Konec starých časů

Chápu, že košatý strom Vančurovy epiky, a lyriky zároveň - je potřeba pro film trochu ořezat. Nevhodné větve odstranit, aby vynikl - jak říkají zahrádkáři - habitus příslušného taxonu. Pokud se to nezdaří, pak strom nekvete a nerodí, nebo je z něj prostě zmetek. Nejhorší je ale, když se na něj začne něco roubovat: pak třeba z epického romantického rozjímání vznikne česká komedie sedmdesátých nebo osmdesátých let. A to by nebylo správné, protože Vančurovi není nic cizejšího než komedie; Vančura je decentní, uvážlivý a jeho humor je zakotven v českém jazyce a jeho mudrosloví: nezná pobíhání, zakopávání a padání, výskání, pískání a ječení, ani házení věcmi (jako v před-závěrečné scéně, kterou lze nazvat "Hry s nočníkem šálivé"). A tak kmen filmu tvoří pár Vančurových maxim (občas dobově modifikovaných), na jehož přistřižených větvích roste ovoce povadlé estetiky konce osmdesátých let. A výkvět českého herectví? Snad Hanzlík, Abrahám hraje někoho jiného než Vančurova knížete Alexeje; domnívám se, že na přečtení jeho knihy si nenašel čas (není to také jednoduché). Pozn. 1: Jako alternativu doporučuji knihu nebo četbu na pokračování z roku 2012 (čte Ladislav Mrkvička). Pozn. 2: Vančura by si nejspíš vybral jiného režiséra než toho, jehož "Staré časy" jsou již předzvěstí propadáku "Anglického krále". (15.11.2015)

Je úplně jedno, jestli pan Menzel použije podklad od Bohumila Hrabala nebo Vladislava Vančury. Jeho způsob filmování je nádherně nostalgicky melancholický a pokaždé v něm dokáže naprosto dokonalým způsobem zahrnout neotřelý vtip, díky kterému si herce tehdejší doby prostě zamilujete. V tomto případě se například jedná o podle mě nejvýznamnější roli pana Abrháma. A všichni ostatní jej v příběhu nonšalantně doplňují. (14.01.2019)

Patrná inspirace v osudech pověstného Giacoma Casanovi, kterého si jakožto stárnoucí legendu povolal na zámek Duchcov Albrecht z Valdštejna a on tu pobyl 14 let jako hraběcí knihovník , přičemž dobrotivost Valdštejnova, který Casanovu chtěl ochránit před bouřemi doby, se zhmotnila a zúročila v sepsání Casanovových pamětí a nejznámějších knih ... a jako ozvěna i v mnohoznačném románu Vladislava Vančury. Ten však modifikovanou postavu Casanovi umně zakomponoval do svého vyprávění a vytvořil postavu knihovníka Spery, člověka přízemně mdlého a lidsky směšného (jakým možná byl Casanova reálně). Literární rozměr Casanovův přenesl na postavu knížete Alexeje, který se stává symbolem starých časů - ovšem i on je postava podivuhodná a spíše pofidérní, ,,prášilovská", kterážto nejlépe ilustruje známý mýtus o zlatých starých časech, které ovšem při bližším zkoumání nejsou příliš rozdílné od těch nynějších... To ovšem nesnižuje Vančurovu kritiku prvorepublikových poměrů, kdy skutečné aristokraty ducha nahrazují lidé jako novodobý zbohatlík Stoklasa či advokát Pustina (všimněte si výstižně popisných jmen). Agrární rozměr první republiky dnes hodně zastínil mýtus o Masarykovské republice coby jediné demokracii střední Evropy, ale Vančura dobře vnímal dobové reálie, který tenhle obraz bezchybné demokracie trochu upřesňují. Jestli něco končilo, byl to jistě konec nostalgický (c&k monarchie přece jen reprezentuje předlouhou epochu naší národní historie), Vančura (ne nadarmo byl vyloučen z komunistické strany) v něm jako přesvědčený levicový intelektuál viděl i věci pro modernu zapovězené. Konec starých časů, nástup suverénních národnostních států, konec vln národního obrození, nástup moderny v umění a moderní doby v civilizačním toku. Kníže Alexej je krásná postava a je příjemné u ní snít...je to však smutné snění... Zřejmý je i Menzelův příklon k adaptaci právě této literární látky - konec 80. let 20. století byl ve střední Evropě také výše zmiňovaným a popisovaným koncem starých časů, což Jiří Menzel geniálně postihl. Komunistický režim se udržoval již jen silou historické kinetiky a ve vzduchu bylo již cítit cosi nové. Byl to ostatně zlom i pro naši národní kinematografii, končila velká éra československého filmu, který ve svých nejsvětlejších momentech dosáhl světových rozměrů... Pomalu je čas loučit se s filmovým studiem na Barrandově, na který jednou (brzy) přijdou Stoklasové a Pustinové z televize Nova... Jiří Menzel intuitivně vycítil graviditu doby a natočil symbolicky usazený film - poctu světu, který možná ani nebyl tak úžasný, jakým ho někdo chtěl vidět...cítíte tu paralelu k našemu bývalému komunistickému státu? To dělá velké umělce velkými... ,,Pane Charousek, lidem, jako jste vy, patří budoucnost..." (13.11.2008)

"Sbohem, hlupci z rozumu, předstírající vášně starých časů." Sbohem, osazenstvo zámecké, teď do podzámčí kroky mé vedou. Jiskrné touhy zůstaly v prachovém peří. Nedbalý bonton ulpěl na prahu hostitelových dveří. Pověstný duch doby půvabem svým dál hýří. Putuji dál tímto rejem karnevalovým. Upsati se kratochvílím jiným. Shoďte své masky, lidé mocní, hosté bezmocně pošetilí. (19.10.2015)

Šarmantní a švihácký kníže, zbohatlík postrádající grácii aristokratů, ženy okouzlené nově příchozím svůdníkem a sluha vzpomínající na ony staré dobré časy. Josef Abrhám svým razantním přístupem zcela obrací zámecký život naruby, znepřáteluje si nudné a namyšlené muže a navozuje tu pravou zavátou atmosféru minulých dob. Vynikající herecké výkony přítomných a humor, s jakým hlavní postava jedná s druhými, vás (snad) jako mne naprosto uchvátí. (27.11.2006)