Václav Švorc

Václav Švorc se narodil 21. května 1919 ve Slezském předměstí Hradce Králové do rodiny stavebního dělníka a rolníka. Když otec zemřel, přestěhovala se rodina do Prahy, kde mladý Václav čile ochotničil. Proto se přihlásil na dramatické oddělení pražské Státní konzervatoře, kterou roku 1943 absolvoval u profesorů Františka Salzera, Jiřího Frejky, Jiřího Plachého a Aleše Podhorského. Odmítl elévský post činohry Národního divadla v Praze a cestoval s kočovnou společností Jaroslava Bittla (1943 – 1944). A nakonec byl angažován jako řádný člen souboru činohry pražského Národního divadla (15. březen 1944 až 31. prosinec 1990), z kterého odešel až na odpočinek.

V Národním divadle působil řadu let i jako šéf činohry (5. únor 1973 – 30. červen 1981). Výraznou část jeho tvorby zaujímala i umělecká recitace v televizi, rozhlase, Lyře Pragensis, na stranických schůzích a aktivech. Václav Švorc na divadle začínal postavami jemných lyrických milovníků a hrdinů, ale brzy se přehrál do realistických zemitých hrdinných postav s hlubším charakterem. Tvořil je tak, aby byly divákovi co nejbližší a nejlépe pochopitelné. Výrazný byl jeho hlas s citlivou intonací a střídmé herecké prostředky. V 50. letech stál za několika inscenacemi mj. i jako asistent režiséra („Nepřátelé“, „Radúz a Mahulena“). Jeho vedoucí funkce v ND a v Laterně magice byla poznamenána vlastním politickým přesvědčením.

Z inscenací, v nichž Václav Švorc sehrál významné kreace, si uveďme: „Maryša“, „Lišák Pseudolus“, „Pohádka máje“, „Večer tříkrálový“, „Lucerna“, „Radúz a Mahulena“, „Vstanou noví bojovníci“, „Jak se vám líbí“, „Jiříkovo vidění“, „Rozrušená země“, „Hadrián z Římsů“, „Šibalství Skapinova“, „Othello“, „Divoká kachna“, „Páni Glembayové“, „Poprask na laguně“, „Bílí čápi nad Brestem“, „Dostigajev a ti druzí“, „Naši furianti“, „Mrtvé duše“, „Vojna a mír“ a nebo „Děti slunce“. V českém filmu debutoval těsně po osvobození jako četnický strážmistr Honza v Kubáskově a Machově VELKÉM PŘÍPADU (1946). Dále se ještě ve 40. letech předvedl jako bratr houslisty Josefa Slavíka (Jaromír Spal) Antonín ve filmu HOUSLE A SEN (1946) Václava Kršky a mladík zvaný „Bengál“ ve Vávrově dramatu NĚMÁ BARIKÁDA (1948).

Do poloviny 50. let se předvedl jako učitel Vítek (ZVONY Z RÁKOSU), syn Václav Svoboda (POSEL ÚSVITU), malíř Antonín Chittussi (MIKOLÁŠ ALEŠ), učitel (KONEC STRAŠIDEL) a snoubenec Žofie Smetanové (Ludmila Vendlová) Josef Schwarz (Z MÉHO ŽIVOTA). Po 16 letech odmlky se na úsvitu normalizace vrátil na plátna kin v menších úkolech (často v politicky exponovaných filmech) ve snímcích ČERNÝ VLK (major), CESTY MUŽŮ (funkcionář Málek), ZLOČIN V MODRÉ HVĚZDĚ (Dr. Benda), NOC ORANŽOVÝCH OHŇŮ (kapitán Mourek), DVACÁTÝ DEVÁTÝ (Václav Bolen), TOBĚ HRANA ZVONIT NEBUDE (redaktor Voska), NÁŠ DĚDEK JOSEF (soudce), VÍTĚZNÝ LID (ministr Ďuriš), KDO PŘICHÁZÍ PŘED PŮLNOCÍ (Bárta), KALAMITA (náčelník), OD VRAŽDY JENOM KROK KE LŽI a JAKO JED (ředitel).

Výrazně spolupracoval s rozhlasem („Kruhy na vodě“, „Bílá loď“, „Racek“ i „Bílá nemoc“), dabingem (NEJVĚTŠÍ PŘÍPAD KOMISAŘE MAIGRETA, VIDĚL JSEM ZROD NOVÉHO SVĚTA), televizními pořady (NEDĚLNÍ CHVILKA POEZIE), inscenacemi (JEJICH DEN, KAT NEPOČKÁ, POSLEDNÍ DOPIS, POSLEDNÍ EXIL, KREMELSKÝ ORLOJ, ZROZENÍ HVĚZDY, VILÉM ROZKOČ, STRÁNKY Z DENÍKU aj.) a i seriály (30 PŘÍPADŮ MAJORA ZEMANA, NEMOCNICE NA KRAJI MĚSTA, STŘÍBRNÁ PILA, INŽENÝRSKÁ ODYSEA, GOTTWALD či RODÁCI). Jeho monology vyšly i na gramofonových deskách. Stejně jako jeho sestra, herečka Jiřina Švorcová (1928 – 2011), byl i on od mládí silně levicově smýšlející.

Zejména po roce 1968 se aktivně zapojoval do politické, komunistické a odborářské činnosti (například ve Svazu českých dramatických umělců), což mu přineslo i řadu řádů a ocenění: tituly Zasloužilý člen Národního divadla (1963), Zasloužilý pracovník kultury (1973) a Zasloužilý umělec (1979), Státní cena Klementa Gottwalda (1974) za televizní inscenaci ZROZENÍ HVĚZDY, maďarské státní vyznamenání „Za socialistickou kulturu“ (1979) za uvedení „Kočičí hry“ na scéně ND, Čestný odznak ČSPB (1984) a Řád práce (1989). Po roce 1989 se zcela stáhl do ústraní a se sestrou neztratil nic ze své komunistické víry. Václav Švorc zemřel 20. srpna 2013 v Praze ve věku vysokých devadesáti čtyř let.

Jaroslav "krib" Lopour