrétní počasí v určitých zobrazovaných dnech, všechno sedí, extrapolujte si směle dál a šířeji. (Hned na začátku mezi řečí u rodinného stolu zmíněné Lindbergovo - unesené - dítě budiž nápovědou, jak se tam pracuje s historickými milníky, včetně těch, které se jimi teprve stanou. Smrt Marilyn Monroe. Doporučuju googlit každé známé i neznámé jméno (s výjimkou Dr. Lyle Evanse:), název, událost, nejasnost, nic tam není jen do počtu, žádná vata ani hlušina. A pak také ty songy na závěr, ty jsou štědrým zdrojem inormací, stejně jako identifikátorem dějů a kolorovačem atmosféry, pracujícím s předtuchami a nostalgiemi, s emocemi a tužbami, samy o sobě, změkčovatelé tvrdých dat. Kamera, střih, design, propracovaný background, herectví (stárnutí a zrání herců v čase - například co dokázali zprostředkovat v čase s těmi dvěma dětskými herci: zblízka se Sally a zdálky s jejím kamarádem Glenem, o odrůstání dětí a jejich proměně v samostatné dospělé jedince, o té nemožnosti zpětně říct, kdy sse to vlastně stalo..., nad tím zůstává rozum stát a srdce plesá) - všechno jsou to jen dílčí sady precizností a geniálních nápadů o sobě. Vlastně jsem ještě pořád ani zpětně nepřipadla na jedinou slabinu, poklesek, nebo nepatřičnost - veškeré pochybnosti, které mě zřídkavě přepadly, o správném utváření, se v čase (sic!) vyvrátily, vše bylo přesně tak, jak mělo být - pocit následného uvědomování a zpětných korekcí, který zažíváte neustále v realitě samotné a tak málo v jejích umělých nápodobách - tady je předestřen k intenzivnímu prožití a nahlédnutí. A to je doopravdy co říct. Tohle je tresť samotné reality v čase z jednoho z nejvíce fascinujících období západní kultury v naprosto dostatečné šíři a hloubce k jejímu plnému prožití. A přitom vás to ani na okamžik nenechá na pochybách, že sledujete konkrétní příběh, jste v něm, prožíváte propojené osudy jedné skupiny nezaměnitelných jedinců, kteří se vám dostali pod kůži. Chcete vědět, jak to s nimi bude dál, jak v té době zůstanou sami sebou a zdali, a co to bude znamenat. Ta encyklopedie za tím, to je Orbis Pictus, a kdo nechce, nemusí se při sledování, prožívání rušit vzděláváním. Jako v životě. ***** (07.06.2015) (méně) (více)