Příběh služebnice

Waaau. Pesimistický obraz naší společnosti s kulervoucí atmosférou, díky které nejen, že vydržíte dlouhé nemluvné scény, ale dokonce vám při nich naskočí husina a budete si je užívat. Depresivní, ale zcela pohlcující mizérie. Seriál působí hodně realisticky,přestože já jsem ke skutečnosti, že by k něčemu takovému mohlo dojít, poněkud skeptická :) - jak se zdá, oproti zdejším uživatelům. Co mi však vadí je, že na ksichty hlavní hrdinky jsem si ani po deseti epizodách nedokázala zvyknout; jak už tu někdo psal, Elisabeth Moss je taková divná, nezajímavá žába. Myslím, že kdyby v ocenění Zlatá malina měly svoji kategorii i úšklebky a grimasy, zaručeně by vyhrála. Přitom když se zrovna křečovitě neksichtí, tak jí to utrpení i "apatii", jak tu již někdo zmínil v komentářích, naprosto žerete. (05.02.2018)

Aneb když se z USA stane klerofaštickej isl... křesťanskej stát. Silný téma a každá série nabízí hodně silných momentů a myšlenek, notně znásobených neskutečnýma hereckýma výkonama (jakkoli je hlavní postava od prvního momentu strašně nesympatická, o hereckým umu nelze ani trochu pochybovat) a výbornou režií a hudbou.Není epizody, která by nudila. Není ani postavy, která by nudila a vztahy mezi jednotlivýma protagonistama a jejich vývoj je radost sledovat. Jenomže problém nastane ve chvíli, kdy si uvědomíte, že vlastně ani po celých třech řadách se celá věc téměř nikam nepohnula a že po tolika dílech divák o fungování toho světa ví vlastně jen nutný minimum. Jasně, nějakej vývoj tam je, ale ten pořádně nastane většinou až tak v posledních třech dílech každý série a prostřední epizody tak zpětně působí jako jakási výplň, jakkoli se tam pořád něco řeší a emoce a tíseň z nich na diváka stříkaj v nevídaných dávkách. Jenže o to tady v tom seriálu vlastně jde, ne? Ne o příběh - jakkoli je to slovo v samotným názvu - ale o pohled do možná trochu nereálnýho (v rámci zasazení), ovšem mnoha skutečnýma režimama inspirovanýho krutýho světa náboženskýho fašizmu, plnýho krutostí, bezcitnosti, nedůvěry a notný dávky pokrytectví. (06.09.2019)

S chutí naložím tomuto přiblblému odpadu po zásluze. I počiny dekadentní lze natočit kvalitně, no jo no, ale kde nic není, ani smrt nebere. V kombinaci s ošklivým vřídkem v titulní úloze jsem se dočkala nulové porce zábavy, stejné porce přínosu a obohacení mé zvídavé duše a opětovného zjištění, že můj vnitřní i reálný život je napěchován tolika příjemnými zkušenostmi a pocity, že mě tahle nesmyslná hovadina nemůže utáhnout. Fanklubu přeji nikdy nekončící polemizování nad seriálovým jádrem pudla a odplouvám si zvesela proti proudu o žánr dál, s písničkou rtu, která se vyloženě nabízí, že "Svět se v prdel obrací." (04.06.2020)

Když teplá večeře, vychlazený lahváč a vyžehlená košile přestanou být denní samozřejmostí, protože dětského pláče a použitých plen začne podezřele ubývat, je potřeba sáhnout po prověřené sbírce Starého zákona a vykuchat z něj pár apokryfů, které se tak účelně neohýbaly ani za časů inkvizice. Té kritice, která se na to především zprava hodně snáší, úplně nerozumím. Ženský kvintet za kamerou na to jde velmi přízemně a citlivě. Společenská apokalypsa je vlastně až intimní záležitost, kdy se události kolem dějí jaksi mimochodem a divák se modlí za to, aby viděl víc, přičemž se ale bojí, že při globálnějším měřítku se to rozpadne. Z mého pohledu to ale neskutečnou vnitřní dynamiku bere především z toho, že žádná jiná dystopie, co pamatuju, nešla tolik na dřeň pokrytectví, které automaticky všechny totalitní systémy provází. Bublá to pod povrchem dokonale, ale návštěva Jezábel to definitivně vystřelí do pozice žánrové události, která si apokalypsu dovede představit i bez jaderného spadu. (20.11.2017)