elizabeth_ba

Pro ty, kteří film neviděli, obsahuje spoilery!!!

Je otázka, jestli si tenhle film King Arthur (2004) vůbec zaslouží dva příspěvky v mém Deníčku, ale rozhodně si zaslouží přehledný komentář u filmu samotného, takže taky a především proto...

Když jsem film viděla poprve, bylo to v televizi (někdy v roce 2006), popravdě mě v něm zaujal jen Ioan Gruffudd, poté dlouho nic, no a pak zase Ioan Gruffudd, což celé značí, že jsem si z něj tehdy nic jiného ani nemohla zapamatovat. Ale nebojte se, od té doby jsem film viděla několikrát na dvd i v televizi (naposled teda director’s cut na svém compu), takže si z něj pamatuji (občas) i něco jiného ;-).

I když byla verze director's cut podle mě mnohem lepší než ta, která šla do kin a posléze byla v televizi, mám k ní dost výhrad a nemá šanci na více než čtyři hvězdičky, na těch pět by totiž musel Artuš míň žvanit o svobodě a Lancelot se více přiblížit ke Guinevere. Zvláště, když nám trailer k filmu sliboval, že se dozvíme něco o příběhu, který předcházel lásce Romea a Julie... A ono nic. Proto i vykreslení jednotlivých postav, při němž člověk nahlédne víc do myšlenek i minulosti tří hlavních hrdinů a měl by se s nimi cítit více spojen, je tak trochu na pytel. Vůbec jsem např. nepochopila, proč vlastně šla Guinevere za Lancelotem k tomu stromu poté, co jsme byli svědkem výměny jejich pohledů při dívčině mytí v „akváriu”.  Bylo zcela zřejmé (předpokládám, že pokud měla větší IQ než mýdlová bublina, tak i jí), že mu není ani trochu lhostejná. Chápu, že se vydala za tím nejhezčím chlapem široko daleko. Ale, jestli od něj čekala, že jí vyzná lásku, proč mu, k čertu, vykládala o lidu a svobodě, než se dostala k rodině a víře? Samozřejmě, že se jí pak místo vyjevení citů dostane odpovědi, že nemá právo mít vlastní syny, protože sám mnoho synů zabil. Takže už s ním asi dál nechce ztrácet čas a zkusí to s Artušem, čemuž já ani za mák nerozumím, protože podle mě jenom naprostá blbka může dát přednost Artušovi, s jeho řečma o svobodě a vizema o lepším světě, před chlapem, který se bude bít za ni samotnou a který je ochoten se pro ni dát i zabít (a na víc ještě vypadá jako Gruffudd ;-))). Vlastně, kdyby to celé zůstalo na do sebe zahleděném Artušovi, tak si v tom závěrečném happy endu ani neměl koho vzít, jelikož by Guinevera nebýt Lancelota byla mrtvá... . Předpokládám, že by si Artuš vystačil se svými plamennými řečmi o svobodě, protože se po celou dobu té závěrečné bitvy ani jednou nepodíval, kde Guinevera je. Dost to odpovídalo chemii mezi nimi, žádná nebyla, i k oné rádo by vášnivé noci musela ona přijít za ním. Taky tady mi uniká, proč to udělala. Jako vysvětlení mě napadá snad jen proto, že kdyby padl v bitvě, jak to ohlašoval u otcova hrobu ("Zemřel v bitvě? - Je to rodinná tradice."), že by si vyčítala, že to nezkusila... Ale zpět ke svobodě - freedom... To je teď nějaká móda či co... Kdyby se hledalo nejfrekventovanější slovo filmu – byla by jí nepochybně ona svoboda. Když už ho použil i Lancelot, tak jsem zoufale zaúpěla... Na pomezí antiky a raného středověku už i zapomněli, co to je...

Tak abych zmínila aspoň nějaký klad, takže především bitvy (aspoň teda v director's cut). Byly asi to nejlepší (hlavně se v nich neplantal nikdo v plátové zbroji, což jinak ve filmech o Artušovi bývá dost obvyklé), byly sice krvavější, ale aspoň působily věrohodněji (v jisté diplomce- odkaz na ni, v prvním příspěvku tohoto Deníčku - se dočtete, že stejně byl Artuš z celé vlny „pogladiátorských” filmů krvavý nejméně), k době to prostě patřilo a televizní verze vypadala s těmi vystříhanými scénami poněkud naivně. Taky se mi zdálo, že do bojových scén, narozdíl od milostných, dávají postavy i více nadšení. Aspoň  tedy Guinevera. Tím, jak byla její role napsána, byla spíše bojovnicí (ač na to neměla postavu) než milenkou a manželkou (naštěstí se k této její úloze film nepropracoval). V závěru ji vidíme klečet nad Lancelotem, asi to mělo vypadat, že uvažuje, kde že svou předchozí noc měla vlastně strávit a vypadá při tom, s prominutím, jako pipka, přičemž jí člověk nemůže ani věřit, že je tak zdrcená, že nemůže pořádně projevit zármutek. Ten za oba projeví (a tím ukáže, že asi zná směr, kam by se ubírají její myšlenky) Artuš svou větou: „To můj život sis měl vzít, Bože,ne jeho, jeho ne!” A mně se vždycky v tom okamžiku chce zařvat „už, aby to bylo”, protože je-li mi přes veškerou snahu filmařů něčí osud ukradenej, je to právě Artuš... No a závěrečný happy end s nesmyslnou zmínkou o bitvě u Badon Hillu a svatbou, i když vím ze Saturnina, každý správný příběh jí má končit :-)), si už ani nepouštím, abych mohla zůstat na těch čtyřech hvězdách, které jsem filmu kdysi udělila.

Položila jsem si zcela soukromě otázku, co by mohlo spojovat mé nejoblíbenější herce. Teda kromě toho, že zatraceně dobře vypadají (ráda se totiž dívám na hezké věci a hezké lidi) a toho, že (až na výjimky) výborně hrají v mých oblíbených filmech. Dospěla jsem k závěru, že je to uniforma.Toto zjištění bylo pro mě značně překvapující. To proto, že v reálu mě muži v uniformě nikdy nepřitahovali, ale těmhle osmi z filmového plátna sluší opravdu neobyčejně. No, jo fakt osmi, není jich devět, ač podle počtu obrázků by se to mohlo zdát, protože Robert Taylor je tam dvakrát (jaké překvapení...;-)). Přiznám se, že ani nevím, jakou uniformu to ve druhém případě má na sobě (v tom prvním je velitel římské legie Marcus Vinitius, tak je římská z prvního století po Kr.). V tom druhém skutečně netuším, zda jde o RAF nebo letectvo Spojených států. Von Thun střídá jako Rudolf, korunní princ a následník r-u trůnu hned několik uniforem, včetně pruské, v níž se objevil na narozeninách Viléma II. a protože princ Albert Sasko-Koburský (pro nepoučené, manžel královny Victorie) má v případě Ruperta Frienda jinou uniformu než v případě Jonathana Firtha, musím toho ještě hodně nastudovat. :-) Jasný je mi tak akorát Alessio Boni jako Andrej Bolkonskij v uniformě důstojníka generálního štábu carského Ruska a fešný Ioan Gruffudd jako Horatio Hornblower, také důstojník, ale pro změnu britského námořnictva. A do třetice důstojník, Michael Fassbender v padnoucí uniformě SS z filmu Hanebný pancharti (kde ovšem bylo všechno jinak). Takže lze říci, že ve filmech, které jsem (zodpovědně) viděla, vím docela spolehlivě, co že to měli mí oblíbenci na sobě a v těch druhých snad dojde k nápravě po zhlédnutí...

Vím, že dlužím několik vysvětlujících komentářů k filmům nebo seriálům, u nichž jsem to v komentářích pod filmy slíbila a kterými kvůli jejich délce nemohu obtěžovat u nich samotných, ale na ty si ještě (prozatím) musíte počkat.

Momentálně se totiž (jak se tak koukám, celkem zdařile) prokousávám filmografií Roberta Taylora, (podle mě) nejpohlednějšího herce XX. století (minimálně zlaté éry Hollywoodu). Rozhodla jsem se ji trochu uspořádat ( samozřejmě filmografii, neboť na zlaté éře bych těžko něco uspořádávala), rozdělit už viděné a dosud ještě neviděné filmy a doufám, že počet těch prvních bude rychle přibývat, druhých naopak rychle ubývat, i když je sehnat v alespoň trochu kvalitním obraze bývá, zejména u některých z nich, nadmíru složité. Příspěvek doplňuji samozřejmě i graficky (neboť obrázky, ať už statické nebo pohyblivé, jsou mnohdy lepší než kupa keců)  takže obrázkem a jedním z dostatečně romantických videí mého oblíbeného herce, jenž (nejen) podle mého mínění opravdu byl "Pretty face" (stačí se mrknout na ten přiložený obrázek), ač toto označení sám neměl rád a snažil se ho po značnou část své herecké kariéry zbavit. (PS: jen tak mimochodem, opravdu, krom toho, že byl krásnej a charismatickej, byl taky dobrej a uměl hrát... :-)))

1. Viděné (ne, že bych zapomínala, co jsem viděla, ale uvádím je pro přehlednost, pro mou informaci, potřebnou k tomu, kde mi chybí komentáře a kde nám všem obsahy, a také na pomoc ostatním, při hledání a také, abychom společně identifikovali chyby, jichž jsem se dopustila např. v obsazích apod.):

Handy Andy (1934); obsah; komentář

There's Always Tomorrow (1934); obsah

Magnificent Obsession (1935); obsah

Private Number (1936); komentář; obsah KarKulA

The Gorgeous Hussy (1936); obsah

Dáma s kaméliemi (1936); komentář; obsah Pohrobek

His Brother's Wife (1936)

This Is My Affair (1937); obsah ; komentář

Personal Property (1937); odkaz na externí recenzi v diskusi

Three Comrades (1938); komentář; obsah KarKulA

The Crowd Roars (1938); obsah; komentář (který je ovšem nutno doladit)

A Yank at Oxford (1938); obsah

Lady of the Tropics (1939); obsah; komentář

Valčík na rozloučenou (1940)

Billy the Kid (1941); obsah Pohrobek

Johnny Eager (1942)

Bataan (1943); obsah

Undercurrent (1946); komentář; obsah J_Fiu

High Wall (1947); komentář

Conspirator (1949)

Devil's Doorway (1950); komentář; obsah KarKulA

Ambush (1950); obsah

Westward the Women (1951); komentář; obsah ti88na

Quo Vadis (1951); komentář; příspěvek k historické věrnosti filmu, zde v Deníčku (ihned za tímto); obsah převzat z oficiálního textu distributora

Ivanhoe (1952); komentář; obsah marťan

Knights of the Round Table (1953); komentář; obsah Pohrobek

Ride, Vaquero! (1953)

Valley of the Kings (1954)

The Adventures of Quentin Durward (1955); obsah; komentář

Many Rivers to Cross (1955)

The Last Hunt (1956); komentář; obsah pravo

Saddle the Wind (1958); komentář; obsah KarKulA

The Law and Jake Wade (1958); obsah Pohrobek
Party Girl (1958); obsah KarKulA

Killers of Kilimanjaro (1959); komentář; obsah Incantator

The Hangman (1959); obsah KarKulA

(celkový počet filmů v kategorii I. zatím 36)

2. Plánované (u nichž doufám, že se budou rychle přesouvat do kategorie 1):

Flight Command (1940)

The Bribe (1949)

Rogue Cop (1954)

(celkový počet filmů v kategorii II. zatím 3)

3. Co bych chtěla vidět, ale zatím jsem si nebyla schopna nikterak zajistit (slibuji si od příspěvku, že by mi i třeba mohl někdo pomoci, jak a kde je zajistit lze):

West Point of the Air (1935)

Society Doctor (1935)

Small Town Girl (1936)

Remember? (1939)

Song of Russia (1943)

(celkový počet filmů v kategorii III. zatím 5)

4. Filmy, u nichž sice mám v plánu je vidět, ale z nějakých důvodů váhám:

Den D (1956)

(celkový počet filmů v kategorii IV. zatím 1)

Třeba mi ty počty k něčemu budou, např. k tomu, že jsem zatím viděla necelých 47% (36 ze 77) jeho filmů... :-))

Vzhledem k tomu, že jsem tento nádherný, romantický i velkolepý film s krásnou Deborah Kerr a okouzlujícím Robertem Taylorem zařadila mezi své nej, ignorujíc historické nesrovnalosti, které obsahuje, musím je uvést na pravou míru a pohovořit o nich. To proto, aby bylo všem jasné, že ač zbožňuju, jak film tak knihu, jako historik (byť neprofesionál) si tyto chyby uvědomuji. :-)) Některé z nich obsahoval již Sienkiewiczův román, s jehož hlavní linií si film vskutku dobře poradil. A je třeba scénář pochválit (alespoň většinou) i tam, kde ji nezachoval, protože z hlediska cca 170 minut, které tomu byly vyhrazeny, jsem s převedením knihy na filmové plátno opravdu spokojena. Bohužel se četnost prohřešků proti historické skutečnosti podstatně zvýšila v závěru filmu, kdy musel nabrat pořádný kalup, aby vše podstatné stihl.

Největší chybou filmu asi je, že film vyvolává pocit, že se vše odehrává roku 64 n. l., kdy došlo k velkému požáru Říma a byl i (zřejmě 13. října) ukřižován apoštol Petr. Jenže on se táhne až k roku 68 n. l., kdy některé legie, k nimž se připojili také pretoriáni, provolaly císařem Galbu a Nero spáchal sebevraždu. Ale pojďme po pořádku.

1. Poznámky k příjezdu Marca Vinitia do Říma se XIV. legií (tedy legií Gemina):
V letech 58. – 63. n. l. skutečně probíhala válka s parthskou říší v Arménii a paralelně byla na druhém konci říše přeměňována Britanie v římskou provincii (roku 60 n. l. tam vzniklo povstání vedené Boudicou).
Válka s Parthií se ocitla roku 62 ve slepé uličce, kdy museli Římané vedeni Luciem Caesenniem Paetem po potížích se zásobami a po obklíčení dvou legií u Rhadeie za celkem ponižujících podmínek kapitulovat a ponechat Arménii v rukou Parthů. Roku 63 se však Římané vrátili a s pěti legiemi (podle této mapky jimi byly: II. legie Fulminata, III. legie Galica, VI. legie Ferrata, X. legie Fretensis a IV. legie Scythica) i množstvím pomocných sborů pod vedením Gnaea Domitia Corbulona přinutili arménského krále Tiridata, aby se podrobil Římu. Sienkiwicz v románu píše, že Marcus Vinitius "sloužil pod Corbulem", ale rozhodně to nemohlo být se XIV. legií. Ta se totiž přesunula do Britanie, kde spolu s XX. legií (Valeria Vitrix) měla potlačit výše zmíněné povstání Boudicy, což se jim také v bitvě u Wattling Street podařilo.

2. Požár Říma v roce 64.
Podle Suetonia Nero shlížel na Řím stravovaný plameny, přičemž měl ve svém jevištním kostýmu hrát na kitharu a zpívat píseň „O dobytí Tróje“, přesně jak jsme viděli ve filmu (a mnozí četli v knize). Podle Tacita se ale křesťané k založení požáru doznali. Toto přiznání však zřejmě bylo vynucené mučením a požár mohl být dílem náhody. K náhodným požárům docházelo běžně a jejich příčinou obvykle bývala neopatrnosti kupců na některém z tržišť nebo hostinského v některé z tavern. O potrestání křesťanů za zapálení Říma hovoří rovněž Suetonius:
„Aby potlačil tu pověst, nastrčil Nero jako viníky a potrestal nejvybranějšími tresty ty, jež lid pro neřestný život nenáviděl a nazýval Chrestiani. Původce toho jména Kristus byl za vlády Tiberiovy prokurátorem Pontiem Pilatem popraven. Tato zhoubná pověra byla sice prozatím utlumena, ale znovu propukla nejen v Judeji, kolébce toho zla, nýbrž i v Římě, kde se všechny ohavnosti nebo hanebnosti soustřeďují a nalézají hojně ctitelů. Byli tedy pochytáni nejdříve ti, kteří se přiznávali, později však na jejich udání bylo jich převeliké množství usvědčeno, ne tak ze zločinu žhářství, jako spíše z nenávisti k lidskému pokolení. A ještě když umírali, tropili si z nich posměch tak, že jsouce pokryti kožemi divokých zvířat, byli rváni od psů a tak hynuli, nebo byli přibiti na kříže nebo určeni plamenům, a když se setmělo páleni k nočnímu osvětlení.“

Je možné, že za tehdejším pronásledováním křesťanů skutečně stála Poppaea Sabina, která podporovala Židy, a ti zrovna ranné křesťany v lásce neměli. Je však jisté, že Poppaea zemřela roku 65. Podle soudobých zpráv ji zabil Nero, když ji v stádiu pokročilém těhotenství kopl do břicha.

Pomponia Graecina, podle knihy i filmu adoptivní matka Ligie, byla roku 57 n. l. obviněna z praktikování cizí pověry (opravdu šlo asi o křeťanství, leč nelze brát za jistotu), ale byla osvobozena. Její manžel a někdejší vojevůdce XIV. legie Aulus Plautius (velel v roce 43 při Claudiově invazi do Britanie) zřejmě křesťanem nikdy nebyl.

Petronius nezemřel během pronásledování křesťanů, ale po prozrazení Pisonova spiknutí, roku 65 (tedy téhož roku jako Poppaea), když Tigellinus, žárlicí na přízeň, kterou císař svému arbitru elegantiae projevoval, Nerona přesvědčil, že Petronius byl s plány spiknutí obeznámen. Obětí čistek po prozrazení spiknutí se stali i filosof Seneca a básník Lucanus nebo senátoři Thrasea Paetus a Barea Soranus.

Velitel pretoriánské gardy Ofonius Tigelinus přežil nejen Neronovu smrt ale i Galbovu vládu a byl odsouzen k smrti až za císaře Otha, kdy spáchal sebevraždu.

3. Vzbouření se legií a Neronova smrt
Od roku 66 se Nero zdržoval na Východě, především v Řecku. Situace v Římě, který zanechal pod pravomocemi propuštěnce Helia, byla alarmující, přesto se Neronovi do nenáviděného Říma vrátit nechtělo. Teprve, když mu pohrozili novým spiknutím, uvolil se císař počátkem roku 68 vrátit do Itálie. Svou cestu zahájil v Neapoli triumfem a tím jej degradoval, neboť žádné z jeho vítězství nebylo vojenského charakteru, ale všechna pocházela z řeckých her. Zde se také císař dozvěděl, že koncem března vypukla v provincii Gallia Lugdunensis, kde nebyla umístěna žádná legie, vzpoura v jejímž čele stál zdejší místodržitel a galský šlechtic Gaius Julius Vindex. Ten rozeslal listy správcům všech sousedních provincií a požádal je, aby se k jeho vzpouře připojili. Všichni odevzdali své dopisy Neronovi, až na jednoho... Tím byl Servius Sulpicius Galba, místodržitel provincie Hispania Tarraconensis. Nero jej za to odsoudil k smrti, a tak Galba, nemaje co ztratit, se rozhodl podpořit Vindika. V květnu byli vzbouřenci u Vesontia (Besançon) poraženi legiemi Lucia Verginia Rufa, správce Horní Germánie. Vindex přišel o život a Verginiovi vojáci se vzápětí pokusili provolat svého velitele císařem. Verginius sice tuto nabídku odmítl, ale zřetelná nespokojenost v germánském vojsku a pokračující nepřátelství Galby v Hispánii, byly pro Nerona alarmující, zvláště když hrozil nedostatek potravin, tedy že se do Říma nedostane obilí z Egypta, neboť svou nespokojenost vyjádřil i Lucius Clodius Macer v provincii Africa. Nero se ještě nevzdal a chtěl uprchnout zpět na milovaný Východ, do Alexandrie. V Osetii měli jeho propuštěnci připravit loďstvo. Byli již jediní, komu důvěřoval. Pretoriáni odmítali plnit jeho rozkazy, i jejich velitelé se od něj odvrátili a nakonec za příslib štědrých odměn uznali Galbu císařem. Nerona opustila i vojenská stráž, pouze jeden z jeho propuštěnců mu poskytl azyl ve své venkovské vile nedaleko Říma. K odplutí do Parthie neměl prostředky a žádat Galbu o milost se obával. Buď si sám vzpomněl na slova "honesta mors turpe vita exornat" nebo mu je připomněli jeho zbylí přátelé, pro dějiny se však stal známý svou sebevraždou provázenou výrokem: “Qualis artifex pereo”, jichž jsme se ale bohužel ve filmu samotném nedočkali...

Podrobně o životě 5. císaře římského tady.

4. Pár poznámek ke křesťanství

I mezi prvními křesťany již probíhal boj o moc mezi frakcemi, takže situace, že by se římský občan Pavel z Tarsu tolik těšil na rybáře z Galileje Šimona, zvaného Petr (skála), by ve skutečnosti taky nikdy nenastala.

PS: Pro ty co jméno Ligie píšou s anglickou transkripcí jako Lygie nebo Lygia se doporučuji sem se podívat na originál. Kmen byl Ligové (a měli být předchůdci Poláků), proto ona byla latinsky Ligia...

Tímto příspěvkem tak nějak uzavřu své oblíbené osobnosti, které se mi nevešly do Top 10, tentokrát herců; jedná se o herce světové, převážně (jak jinak) britské, ale lze najít i výjimky.

První skupina, pracovně byla nazvána Marcus Antonius, jelikož uvedení herci si ho v některém filmu či seriálu zahráli, a tento název jí zůstal i pro uvěřejnění. Vzhledem k tomu, že tomuto vznešenému Římanovi byl nepřítelem i partnerem v triumvirátu, ve válce i v míru Octavianus Augustus, nemůže zde ani tento chybět. První řada nahoře zleva doprava: James Purefoy, Billy Zane, Richard Burton a Simon Woods.

Druhou skupinu tvoří zbylí představitelé antických hrdinů ze zcela odlišných prostředí i dob: trojský princ Hector a římský císař Claudius (byl by asi lepší ve skupině první, ale a) tam už nevlezl b) by pak zbyl trojský princ osamocen). Oba herce spojuje i to, že si zahráli mnohem více úspěšných a charakterních rolí. Druhá řada dvě fota vlevo: Eric Bana a Derek Jacobi.

 Třetí skupina jsou Tudorovci ( i když ne oba rodem ale příslušností k seriálu). Druhá řada vpravo: Jonathan Rhys Meyers, Henri Cavill.

Čtvrtá skupina (ne cenová) ale ne zcela přesně zařaditelní, typem rolí, dobou, kdy byli slavní (někteří ještě jsou ;-)) a vůbec...; opět zleva doprava: Johny Depp, James McAvoy, David Suchet, Gregory Peck, David Boreanaz.

A na zbytek se prostě nedostalo, jedna stránka prezentace je málo.

Koukám, že jsem se nějak nemohla rozhodnout, zda to psát, jako když zubař sestře hlásíval stav zubů při prohlídce, nebo jako v divadle...

I tento příspěvek bych chtěla propojit s předchozími, takže budu pokračovat "svými" herečkami z různých koutů světa, na které už nevyšlo místo v Topce. Není třeba dělení do několika skupin. Těchto dam a dívek je o málo více než do mariáše, takže jsem si vystačila pouze se dvěma skupinami.

Hvězdy, které ještě zažily éru černobílého filmu: Gina Lollobrigida, Sophia Loren a Audrey Hepburn.

Dívky, které zazářily  v době novější nebo ještě stále září: Královna Alžběta - Cate Blanchett, Esmeralda - Salma Hayek, Marie Boleynová - Scarlet Johansson a Marie Stuartovna - Clémence Poésy.

Navazuji na předchozí příspěvek v mém milém deníčku, ten nový představuje mé oblíbené české herečky, přičemž jsem se snažila zachovat dělení do jednotlivých období podobně jako u českých mužů, herců. Jen to dalo o cosi víc práce (je vůbec vybrat), ona u hereček pro mě nebyla jednoduchá ani samotná Top 10.

Kromě Zity Kabátové, která se "probojovala" do zmíněné Top 10 jsou to v letech předválečných Adina Mandlová, Nataša Golová, Lída Baarová a Marie Glázrová.

V letech poválečných jsou pro mě nezapomenutelné (Maruška) Milena Dvorská,  (Johanka) Marie Tomášová, (Anička) Jana Rybářová, a (Bílá paní) Irena Kačírková.

Z let 70. a 80. let vybírám někdejší princeznu i selskou dívku Boženu, která snad z Perúce nebo jen perúce :-) zajistila pokračování rodu Přemyslovců - Ilonku Svobodovou, a Libušku Šafránkovou, která se mi kupodivu se mi nevybaví jako Popelka ale jako Jana Turková ve Vesničko má středisková...

Z dnešních hereček jsem, ač jsem se moc snažila, žádnou vybrat nedokázala.

Chtěla jsem "dát prostor" hercům a herečkám, které mám ráda ale kteří se již nedostali do mé Desítky, nacházející se v oné části mého profilu nazvané jako "Oblíbení herci" a "Oblíbené herečky". V profilu už by to nadělalo chlívek, ale tady je místa dost, nejen na něj ale i na jakoukoli paseku :-)), tak tedy sem. Příčí se mi naházet jen tak obrázky, takže připojuji i něco málo povídání. První část věnuji všem svým oblíbeným českým hercům s rozčlenením do let, v níž byli dobří, krásní a slavní, bez ohledu na žánr filmů, v nichž se objevovali. Jejich jména si jistě dle nápovědy příslušných let každý uživatel dokáže sám přiřadit k fotografiím z níže přiloženého obrázku.

30. a 40. léta (tři obrázky, horní řada vlevo):

Antonín Novotný, Oldřich Nový a Rudolf (Rolf) Wanka kteří představovali šarm a kouzlo noblesních 30. let, ale také naději a odpoutání se od reality pohnutých let válečných, čtyřicátých.

50. léta (obrázek horní řada druhý zprava):

Vladimír Ráž se naštěstí vymykal tomu, jak měl podle soudruhů vypadat herec. K žádné roli dělníka, rolníka, či jiného proletáře, určeného ke spojení se ze všech zemí, se totiž nehodil, zato role mladých a moudrých králů, šlechticů, rybářů nebo pekelných doktorů mu padly jako ulité.

Z let 70. a 80. vybírám přesympatického Ivana Luťanského, Krakonoše, šlechtice nebo sportovce, ale především muže  s velmi tragickým osudem (a jsem ráda, že tady mohu poděkovat tvůrci jeho profilu (tahit), z něhož jsem se dozvěděla zajímavé, i když smutné věci, které jsem předtím neznala - moc děkuju; obrázek dole zcela vlevo). Dále pak Vladimíra Kratinu, u nejž nejen, že nepočítám a mhouřím oči nad jeho působením ve Druhém dechu :-P, ale rovněž jsem ho v ničem dobrém (a příkladném) neviděla už od dob tzv. normalizace. Nejen proto jsem jej byla nucena přesunout do horní řady zcela vpravo.

Bylo třeba totiž rovněž vytvořit místo pro oblíbence doby dnešní, kde se mi ještě nedávno zamlouvali pouze starší z bratrů Hádků Matěj a představitel lékařů a architektů, charismatický Roman Zach (nejen svou postavou skorobasketbalisty...(druhý a třetí obrázek ve spodní řadě vpravo), o nějaký rok později (díky seriálu Vraždy v kruhu) mě okouzlil také Marek Němec. A jelikož jsem se celkem nedávno doma děsně nudila a náhodně se kvůli posledně jmenovaným dvěma podívala na jakousi epizodu ze seriálu Modrý kód, přidávám sem také mladičkého Davida Gránského, který velice hezky hraje jejich sympatického kolegu z rubavského urgentu. (první a druhý obrázek v dolní řadě zpráva)

Další pánové, které nemohu nezmínit, ač již budou bez obrázků a bez udání doby působení: Jaroslav Marvan, František Smolík, Zdeněk Štěpánek, Martin Růžek, Rudolf Hrušínský nejstarší, Miloš Kopecký nebo Vladimír Dlouhý...

Přeji všem svým oblíbeným i ostatním uživatelům nebo jen nahlížejícím a procházejícím návštěvníkům vše nej do roku 2012.

Po zhlédnutí filmu Jana Eyrová jsem při hledání informací na netu, na portále idnes, narazila na tuto recenzi. V ní tento film, v kinech uvedený letos (s Wasikowskou a Fassbenderem), srovnávají s Pýchou a předsudkem (2005) (s Knightley, McFadyenem a Friendem). Jejích kvalit prý nedosahuje. Tak jsem Pýchu a předsudek v rámci pokud možno co nejobjektivnějšího posouzení následujícího dne (3.12. 2011) znovu zhlédla a nemohu s idnes souhlasit. Možná knižní předloha, ale tu přece nehodnotíme. (A i tam je to sporné, neboť zatím co já si myslím, že romány Austenové jsou lepší, kolegyňka říká: „kniha o Janě Eyrové je i po 150 letech od napsání podle mě stále velice čtivá a atraktivní (možná až na období, kdy Jana pobývá u Riversových)”.

Ale zpět k porovnání obou filmů. Tentokrát dosti osobním, jak už jsem napsala ve svém hodnocení filmu Jana Eyrová, britská historie té doby není zrovna můj šálek kávy. Na srovnání filmů bude mít velký podíl obsazení hlavních mužských hrdinů, ostatně jako u mě  vždy :-) , přičemž zatím co krásný a charismatický Fassbender (který prý byl na roli pana Rochestera podle výše uvedené recenze na idnesu příliš přitažlivý :-))) zajistil, že jsem fascinovaně koukala na obrazovku svého compu ;-), McFadyen je pro mě spíše převorem Filipem v Pilířích země, než panem Darcym a Rupert Friend (jako pan Wickham) se ve filmu "ohřeje" příliš krátce na to, aby mohl konkurovat Fassbenderovi, navíc mám pocit, že tahle Rupertova role je z  jeho záporných nejméně vyvedená, v porovnání s např. Chlapec v pruhovaném pyžamu nebo Chéri.

Pýcha a předsudek rozhodně netrpí nedostatkem humoru (a ironie), setkáváme se zde s velkou rodinu s (někdy až příliš ;-)) veselými sestrami, navštěvujeme plesy, probíhají tam různá společenská setkání. Postavy, vzhledem k jejich počtu, jsou vykresleny méně do hloubky, krom tří výše jmenovaných ( Elizabeth, pana Darcyho a pana Wickhama) se více seznámíme vlastně jen s nejstarší ze sester Bennetových Jane, panem Bingleym a panem Collinsem. Rodičům Bennetovým ani mladším sourozencům, ať už Elizabeth nebo pana Darcyho moc prostoru dvouhodinový film nedává.

V Janě Eyrové je postav podstatně méně, humoru také, neboť zápletka s šílenou manželkou pod zámkem na něm v žádném případě nepřidá, a je jen dobře, že ve filmu omezili na minimum tu část děje, kdy na opuštěném Thornfieldu tráví čas jen Jana, její žačka Adélka a hospodyně paní Faifaxová, nikdo další – nikde se nekoná žádný ples ani jiná akce.

Jana Eyrová je celkově taková temnější, více ponurá a byla natočena s odkazem na gotické romány (jak se o tom zmiňuje i výše zmiňovaná recenze na idnes), což je možná divácky atraktivní, ovšem na plátně v kině působí někdy až příliš strašidelně, možná ale jen pro 30 děvčat v kině, která málem vyjekla nahlas vždy ve stejném místě :-)). Vynechání některých scén je logické a nijak nenarušilo konstrukci celého příběhu, dokonce lze ocenit vynechání zjištění, že Jana je sestřenice Riversových a dědička po strýci Eyrovi, na jehož dědictví Riversovi marně čekali; což působí nevěrohodně a příliš uměle, i když  takové "náhody" byly v románech té doby poměrně běžné. Pýcha a předsudek je pak žánrem téměř odlišným, i když hlavní téma obou knih (a tím i filmů)  je stejné a nosná část díla, tj. vtipem sršící rozhovory, také. Ohledně převedení knihy na plátno je "Jana Eyrová je převedena poměrně přesné, takže i člověk, který knihu nečetl, v pohodě pochopí, o čem je" (slova mé kolegyňky, má pravdu, nečetla jsem a pochopila), ale převod knihy Jane Austinové v případě Pýchy a předsudku z roku 2005 na plátno je mnohem méně zdařilým. Částečně za to může poměrně dost drobných změn oproti knize (je jasné, že zachování všech postav i reálií nebylo možné, ale těch změn je opravdu mnoho), a díky tomu se poněkud vytratilo špičkování mezi Elizabeth a panem Darcym i vývoj jejich vztahu, oboje se ve filmu smrsklo na pár minut.

Zajímavé je, že v obou filmech hrála Judi Dench, v každém naprosto rozdílnou roli a obě velmi dobře...

Příspěvek budu ještě poněkud upravovat, jak bude pročítán, původně jsem se totiž domnívala, že bude součástí komentáře u filmu Jana Eyrová, což jsem vzhledem k jeho délce musela zamítnout, a navíc jsem se původně vůbec nepřipravovala na komentář k filmu Pýcha a Předsudek, který jsem nakonec aspoň zčásti musela udělat. A děkuji především kolegyňce, která četla Janu Eyrovou za mě, byla mýma očima i ušima, :-)) a díky diskusi s níž a díky  jejímž názorům, jsem sem dokázala něco aspoň jakž takž kloudného napsat :-))...

Nejedná se obvyklý příspěvek v mém Deníčku, jen mám pocit, že musím o této prazvláštní situaci pohovořit. Nějak jsem se včera a dneska zbláznila, protože jsem ohodnotila cca sto filmů, pohádek a večerníčků. Buď  těch, které jsem viděla docela nedávno nebo těch, které jsem již viděla opravdu mnohokrát. Nejedná se tedy o vybočení ze zavedeného a obvyklého systému: "boduji, jen co jsem viděla", i přesto, že se taková situace již nebude zřejmě opakovat (rozhodně ne v takové míře)... Prostě jsem tak nějak byla zvědavá na spřízněné duše, které mi dříve, než ohodnotím 500 filmů, nemohou být přiděleny. Njn, ženská... Od teď se již ale zase navracím ke starému hodnocení bezprostředně po...

V době vrcholného středověku máme k dispozici již mnohem více než jen pár dat a několik neúplných informací o historických osobnostech, jako tomu bylo u filmu z doby přelomu antiky a ranného středověku. Ač z těchto důvodů uznávám, že pro Království nebeské bylo mnohem složitější udržet historickou autenticitu než pro film Král Artuš (viz první příspěvek v Deníčku), nemohu zavírat oči před množstvím chyb, které ve filmu jsou a které ani někteří rádo by odborníci nechtějí vidět.

Království nebeské bylo totiž dosti pozitivně hodnoceno v časopise Dějiny a současnost.
„Z hlediska historické věrnosti nelze mnoho namítat ani proti filmovým portrétům jednotlivých postav, nevyjímaje kladného (hlavního) hrdinu Baliana z Ibelinu: v roce 1187 skutečně řídil zoufalou obranu Jeruzaléma, se Saladinem dohodl velmi výhodné podmínky kapitulace a sám vykoupil svobodný odchod 18 000 chudých křesťanů (podle arabského pramene),” Ale už přímo tahle věta pomíjí určité ( a dost podstatné) historické skutečnosti a tím zamlčuje historické omyly tohoto filmu.
Takřka celá postava Baliana z Ibelinu (Orlando Bloom) je totiž úplně mimo, snad kromě toho, že velel obleženému Jeruzalému. Jednak byl výrazně starší a už vůbec nebyl žádným levobočkem. Byl legitimním synem, který patřil mezi místní usedlou šlechtu. Byl spřízněn s královskou rodinou, a to přes Marii, vdovu po Amalrichovi I., byl tudíž otčímem její dcery Isabely, manželky několika dalších králů. Po pádu Jeruzálema neodešel do Francie, ale ani nikam jinam, protože řešil situaci na místě (mj. vlivem na Isabelu a prostředkováním jejího rozvodu a následného sňatku s Konrádem z Monferratu). Pravděpodobně ani nespal se Sibyllou, která byla nevlastní dcerou jeho manželky a o kterou se kdysi ucházel i Balianův starší bratr. Sibylla si tehdy zvolila Guye de Lussignan a věrně při něm stála po celý zbytek života. Další podrobnosti o Balianovi z Ibellinu zde.

ĎaS dále pokračuje „Něco divákových sympatií právem sklízí také Saladin: vedl sice krvavou svatou válku, ale byl schopen i velkodušnosti a soucitu (neoplatil křesťanům jeruzalémský masakr z roku 1099).“
Saladin skutečně dovolil lidem odejít z Jeruzaléma. Avšak ne jen tak z dobroty srdce, jak se nás snaží přesvědčit film, ale tak jak správně uvádí i ĎaS, za výkupné, o němž jednali Balian se Saladinem. V nich pak Balian vyhrožoval Saladinovi zničením města i smrtí muslimských obyvatel. Nakonec se oba dohodli na výše uvedeném výkupném, přičemž část obyvatel vykoupil Balian, další část se vykoupila sama, ale někteří, kteří neměli ani dost peněz, aby se vykoupili sami, ani to štěstí, aby je vykoupil Balian, skončili i v otroctví. Takže zas až tak nezištným gentlemanem Saladin nebyl.

„Ve skutečnosti se film nijak nevyžívá v bojových akcích (efektní výjimkou je závěrečné dobývání Jeruzaléma). Neukazuje průběh dlouho očekávané bitvy (rozhodující střet u Hattínu režisér Scott přeskočil jediným střihem), ale bojiště poseté bezpočtem padlých a popravených.“
Skutečně, film se více než důležité bitvě u Hattínu (její průběh popsán tady) věnoval scéně s pohárem (nebo číší nebo co to bylo) kterou po bitvě Saladin nabídl Guyovi de Lusignan...

Na další dost velkou chybu pak narazíme v samotném závěru, neboť Richard Lví Srdce jel do Svaté země po moři, takže nemohl potkat Baliana ve Francii (který zde, jak již bylo řečeno výše, také nebyl). Richard nebyl ani tak starý, jak ukazuje film, ani na helmě neměl královskou korunu.

Z výše uvedeného vyplývá, že nad dalšími řádky článku mi nezbylo než se pousmát. „Jinak je snímek téměř učebnicově popisný. Přesto, respektive právě proto je méně přesvědčivý než převážně fiktivní Gladiátor téhož režiséra. Je tedy otázkou, jestli opravdu tolik záleží na historické přesnosti – když ji pak téměř nikdo nedokáže posoudit. „Středověké“ filmy nám předkládají kompletní obraz úplně jiného světa.”
Tak takhle si teda dobrou učebnici dějepisu fakt nepředstavuji. No a ohledně posouzení historické přesnosti, kterou údajně nikdo nedokáže posoudit, bych řekla jen tolik jako někdejší vlezlá reklama na Loreal Paris, nepodceňujte lidi a věřte, že my za to stojíme... (abyste se kvůli nám, byť třeba nemnohým snažili...)
Ale důležité přece není, že jsme se pokusili znásilnit minulost, důležité je, že si dovedeme prostřednictvím filmu, jenž líčí téměř 900 století staré události, vysvětlit  chybné kroky nedávné a současné americké politiky:
„Není pochyb o tom, že Ridley Scott natočil Království nebeské hlavně proto, aby ukázal kořeny dnešních světodějných konfliktů. Film je do značné míry protiválečným mementem – což by mohlo souviset s názorem americké veřejnosti na pokračování „křížové výpravy“ (G. W. Bush) v Iráku. Filmy o středověku jsou cenným doplňkem odborných monografií a primárních pramenů.“ nebo: „Je zřejmé, že (nejen) Království nebeské lze úspěšně použít jako doplněk výuky dějepisu.“
Má věta před citací byla samozřejmě myšlena ironicky. První citace je pouhá neprokazatelná domněnka autora, který se snaží vypadat, že se vyzná, jak v evropské historii i americké politice a současnosti, a ohledně toho druhého, lze říci: Ano, jistě, jsou, ale pouze pod podminkou, že učitel/ka žákům či studentům vysvětlí všechny ty nesmysly, které historické filmy (a to všechny bez výjimky) obsahují...

Později bude tento příspěvek v Deníčku zřejmě rozšířen o poznatky a výňatky ze článku uveřejněného v jistém občasníku studentů brněnské historie.

Subjektivní hodnocení bude doplněno do komentářů.

Abych se ve svém deníčku nezabývala jen recenzemi z hlediska historické věrohodnosti filmů, zařazuji pro odlehčení vtipné dialogy a hlášky (kupodivu není myšleno ironicky) z jednoho ze svých oblíbených filmů ( aneb jeden z důvodů proč také vidět The Young Victoria):

Rozhovor Alberta s Viktorií u šachové partie při první návštěvě obou saských princů v Anglii:

Viktorie: „Taky si připadáte jako šachová figurka ve hře hrané proti vaší vůli?” - Albert: „Pak byste si měla osvojit pravidla té hry, abyste ji hrála lépe než oni.”

V: „Radíte mi, abych si našla manžela, co ji bude hrát za mne?” - A: „Hledejte, kdo bude hrát s Vámi, ne za Vás.”

...

V: „Král chce, abych si vzala bratrance George”- A: „Jak mu jdou šachy?”

Nebo rozhovor Viktorie, ještě jako princezny, se strýcem králem:

Král: „Kdybych dal svou hlavu blízko k Tvé, podezřívali by nás, že chystáme spiknutí” - Viktorie: „A kdybych vypadala překvapeně, asi takhle, budou si jisti...”

Princ Albert vyzná Viktorii lásku celkem netradičním způsobem: „Viktorie, chtěl bych Ti být užitečný” :-)

A vypadá stále mile, i když se ptá svého strýce Leopolda, belgického krále a jednoho z jeho baronů ohledně své korespondence s Viktorií: „Čistě ze zvědavosti, budou někdy chvíle, kdy je budu číst jako první?”

Ve většině z Albertových hlášek sice rozhodně není humor základním cílem, nicméně mně se moc zamlouvaly a opravdu mě pobavily, např. jak líčí Viktorii svůj předchozí rozhovor se strýcem (belg. král, pro ty co to nečtou pořádně): „Strýc má spoustu nápadů, jak bychom mohli spolu strávit více času. Já doufám, že aspoň některé z nich se uskuteční.” ;-) On totiž strýc král při Albertem popisovaném rozhovoru doporučil: „Vyměňte Melbourna za Alberta, strčte jí ho do postele...”

No a když jsem nakousla britského premiéra a tajemníka lorda Melbourna (Paul Bettany), tak přidávám taky pár hlášek na něj, první od Viktorie: „Když vykážu všechny, kteří o mně zle smýšlejí, zůstaneme vy a já v sále sami.” (v divadle, poté co Viktorii nějaká ženská ode dvora nazvala lady Melbourneovou).

Druhá pak od Alberta vztahující se nejen k Melbourneovi ale i k Viktorii, když ji obhajuje svému bratu Ernestovi z obvinění, že pokud Viktorie za rok rozvrátila monarchii, je hloupá: „Ne, ona není hloupá, jen poslouchala hlupáka.”

No et audiatur altera pars ( aby byla slyšena i druhá strana) (i když v případě prince Alberta, přiznávám, nestranná teda rozhodně nejsem) jedna od Melbourna k Viktorii na Alberta: „Působí jako mladý muž schopný převezmout vedení při první příležitosti” (když ví, jak si Viktorie cení své nezávislosti na mužích... :-D )

A zase Viktorie, když už ví, že chce Alberta si vzít, Melbourneovi mezi řečí: „Ještě jedna věc, pozvala jsem prince Alberta na návštěvu.”

Na některé případy dnešních dnů by zase seděla Albertova otázka (již jako manžela královny) položená správci majetku Viktoriiny matky, vévodkyně z Kentu, siru Johnovi: „Všechno, co po Vás chceme, je vědět, kam přesně se ty peníze poděly...”

Zatím nechávám otevřený konec - a) je mám ráda (ty otevřené konce, i když Alberta a Viktorii vlastně taky) b) třeba při dalším zhlédnutí filmu ještě nějakou hlášku doplním.

Tento historický film měl tu smůlu, že šel do kin krátce po Tróji a stejně jako ona boří vytvořené mýty. V případě Troje báji sepsanou snad Homérem, zde pak mýtus Goeffreye z Montmouthu, napsaný v roce 1136 v knize Historia Regum Britanniae (Dějiny britských králů). Oba byly tedy zapsány hodně pozdě, když předtím se jejich příběh šířil ústní tradicí. Po úspěchu Gladiátora se myslelo, že o historické velkofilmy bude zájem, jenže filmy přišly do kin nejen krátce po sobě, ale zejména v době, kdy bylo v kursu spíše fantasy. S těmi ale historické filmy nelze v žádném ohledu srovnávat. A tak jsou jediné filmy, s nimiž je možné Krále Artuše seriozně porovnávat, Gladiátor, Troja nebo Království nebeské. To ale není mým cílem, kdo chce, může si to přečíst v této magisterské diplomové práci: Obraz minulosti v současné americké kinematografii, těžko bych to zvládla lépe.

Mým přínosem může být jen jeho hodnocení z hlediska historické autentičnosti, která je občas ve zdejších komentářích napadána, ale která by byla po celý film poměrně přesná, nebýt úvodního letopočtu 452 n. l. (kdy přijíždí mladinký Lancelot do rodné vsi) a ještě nešťastnějšího závěru se svatbou po bitvě u Badon Hillu, který je alespoň, podle mě, tak pitomý, že znehodnotí celý film. Přesto a nebo nebo právě proto se už v dalších historických velkofilmech (Království nebeské a 300) od historické přesnosti upustilo více, protože jakákoli snaha samozřejmě zůstala nedoceněna, když ji takový úvod a především závěr u Krále Artuše tak neuvěřitelně (a omlouvám se za ten výraz) zprasil.

Pojďme ale popořadě. Nejprve bych zapolemizovala s autorkou diplomové práce, podle níž se jedná o období antiky. Spíše ale jde o přelom antiky a raného středověku, přičemž do antiky lze bez diskuse zahrnout jen první datum 300 n. l. - od kdy se datuje začlenění zbytku těch statečných a dovedných sarmatských rytířů do římské armády. Další letopočty už ale jsou po roku 375 n. l. , kdy do Evropy vpadli Hunové  a po roce 395 n. l., kam se datuje rozpad Římské říše na její západořímskou a východořímskou část, což je možné považovat za konec antiky, i když někteří  uvádějí jako její konec až rok 476 n.l., kdy došlo k sesazení posledního římského císaře. Vraťme se zpět k důležitým datům pro náš film, jsou jimi 407 n. l.  - stažení římských legií z Britanie; 410 n. l. - vpády saských vojsk (nebo spíše tlup) do Britanie; a 495 n. l. - bitva u Badon Hill, kde Britové porazili a na chvíli zastavili Sasy. Budeme je nazývat historická fakta, nebo prostě jen fakta.

Rok 300, kterým se započala povinnost Sarmatů sloužit v římských legiích, do faktů sedí dobře protože se mluví už o několikáté generaci těch rytířů. K dalšímu datu, ani mezi lety 407 a 410 nevidím žádný rozpor, snad si nikdo nemyslí, že Sasové přišli do Anglie až vytáhl paty úplně poslední Říman, nějakou chvilku mohlo trvat, než se stáhly ty poslední části legií. Nebo naopak nějací Sasové mohli do Britanie proniknout i krátce před uváděným datem a zde narazit na stahující se římské legie. Jenže máme tady dva problémy týkající se začátku a konce filmu. Oba jsou dost závažné, protože vzhledem k oběma předchozím datům nejen, že mladí sarmatští rytíři nemohli do Britanie dojít kolem roku 452 n. l. ani závěrečná bitva nemohla být bitvou u Badon Hillu, ta totiž byla o téměř o století později než odchod římských legií z Britanie. Pokud by tedy filmaři vypustili jak úvodní datum 452 n. l. ( i já si ho všimla až asi na popáté a na upozornění přátel, navíc  v původní verzi s českými titulky. V české nadabované verzi snad toto datum raději neuvedli), tak závěrečný vypravěčův komentář,  mohlo jít o jakoukoliv bitvu krátce po té, co začali po roce 410 pronikat Sasové do Britanie a my bychom měli historicky slušně podložený příběh, neboť víc historických faktů prostě nemáme k dispozici. A tak si říkám, proč to, k čertu, autoři neudělali, když tak avizovali historickou věrohodnost... Skutečnost, že byl Artuš napůl Brit a napůl Říman, byla totiž docela dobře možná, neboť nebylo neobvyklé že se římští vojáci ženili nebo neženili ale měli potomky (jak bylo použito také zde v případě Borsa) v provinciích s místními lidmi (v různých oblastech imperia).  Nepovedlo se mi ověřit, zda se veliteli u valu v Britanii opravdu říkalo artorius, pokud tomu tak bylo, mohlo být  jeho pojmenování odvozeno od Lucia Artoria Casta, římského velitele z přelomu druhého a třetího století n. l.  Pelagius (jenž měl být Artušovým učitelem) byla skutečná historická osobnost z počátku 5. století (viz např. tady; no prostě stačí si to zadat do vyhledávače) a skutečnou osobností byl dokonce i biskup Germanius (stačí hledat v církevní historii), jež přivezl rytířům ty listiny zajišťující jim bezpečný průchod skrze celou říši římskou.

A ještě doplňuji něco ohledně zbraní, taktiky nebo vybavení. Jsou z části použity správně, ale nalezneme zde i dosti chyb. Vybavení římského legionáře neodpovídá pátému století ale přibližně druhému. V době, kdy se Římané stahovali z Britanie už římská legie vypadala jinak. Některé věci jsou tedy reálné, jiné zase točené jen na efekt a některé vybavení asi využili z jiných filmů. Navíc nikdo by zřejmě neocenil, kdyby zde byli skuteční pozdní římští legionáři - comitatenses. Většina diváků chce své legionáře s chocholy a červeným štítem. Také Sarmaté používali úplně jinou zbroj, než vidíme ve filmu a to ve stylu katafraktů. Katapultů by použili spíše Římané a nikoli Piktové. Zde je dokonce použito něco jako středověký trebuchet. Ale např. předváděná taktika štítové zdi vypadá dosti věrohodně. Rovněž Sasové byli vyobrazeni dobře, jen jako střelné zbraně nepoužívali kuše, ale luky. Ač tedy z výše uvedených připomínek vyplývá, že film z vojenského pohledu zcela neodpovídá uváděné době ani realitě, na poměry historických filmů, které nejsou dokumentární, z toho vychází docela dobře.

Mé subjektivní hodnocení filmu je pak možné najít v Komentářích k filmu.