Režie:
Carl Theodor DreyerScénář:
Carl Theodor DreyerKamera:
Rudolph MatéHrají:
Maria Falconetti, Eugene Silvain, André Berley, Maurice Schutz, Antonin Artaud, Michel Simon, Jean d'Yd, Alexandre Mihalesco, Léon Larive, Jean Aymé (více)Obsahy(1)
Slavné zpracování příběhu o Johance z Arku není typický historický velkofilm. S výjimkou kostýmů se oprošťuje od dobových reálií, zato vyzdvihuje střet fanatismu a klerikalismu soudců se vznešenou prostotou nevinné dívky. Působivost procesu stupňuje užití detailů a i v následných scénách si kamera často všímá jen fragmentů lidské tváře. Němý film inspiroval nejednoho skladatele k hudebnímu „ozvučení“. Vilnius – evropské hlavní město kultury 2009 a filmové fórum Scanorama daly podnět ke vzniku osobité hudby litevského skladatele Broniuse Kutavičiuse, kterou pro Febiofest nastudoval Orchestr BERG. (Febiofest)
(více)Recenze (127)
Po vynikajúcom http://www.csfd.cz/film/102472-upir-aneb-podivne-dobrodruzstvi-davida-graye-vampyr-der-traum-des-allan-grey/ prišiel rad aj na tento skvost. A že to je poriadny filmový skvost niet pochýb od prvých minút. Sugestívne detaily tvárí, nájazdy kamery, vynikajúce prestrihy a až biblicky utrpiteľský výraz Marii Falconetti. ()
Nepopsatelně strhující film, v němž se mísí vlivy německého expresionismu (výprava Hermanna Warma), kammerspielu (kameraman Rudolph Maté spolupracoval dříve s Karlem Freundem) a sovětské montážní školy. Těžko si zachovat odstup a chladně analyzovat geniální střih, přerámovávání, nezvyklé pohyby a úhly kamery, bolestivě realistické herectví, vytváření takřka abstraktního prostoru mimo prostor a čas (ustavující záběry chybí, velké detaily převládají)... Je jich zde hodně - důvodů, proč se dívám na filmy a nepřestávám nad nimi žasnout. Podmanivost detailu, síla obrazu. Maximální. 90% ()
Ani na minutu se nepohneme z detailů tváří, z extra syrových emocí a bohužel i z deprese pro depresi, protože všichni víme, kde titulní hrdinka v ději začíná, co si bude muset protrpět a kam bude donucena dojít. Jenže tím moje výtky začínají i končí. Na téměř sto let starý film jsem totiž celou půldruhou hodinku vyjeveně zíral jako na svatý obrázek, protože vypadá po stránce herců, kamery nebo střihu lépe než filmy mladší o celé desítky let, což je v první polovině dvacátého století věc nevídaná až zázračná. ()
Je neuvěřitelné, jak mnoho dokáží v tomto Dreyerově díle sdělit lidské tváře. Hřích i svatost jsou sice záležitostí nitra, a přece nakonec časem zanechají odraz v očích a rysech obličeje. Je těsná – ale nepovrchní – souvislost mezi dobrem a krásou na jedné straně, zlem a ošklivostí na straně druhé. Utrpení Panny Orleánské umí i po dlouhých desetiletích od svého vzniku dál v otevřených srdcích probouzet touhu po následování Krista, mít tvář odsouzené a ne jejích soudců. ()
Vyprávění založené na detailních záběrech rozvášněných postav má zásluhou typologicky přesně obsazených a skvěle hrajících herců svou nepopsatelnou sílu, stejně jako osobitá režie na pomezí několika tehdejších filmařských hnutí a přístupů, ale s přibývajícími minutami kouzlo vyprchává, a jelikož je jasné, jak všechno skončí, zdá se mi celý film spíše jako trpělivá ukázka dobového režijního skillu než jako působivý osudový příběh. Dodatečně zakomponovaná hudba každopádně fenomenální... ()
Galerie (93)
Photo © Gaumont
Zajímavosti (17)
- Ve scéně, kdy je Janě řezána paže, se ve filmu objeví skutečná krev, nikoliv však Marie Falconetti, ale její dublérky. (Kulmon)
- Režisér namiesto literárnych spracovaní príbehu vychádzal zo súdneho protokolu. (Adam.Kubala)
- Žádný z herců nemá make-up, což byla v němé éře neslýchaná záležitost. Carl Theodor Dreyer se domníval, že to poskytne tvářím větší sílu. (Mertax)
Reklama