Pražská 5

Pět příběhů, z čehož tři tragické a dva tak fantastické, že je dozajisté bude doporučovat kinematografickým gurmetům minimálně následující dekádu. První z těchto fantastických počinů je groteska reprezentující výlet na Karlštejn. A nebyl by to Vorel, aby se ve filmu neobjevil skřítek, u nějž si divák nemůže být zcela jist, zdali tento vykutálený pobuda a cestovatel po nocích nevraždí holčičky, kterého pozorovaly z okna jeho pelešení v nedalekém kontejneru. Druhým fantastickým počinem je něco mezi básní a rapem, a to v prostředí nějakého žižkovského Hiltonu. Nový pracovník zde dostává šanci ukázat svůj um a současně své ornitologické hejno kurů. 65% (18.01.2019)

V době, kdy značně slábnoucí režim dopřával filmovým tvůrcům větší tvůrčí liberalizaci, přichází na scénu nevšední tvůrce Tomáš Vorel s nezaměnitelně originálním režijním rukopisem, jehož satirické myšlenky skrytou formou popudlivý režim provokují. Vorel v pěti povídkách přichází do té doby s nepříliš viděnou experimentální formou na nahlížení (socialistické) společnosti. Do svého debut projektu angažuje především členy netradičních pražských divadel, s nimiž spolupráci nerozvázal ani v pozdější době. Vorel se tak moc chtěl odlišit od doposud viděného v oblasti filmů, až jsem měl pocit, že to přehání. Na konci osmdesátých let však přece jen přišel s nadčasovým pojetím, kterému paradoxně ublížilo jen nepříliš dobré načasování, tedy vznik filmu v době, která těmto experimentálním záležitostem nepřála. Na filmu se dají obdivovat zajímavé detaily a technika režie, kterou nikdo neznal a nikdo s ní do té doby nepřišel. Když však hodnotím celkový dojem, vychází mně z toho, že není úplně nejpříznivější. Především skladba povídek je poměrně nevyrovnaná, a to celkem vadí z hlediska divácké záživnosti. Rozhodně tedy nelze hovořit o tom, že bych se nad všemi povídkami bavil stejně a nadšeně. Slabší scenáristické výpadky zdatně kamuflovala přesně zvolená herecká garda, která v té době nebyla nijak protěžována, tudíž se ani neřadila k extra známým hercům té éry. A právě i oni si vydobyli svým originálním herectvím ostruhy na Vorlových, potažmo pozdějších Šteidlerových filmových projektech, jež byli přinejmenším ve svých začátcích režijně velmi neotřelí a svým způsobem novátorští. Vorlův film není z diváckého hlediska maximálně pohlcující, avšak pokud diváka zajímá netradiční skloubení herců a experimentální režijní formy, je to film, který tohle hledisko naplní měrou vrchovatou. Chaotické pojetí a menší záživnost je možná jen vedlejším nebo nežádoucím účinkem, který si každý divák, když bude chtít, individuálně odbourá sám. 60% (04.11.2014)

Ve své době působil film jako malé zjevení. Z dnešního hlediska samozřejmě s mnoha mouchami a pro ty, kteří socialismus nezažili také s řadou nepochopitelností. Celek je skutečně nesourodý, přestože složený ze zajímavých dílek. Povídky "Směr Karlštejn "a "Na brigádě" skvělé, přičemž řadím výše tu druhou, obě však nepochybně *****. "Oldův večírek" přece jenom poněkud slabší, přestože rozhodně ne špatný ****. "Bersidejsi" a "Barvy" jsou kapitolami samými pro sebe. V kontextu filmu působí zcela nesourodě a bylo by jim lépe samotným. Hodnoceny samostatně, jsou to velmi zajímavé počiny, oba *****. Přítomnost ve filmu, v němž divák hledá humor, vtip a satiru je ovšem ubíjí a sráží do role nudného (rozuměj nevtipného) omylu, přestože jsou nepochybně vyzrálejšími a dospělejšími počiny, než zbylé tři kousky. Průvodní slovo Milana Šteindlera je sice vtipná, ale znouzectnost, snažící se propojit nepropojitelné. Rozhodně by bylo lepší se o takové propojení prostě nesnažit. Ať tak nebo onak, působí pětice samostatně výborných opusů na jednom filmovém pásu dojmem jakési "školní besídky". To je hořká daň tehdejším možnostem a podmínkám technickým i ideologickým. Můžeme být ovšem rádi, že film vůbec vznikl, protože jde rozhodně o zcela mimořádný počin jak v kontextu tehdejší československé, tak i současné české kinematografie. (25.04.2008)

Povídkový film se skládá z pěti podařených částí, každá má své a je něčím zvláštní. První, němá povídka, nazvaná „Směr Karlštejn“ vypráví o měšťácké rodince, která se vypraví do přírody a zažije při tom nemalé dobrodružství. Ve druhé povídce „Bersidejsi“ jsme svědky zvláštního vizuálního díla beze slov a herců. „Oldův večírek“ nás zavede do hotelu za opravářem Oldou, který přijde na to, jak to v socialismu vlastně funguje. Ve čtvrté povídce „Barvy“ nám taneční skupina ukáže strhující taneční představení. A konečně poslední povídka „Na brigádě“ je typickým sklepáckým filmečkem, kde se dozvíme, jak to na brigádách kdysi fungovalo. (20.07.2006)

Nebýt poslední povídky Na brigádě, která je dokonalou parodií s vynikajícími písničkami, těžko bych hodnotil nějak lépe. Taneční kreace rovnou pomíjím, s těmi jsem se minul, a Cesta na Karlštejn i Oldův večírek jsou toho druhy střelené komiky, již jsem nikdy nechápal. Ona je sice částečně použita i v Kouři, který se mi líbí, ale tam nějak ústrojně funguje, zde je jen bláíznovstvím pro bláznovství. (20.06.2013)