Laďka Kozderková

Laďka Kozderková byla muzikálovou hvězdou evropského formátu, ale měla smůlu, že svůj talent mohla předvádět jen v naší zemi, na prknech Karlínského divadla, o kterém se často hanlivě říkalo, že je divadlem pokleslých žánrů. Kde se vzal její obrovský talent? Podědila ho, stejně jako jméno, po tatínkovi Ladislavu Kozderkovi, známém brněnském dirigentovi a skladateli. Ten jí také napsal její první písničku Na klouzačce, kterou nazpívala na desku už ve dvanácti letech. Jako dítě byla svědkem mnoha návštěv, které přicházely za jejím tatínkem. Mezi nimi byla třeba i Eva Pilarová, která s panem Kozderkou nacvičovala písničku Táta včera večer venku našel první sněženku, vedle petrklíč, zima už je pryč...

Laďka byla nejmladší ze tří sester, které se narodily vždy po čtyřech letech - Alena (*1941), Blanka (*1945) a Ladislava (*1949). Sice se všechny tři učily hrát na klavír, ale tatínek brzy poznal, která z nich je nejnadanější. Benjamínek rodiny si i díky tomu mohl hodně dovolit. Například se v pouhých patnácti letech zasnoubit se svým chlapcem Jiřím. Laďka byla brzy vyspělá, působila dojmem mnohem starší dívky, a tak není divu, že se poměrně brzy, již v devatenácti letech vdala. Jejím vyvoleným se stal o čtvrt století starší trumpetista orchestru Karla Krautgartnera - Richard Kubernát. Měli spolu holčičku Ladu, manželství se však rozpadlo vinou Kubernátova alkoholismu.

Sotva byla Laďka v roce 1969 přijata na brněnskou Janáčkovu akademii, dostala z Prahy nabídku od Darka Vostřela, kterému její mimořádný talent samozřejmě nemohl uniknout, aby nastoupila do divadla Rokoko. Neváhala. Dala přednost praxi před studiem a brzy oslnila svým projevem v představení Pickwickovci a v Hálově recitálu Vzpomínky zůstanou. Rokoko pro ni bylo osudové, potkala tam totiž svého druhého manžela, opět výrazně (o dvacet let) staršího - Vlastimila Bedrnu. Zlí jazykové říkali, že nevědí, čím mohl krásnou Laďku získat. Každopádně s hercem Bedrnou měla Laďka druhou dceru Vlastu.

V roce 1973 nastoupila jako sólistka do Hudebního divadla v Karlíně a zazářila jako černoška Queenie v muzikálu Loď komediantů. Výborná byla i jako dohazovačka v Ženitbě, kde se potkala s Oldřichem Novým, což je docela pikantní. Nový jí totiž jako brněnské studentce konzervatoře radil, jak se má pohybovat. Ladný pohyb jí příliš nešel už kvůli její urostlé figuře, kterou celý život trápila dietami. Ty ale vždy porušila, a není divu. Byla skvělá kuchařka a k jídlu měla velmi kladný vztah. Svým krásným kultivovaným hlasem dokázala rozezvučet lidové písničky stejně jako náročnou jazzovou skladbu. Přitom k sobě byla přísná a snad až příliš kritická. Ve filmech, kterých natočila třicet, hrála hlavně suverénní ženy. Nezapomenutelná byla v roli opuštěné milenky Vlasty v hořké komedii Víta Olmera JAKO JED (1985), ale také jako venkovanka ve filmu KDYŽ ROZVOD, TAK ROZVOD (1982), kde si zahrála s Vladimírem Menšíkem. Ale i ve filmech jako ČEKÁNÍ NA DÉŠŤ (1978), POPRASK NA SILNICI E4 (1979), SONÁTA PRO ZRZKU (1980), KŘTINY (1981), ZELENÁ VLNA (1982), DYNASTIE NOVÁKŮ (1982), FEŠÁK HUBERT (1985) nebo ženu v lóži ve filmu VESELÉ VÁNOCE PŘEJÍ CHOBOTNICE (1986).

Vystupovala ale i v mnoha televizních pořadech, ať už to byly oblíbené Silvestry, Televarieté, či programy pro děti. Kritici ji kárali za to, že svůj talent zbytečně rozmělňuje. Měla neustále plný diář. A zbytek času se věnovala rodině. Všem chtěla dělat radost. Nebyla k zastavení až do chvíle, kdy nečekaně silně udeřila nemoc. V roce 1983 se objevily gynekologické potíže, následovalo ozařování, operace... Zdálo se, že se zhoubný nádor podařilo zlikvidovat. Jenže za dva roky se rakovina přihlásila znovu. Laďka se s ní rvala ze všech sil. Tak moc chtěla žít, pracovat a starat se o své holčičky. Její poslední rolí v Karlíně se stala Judita v muzikálu Zvonokosy. Publikum vždy čekalo na nejsilnější okamžik, když zpívala Píseň o smrti nevinného blázna. Z jejího výkonu v muzikálu Hello Dolly byla nadšená i slavná herečka Barbra Streisand.

2.října 1986 ji přivezli na představení rovnou z nemocnice. Píseň o bláznu Vinckovi zazpívala, jako by sama sobě zpívala rekviem. Kolegovi Ladislavu Županičovi se svěřila, že si přála ten večer na jevišti umřít. Smrt si ji vzala o 46 dnů později, 17. listopadu 1986. Je pohřbena na pražském vinohradském hřbitově. Zajímavostí z jejího soukromí je, že měla chatu na Okoři, kam o prázdninách zvala sestry s rodinami. Byla domácký typ, který měl rád blízké pohromadě. Proto ji trápilo, když se její otec na stará kolena zamiloval a odešel od maminky. Měl pak ještě syna Ladislava.

Cucina_Rc