Pouta

Pouta nesnesou srovnání s žádným českým filmem. Člověk by skoro nevěřil, že to natočili Češi. Autenticitě napomáhá množství neznámých hereckých tváří, jež ovšem předvádí bezchybné výkony v čele s Ondřejem Malým, jehož ksicht vypovídá o postavě, kterou ztvárňuje, naprosto vše. To jsem viděl naposled u Jamese Cagneyho. Občas jsem se v ději ztrácel, stopáž mohla být jistě o dost kratší. Ale přece musím snímek hodnotit kladně. Komunismus je zde pouze doplňkem. Nějaké symboly zde vlastně ani nejsou. Hlavní "hrdina" je sice estébák, to zlo tkví ale jinde, než v systému. V člověku samém. (19.08.2011)

Realisticky zobrazené reálie reálného socialismu působí, že film vyznívá do té míry věrohodně, že člověk naplno uvěří, že tak, jak se zde podává, fungoval i mechanismus uvnitř StB. V prostředí, v němž všichni špiclují všechny a nikdo si nemůže být jistý, kdy je lovcem a kdy zvěří, se nutně stírá rozdíl mezi vnitřními psychickými pocity estébáků, konfidentů a pronásledovaných. Nakonec zcela logicky vymizí i takové kategorie jako svědomí, soucit, přátelství, láska, a to u všech zůčastněných. Tenhle film by neměl zůstat přehlédnutý. (30.12.2010)

Každej má co si vybere..... Estébák Toníček má spořádaný domov, zelenou ,,škůdku“, ale hlavně....hlavně... ho to všechno tak nějak sere. A tak mu ,,mrdne v kouli“. Jestli za to může absolutní moc nad životy těch druhých, nebo jen chce bejt nešťastnej a sám - stojí za viděnou! Praktiky STB ovlivňující životy 4 lidí s přibývající stopáží nabývají na zajímavosti – tedy jestli vás baví psychologický rozbor osobnosti (í). Asi není třeba vidět to dvakrát, ale jistá Po uta to zanechá. Dokonce chápu i tu délku. Několik důvodů, proč má smysl film vidět: 1.) Nevím, proč policajti hází do opičích klecí kousky Romaduru. 2.) Zaujali mě Životy těch druhých. 3.) Jsem agentem Stb. 4.) Jsem profláklej signatář (čehokoliv). PŘÍBĚH ***** HUMOR ne AKCE ne NAPĚTÍ * (21.12.2010)

Iritující svou explikativností (řekne se vše, co se musí; ukáže se vše, co se ukázat má - a nic navíc) aneb rádobynekompromisní film pro komformisty, kteří jsou neradi vytrháváni z konceptu, ale rádi žasnou nad tu pozornost odvádějící kompozici a tam zase drsnosti v mezích českého filmu. Nevzpomínám si, kdy mě nějaký český snímek natolik krkal tím, že se vždy uchýlil k té nejjednodušší variantě, a tak - postava má lepší náladu, oblečeme ji do teplejších barev; postava má psychické problémy, zvýrazníme ruchovou stopu. To vám fakt všem stačí, že film nemá retro háv a není tragikomedie, už nesejde na motivovanosti postav a kauzálních vazbách mezi scénami, laciné efektnosti? Kde kdo vzal ten nesmysl o drsné postavě, když jde o dalšího chcípáčka (bacinká se do hlavinky o umyvadlo a hrábne mu, dýchá do pytlíku a na konci přebrodí řeku, protože na druhé straně je koncert WWW), jehož vývoj je navíc zcela nekonzistentní a jako hajzl se chová jenom v případě, když to filmu potřebuje? Jo, a proč jedna postava nosí u sebe celou dobu sprej? Aha, aby mohla něco v závěru nasprejovat na zeď ložnice druhé. A takhle vykonstruované a při zamyšlení nefunkční je v té přeceňované a nesoudržné artistní nudě vše. Přitom to není vůbec drsné a nesmlouvané, právě naopak - sex zůstává v elipsách, když dojde k násilí, tak to je buď skryto ve tmě a pro odlehčení zakončeno rádobyvtipnou hláškou ("Ukaž občanku, sračko!"), nebo je patrná neskutečnost (pálení cigaretou). Na ten opravdu účtující český biják stále čekám. (31.01.2010)

"Mohli jsme umřít, a byli jsme na to pyšný..." Vynikající a v mnohém originální film (který jen tak mimochodem nemá s Životy Těch Druhých společného vůbec nic kromě toho, že hlavní hrdina je příslušník tajné policie;)), kterému vévodí malý velký Ondřej Malý coby poručík Antonín Rusnák. Ne že by jeho kolegové a kolegyně taktéž nepodávali pozoruhodné výkony - čtenářský úsměv Kristíny Farkašové nebo "Můžeš mi to říct ještě jednou?" Barbory Milotové si budu pamatovat hodně dlouho, stejně jako mnohomluvné "Tak jo." soudruha majora Oldřicha Kaisera a nemálo dalších střípků toho velkého filmového obrazu. A že je adjektivum velký skutečně namístě. Špačkův tým dokázal natočit navzdory více než štědré stopáži (jakkoliv to může znít nepatřičně) skvěle plynoucí podívanou, která různým divákům - ale když o tom přemýšlím, tak i témuž divákovi při reprízách - přináší různé zážitky a témata, nad kterými se lze zamyslet a z hlediska uměleckého se jimi kochat. Pouta jsou velmi originálním náhledem na již mnohokrát zpracované téma fungování represivních složek minulého režimu. Pořád si nejsem jist, zda je tu řešení otázek politicko-společensko-filozofických prvním či druhým plánem, protože studie zde přítomných charakterů je možno naroubovat i na jiné reálie, a stejně tak je tomu i se sledováním rozpadu osobnosti hlavního hrdiny. Co bylo příčinou, a co následkem? Pal to čert, tohle je prostě jeden z jasných kandidátů na velkého krotitele Lvů (a po udílení cen za rok 2010 nutno konstatovat, že akademie ještě není zcela ztracená instituce), a nemusím ani rozebírat to ironizování disentu skrze Luboše Veselého nebo demonstraci vypočítavosti tělem zapáleného příslušníka StB, ale duchem prohnilého západního kapitalisty Lukáše Latináka. Po dvou kinovečerech prostě poctivá stovka a zájem o psycho elektronický hiphop navrch:) PS: Zpětně se mi vybavilo, že mé dojmy zřejmě pozitivně podpořil i fakt, že jsem týden před návštěvou projekce Pout strávil víkend na Petržalke. Kdo neviděl, neuvěří - zanedbaná zákoutí hradecké třídy E. Beneše hadr. (22.03.2010)