Utrpení Panny orleánské

Ano, tváří se to jako dokonale zpracovaný film ve kterém není problém dát plné hodnocení, kterému k tomu dopomáhá ještě výborně se hodící hudba. Já ale nemohu, protože samotné vylíčení charakteru je ustrašený, zbabělý, a to mi k Johance prostě nesedí. Navíc nevim proč pro ni bylo tak těžký domáhat se svojí pravdy, držet se jí i kdyby jí to stálo život když tolik věřila v boha a spasení svojí duše. Prostě těžko uvěřitelný. [6,5/10] (Société générale de films) (Němý, čb. /// Scénář: Joseph Delteil, Carl Theodor Dreyer /// Kamera: Rudolph Maté) [1001 FILMŮ, KTERÉ MUSÍTE VIDĚT, NEŽ UMŘETE] (31.03.2009)

(Verze: 97 minut) Zpočátku mě poněkud iritoval fanatický, mimoňský výraz hlavní hrdinky (stejný přívlastek by se dal použít i pro její odpovědi) a stejně tak tomu bylo i v případě téměř trvalého „zánětu spojivek“. Ale s postupující stopáží jsem své stanovisko musel přehodnotit, protože odehrát tímhle stylem celý film ani tak nehraničí s hereckým, jako spíš nadlidským výkonem, a po projekci musím přiznat, že tenhle způsob ztvárnění postavy měl rozhodně cosi do sebe. Film ovšem nebyl zajímavý jen hlavní protagonistkou, výborný casting se podařil i v případě lstivých a zrádných „pánbíčkářů“ (v čele s „tomuto-knězi-důvěřuj“ křivákem) a primitivních strážných. Emočně silný začal snímek být s příchodem do mučírny a od té chvíle mě film začal dost bavit. Což ještě vygradovalo v nečekaně akčním a hodně působivém závěru, který byl na celém filmu to nejlepší a celkový dojem z něho značně povýšil, v mých očích až na slušné 4*. (01.06.2015)

Nemám rád pořekadlo "méně je někdy více". Podle mě dost často zakrývá neschopnost umělců ponořit se hlouběji; zkrátka více je více a méně je méně! Tak takhle já mám v tom světě jasno, když se náhle objeví Carl Dreyer a ukáže mi film, ve kterém není nic jiného než dvě místnosti, jeden kůl a spousta tváří. A najednou je mi jasné, že to, jak mě svým filmem totálně dostal, by se mu určitě nepovedlo, kdyby to byl výpravný velkofilm se spoustou hereckých hvězd a akčních scén... A ano, krucinál, méně je někdy více! (11.01.2011)

Zcela odzbrojující ztvárnění jednoho z nejslavnějších soudních procesů všech dob. Extatická Maria Falconetti jako Johanka podivuhodně spojující prostotu a neuhasitelnou vášeň víry, pro níž se nakonec nezalekne ani hranice. Metoda jednoho detailu za druhým, konfrontace svatého obličeje plného vytržení s obličeji zrcadlícími mnohé postranní úmysly a především neupřímnost společně s neotřelou dynamickou kamerou dělají z filmu životnou podívanou, bez problémů uspokojující i dnešního konzumenta. Hudba Richarda Einhorna, s níž je v současné době snímek spojován, je pak uměleckým dílem sama o sobě. (07.12.2006)

Jeden z nejlepších němých filmů vůbec... Geniální zpracování slavného příběhu o Johance z Arcu, které nenašlo a zřejmě ani nenajde přiměřeného následovníka... Luc Besson se se svou Johankou z Arku tomuto opusu ani nepřiblížil a ani Robert Bresson s Procesem Jany z Arcu, která je způsobem vyprávění podobná, nedosahuje kvalit Dreyerova veledíla. Minimalisticky pojaté dekorace jsou doplňovány bohatou škálou výrazových prostředků a zejména neuvěřitelný výkon Marie Falconetti v roli Johanky bere dech... Dreyer zdůrazňoval kde mohl kontrastní rozdíl mezi prostou zbožnou dívkou a ďábleskými kněžími, kteří pro samou nenávist a nepřekonatelnou ortodoxii ženou hlavní hrdinku až na hranici. Film již v době svého vzniku čelil mnohým cenzurním zásahům a brzy dokonce shořel originální negativ filmu. Dlouhou dobu byl film znám jen z poničených kopií. Ještě že byla nalezena poměrně zachovalá kopie, kterou dnes v doprovodu skvělé hudby Richarda Einhorna můžeme sledovat se zatajeným dechem. (25.07.2006)