Narayama bushiko
Ballad of Narayama
Balada o Narajame
Režie:
Šóhei ImamuraScénář:
Šóhei ImamuraKamera:
Šigeru KomacubaraHudba:
Šin'ičiró IkebeHrají:
Ken Ogata, Sumiko Sakamoto, Nendži Kobajaši, Norihei Miki, Micuko Baišó, Ben Hiura, Šóiči Ozawa, Nidžiko KijokawaObsahy(1)
Zlatou palmou oceněný film od japonského režiséra Šoheje Imamury Balada o Narajamě. Díky tomuto rozhodnutí se totiž západní, zejména francouzská veřejnost seznámí s dílem, jež by mělo jinak pramalou naději na uvedení v širší distribuční síti. Šohej Imamura je autorem dobrých dvou desítek filmů (z nich Eidžanaika získala v roce 1982 diplom festivalového výboru XXIII. MFF v Karlových Varech), ale i na Západě je dosud prakticky neznám, zastíněn popularitou svého vrstevníka Nagisy Ošimy.
Balada o Narajamě, vybraná pro canneskou soutěž, byla zakoupena nezávislou malou distribuční společností Gerick Films teprve tři dny před vyhlášením cen: ukázalo se, že její představitel Jean Hernandez, známý milovník filmu, měl dobrý čich, protože Zlatá palma rázem učinila z jeho investice dobrý obchod. Balada o Narajamě nás přenáší do Japonska blíže neurčené doby, nicméně zřejmě vzdálené, do vesnice, v níž panuje zvyk odnášet lidi, kteří dovršili sedmdesát let, na blízkou horu Narajama, aby tam vyčkali smrti. Téma tedy v podstatě stejně choulostivé, jako filmy o tabuizované lásce vždyť na první pohled jde o nehumánní přístup ke stáří. Šohej Imamura však vytvořil na toto téma působivou úvahu o zákonech zrození a zániku, věčného koloběhu přírody, do jejíchž čtyř ročních období je zasazen příběh Orin, ženy, která s moudrou rezignací nejenom přijímá svůj úděl, ale dokonce ho sama přivolává.
Ve svých devětašedesáti letech se rozhodne vykonat přípravy k odchodu ze světa: vyhledá ovdovělému synovi novou ženu, jež ji zastoupí v práci, rozloučí se se svými blízkými a doslova přinutí vzpouzejícího se syna, aby ji na zádech odnesl tam, kde se bělají kosti jejích předků. S mistrovstvím, jež jsme si mohli ověřit už v Eidžanaice, proti níž je Balada o Narajamě dramaturgicky sevřenější, a proto účinněji vystavěná, mísí tvůrce prvky do makro detailů zdůrazněného přírodního dění s prvky výrazně symbolickými. Jeho obraz života spjatého s tradicí, v mnohém krutou a nepochopitelnou modernímu Evropanovi, strhuje směsicí krásy a barbarského násilí a vyúsťuje prostřednictvím aktu hrdinkou svobodně přijaté neodvratnosti lidského osudu v jakousi polemiku se současnými, zdánlivě humánnějšími praktikami odkládání starých lidí do kolektivních zařízení. Společnost chudé horské vesnice, kterou Imamura zachycuje, je k podobnému vyhošťování svých neproduktivních členů nucena nedostatkem potravy.
Co nutí dnešní prosperující společnosti k tomu, aby staré lidi vyhošťovaly ze středu rodin, kde pro ně v dřívějších patriarchálních dobách bylo zákonitě vyhrazeno místo, jako vy se ptal autor Balady o Narajamě Vítězství Šoheje Imamury bylo víceméně nečekané, vzhledem k tomu, že o Zlatou palmu se nepokrytě ucházeli přinejmenším dva další tvůrci, kteří byli navíc oba přítomni, zatímco Imamura nebyl ochoten opustit Japonsko, aby tu případně hájil své barvy tak vehementně, jako to činili Robert Bresson a Andrej Tarkovskij. Snad právě to, že oba na tiskových konferencích po svých filmech až demonstrativně zdůrazňovali, nakolik si osobují právo na nejvyšší ocenění, přimělo porotu, aby šalomounsky udělila jejich filmům ex aequo Cenu za autorský film. Bylo zajisté těžké rozhodovat mezi penězi nestora francouzské kinematografie Roberta Bressona a Nostalgií jeho o hodně mladšího, ale neméně osobitě vyhraněného sovětského kolegy. A protože rukopisy obou, byť diametrálně rozdílné, mají právě tolik přívrženců jako odpůrců, byl výrok poroty vcelku oprávněný. (oficiální text distributora)
(více)Recenze (75)
Pro mě osobně největší zklamání na mé návštěvě LFŠ - když se ohlédnu zpětně, tak mi nepříjde nijak zlý, a on asi ani zlý není - jen jsem u jeho sledování občas obracel oči v sloup a říkal si "co je tohle za blbost?". Vizuální stránka, herecké výkony, atmosféra - to všechno je v pořádku - v pořádku naopak není občas až iritující naivita příběhu a zbytečná hektičnost a uřvanost jeho podání - já vím že tohle k japonským snímkům tak trochu patří - no mě to hodně rušilo. Dohromady jsem odcházel zklamaný ("matko, sněží!") a to se projeví i na hodnocení --- 6/10 ()
Převážná většina lidí neví, kolik času má na tomto světě k dispozici. Avšak v japonské vesnici, zapadlé v horách daleko od civilizace to vědí úplně všichni. Drsný život přináší drsná pravidla. Sedmdesátka na krku, sbohem a šáteček. Zdravotní stav ani vlastní vůle nerozhodují. Balada o Narajamě dokazuje, že díky citlivé kameře mohou primitivní animální pudy i nelítostná krutost skýtat nečekaný půvab. Nezapomenutelný, unikátní film, při kterém nejen řádně zatrne, ale jenž dokáže i zacukat s koutky. ()
Nekompromisný a určite nie vymyslený príbeh o živote v jednej chudobnej japonskej dedinke, kde ide o sex a potraviny. Život v pomyslnej špine, zápachu, spoteného pohlavného styku a kultúre, kde sa nič nenecháva na náhodu, tento snímok spracováva svojským, naturálnym spôsobom. Škoda, že minutážou trochu prepálený. ()
Krásně poetická drsná drsňárna s trochou černého humoru..fascinující. ()
Nádherně děsivý a krutý film o řešení seniorské otázky v jedné venkovské komunitě. I když některé scény mi přišly trochu na efekt, Imamurovi se podařilo vytvořit neopakovatelný obraz společenstva, které se musí smířit s velmi přísnými pravidly, aby si uchránily své holé životy. I když je mnohdy těžké se s nimi smířit. Cesta na vzdálené vrcholky hory je jen jedno z nutných zel, které se však změnilo v legendu, která vyžaduje pevnou víru. Právě poslední půlhodina, která s minimem slov a s maximální výmluvnosti obrazu ukáže pravou podstatu vztahu obyvatel k tomuto mýtu uhrane svojí mrazivou poezií. A když do toho přijde sníh, člověk rázem s bolestí pochopí blahodárnost tohoto symbolu. A film, který nezná jakékoliv přikrášlování a čisté city dokáže v pár minutách z člověka vydolovat prostýmni prostředky nefalšované dojetí. Nejde o nic jiného než o dotek mistrovského díla, které v člověku dokáže rezonovat po řadu let. ()
Další krásná ukázka japonských filmařských schopností, kdy z celkem obyčejného příběhu je vytvořeno neskutečně silné drama, kterému ještě předchází ukázka toho, jak je možné žít tam, kam se většina lidí nikdy nedostane. Člověk je neskutečný tvor a hlavně jeho psychika je zvláštní. Snímek "Balada o Narajamě" to předvádí s výtečnou bizarností. ()
Drsná japonská vesnička v horách se svými obyvateli, těžkým životem a osudy, které t ato tíže přináší. souznění s přírodou, tragédie, láska. Skvělé. ()
Lidi z hor vždycky a všude brali život jinak, byli tvrdí, pracovali, aby vůbec přežili a nenaříkali. Bolest je součástí života. Do japonských hor se zatím jezuita s hobojem nedostal a tudíž tu vše, řízeno horskými božstvy, běží jako před staletími. Úrody je málo, kdo krade nebo je příliš starý nemá šanci. Východoasijská civilizace je prostě jiná! Trochu mi to připomnělo nebeské pohřby Tibeťanů; viz Himaláj - Karavana (1999) i korejský snímek Jaro, léto, podzim, zima... a jaro (2003). A taky slovenskou osadu Podšíp (no jo, vůbec si nevzpomínám, že bych tam někde viděl nějaké hroby :) ()
Film o vesnici plné pošuků, vrahů dětí a jednom zoofilovi. Pro mě naprosté utrpení. Co víc dodat. ()
U příležitosti druhé zhlédnutí po 30 letech: Japonská kinematografie patří již stovku let k těm nelepším (jako by to byl tradiční japonský živel) a porovnatelným s celým evropským i americkým filmovým prostorem. Kraj kolem Narajamy tvoří svébytný svět, se svými zvykově kodifikovanými pravidly, kterými je třeba se řídit už jen vzhledem k přežití. Režisér nás zve na návštěvu do tohoto světa a nabízí nám řadu postav, s nimiž se pro tu chvíli můžeme ztotožnit – a nemusí to být jen jedna – a nemusíme se přitom chovat stejným způsobem. ()
ocenenia : MFF Cannes 1983 - Zlatá Palma ◘◘◘◘ Po tomto filme sa už ťažko môže človek pozerať na prírodu ako na niečo romantické alebo idylické.... Príroda je krutá a mocná sila, ženúca človeka do marazmu, v ktorom si možno uchovať nádej iba prostredníctvom legiend, balád a viery v tradície predkov.... a aj keď krutosť pravidiel tejto fiktívnej japonskej komunity bola samozrejme zámerne premrštená, nemožno uprieť, že v popise ľudskej animálnosti bolo toto podobenstvo veľmi presné a použiteľné aj na "civilizovanejšie" spoločnosti "...zlorečená bude zem pre teba, s bolesťou budeš z nej jesť po všetky dni svojho života. Tŕnie a bodľač ti bude rodiť, a budeš jesť poľnú bylinu. V pote svojej tváre budeš jesť chlieb, až dokiaľ sa nenavrátiš do zeme, lebo z nej si vzatý..." (Genesis) ()
Děsivě cituplné. Právě cit a nikoli (nedobrovolné) souznění s přírodou tu lidi polidšťuje. ()
Drsny extremny a hodne brutalny film o tom, ze starym ludom nepatri ucta, pretoze v istej dedine treba ludi po 70 -ke odniest napriklad do zasnezenej hory, aby tam nasli smrt. Civilizovani ti ludia neboli ani nahodou, pre rezisera Imamuru su ludia len dlasie tvory v prirode rovnako ako povedzme mravce. Caste vyjazdy do prirody potesia, minutaz 130 minut az tak nevadi : 89 % ()
Reálná sonda do života "cizího" etnika, skupiny lidí, jejichž hodnoty a priority jsou v mnoha ohledech od našich zcela odlišné. Pro naše europoidní vnímání možná barbarské, pro ně však nezbytná realita všedního dne, otázka přežití. Od tohoto režiséra můj první film, ale rozhodně ne poslední, jeho specifické vnímání lidí jako zvířat mě okouzlilo, především jeho paralelky mezi lidským a zvířecím světem. ()
Nuda k posrání #109. Viz Osvícení. 15% ()
Silný a celkom solídny filmík. Môj prvý Imamura dopadol velmi dobre. Síce takú odvážnost som u Japoncov veru nečakal (otvorený sex, zoofilia, sex so starenou,...). Humor, ktorého je vo filme dostatok, bol tiež dobrý. Záver síce velmi naťahovaný, ale myšlienkou skvelý. Hodnotenie: 80% Ani sa nedivím, že film dostal vo francúzskom Caen hlavnú cenu, Francúzi sú riadni úchyli. ()
Pasáž, kedy syn nesie svoju matku do Narajami je úžasná, ale zbytok ma moc nezaujal, neprehľadné, veľa zbytočných dejových línií a občas lacná provokácia (sex so psom). ()
Může si někdo stěžovat na dnešní dobu, když vidí toto? Balada o Narajamě popisuje skupinu lidí, žijících blízko mystické hory pro staré. Podle tradic se na tuto horu musí odnášet lidé po sedmdesátce, aby byl zachován rod, protože každý hladový krk navíc je pro rodinu přes zimu velkou zátěží. Na to v jaké byl film natočen době a navíc Japonci je tento snímek i celkem lechtivý a určitě není zrovna pro jednoduché diváky. ()
Související novinky
Seminář japonských filmů v Hodoníně
...pořádá ve dnech 8. – 10. března Dům kultury v Hodoníně v místním kině Svět. Největší pozornost letošní ročník semináře věnuje jedinečné osobnosti, kterou je režisér Imamura Shōhei, který jako… (více)
6. ročník festivalu japonských filmů a kultury
Ve dnech 22. – 28. ledna ovládne prostory pražského Paláce Lucerna japonská kultura. Na návštěvníky festivalu EIGA-SAI 2013 čekají nejen bezmála dvě desítky často vzácných japonských filmů, ale i… (více)
Balada o Narajamě je lyrickou písní života. Balada o Narajamě se natáčela v opuštěné vesničce Otari o dvanácti stavbách, nedaleko Nagana. Děj podle literární předlohy Šičirô Fukazawy je zasazen do konce 19. století. Je nutno zde podotknout, že pouze nejstaršímu ze synů bylo dovoleno se oženit a založit vlastní rodinu, ti mladší mohli býti rádi za život. Označovat film za nepříjemný a pohoršovat se nad detaily lze snad jen z úhlu pohledu politicky korektního humanismu a pokrytectvím zdeformovaného materialismu. Japonský filmový režisér Šóhei Imamura, za vydatného přispění tahů kameramana Šigeru Komacubary, stvořil velkolepé, rozjímavé, něžné a zpěvné dílo. Syrově skutečná realita dostala hedvábné perutě z citů a poezie, vzácně roztáhla křídla nad krajinou prazákladní esence života a kochá se primárně formujícími instinkty existence. Symbolika nachází a příkladně využívá přirozeně čisté přírodní vzory, starobylé tradice tam mají opěrné body v magickém kouzlu a principiálních zákonech samotného fungování přírody. Obraz se citlivě drží poetického výrazu, vzdává úctu životu a splývá v harmonickém souzvuku s přírodou i krásou. Dva základní lidské pudy Éros a Thanatos jsou zásadní dominantou existence, Matka Příroda má svůj pevný řád, zbytečný soucit je překážkou jejího hlavního úkolu zachování a pokračování života. Prostředky nejsou neomezené, život není povinností, ale darem a unikátní příležitostí. Hlavní postavou lyrické písně života je Tacuhei (dobrý Ken Ogata), mužská hlava rodiny. Chudý venkov odlehlého horského kraje vyžaduje velké fyzické vypětí, odříkání, pokoru a pragmatické počítání možností a zdrojů. Odreagování je možné v časech vesnických oslav, nebo v uspokojujícím rytmu pohlavního styku. Smrt je zcela běžnou součástí života, přemnožení je nežádoucí a životu smrtelně nebezpečné. Smíření se s tradičním postupem života je znepokojeno niternou rozpolceností mezi citem a nutnou potřebou. Hlavním objektem zájmu koloběhu života je Orin (pozoruhodná Sumiko Sakamoto), Tacuheiova matka. Úctyhodný věk se skromností a pokorou přijímá daný stav věcí i tradiční rituální vypořádání, volnost pro zachování vlastní krve je důstojnější a smysluplnější, než přílišné zatěžování omezených zdrojů obživy. Život je básní, píseň je životem. Důležitou postavou je Risuke (zajímavý Tonpei Hidari), Tacuheiův o deset let mladší bratr se zabijácky smradlavým dechem. Úděl mladšího syna a neuspokojené libido má své výbuchy vzteku, přesto se život ve skromnosti touží žít dál. Výraznou postavou je Kesakiči (příjemný Seidži Kurasaki), nejstarší Tacuheiův syn ve fázi vzdorovitého dospívání a bez úcty ke zkušenosti a stáří. Mladý hlas života se vehementně hlásí o své místo a příležitost k prosazení. K výraznějším postavám patří Tamajan (příjemná Aki Takejô), Tacuheiova nová manželka. Skromná a pracovitá žena je ve spokojeném novomanželském soužití. K výraznějším patří také Macujan (zajímavá Džunko Takada), pružná mladá dívka z velkokapacitní rodiny a Kesakičiho objekt sexuálního a partnerského zájmu. Život má nádech prokletí. Z dalších rolí: mladší a ke strýci drzý Tacuheiův synek Tomekiči (Kaoru Šimamori), Macujanin otec, hlava nezodpovědně vysokého počtu dětí a přistižený zloděj potravin Amaja (Akio Jokojama), jeho nešťastná manželka (Jukie Šimura), Orinina kamarádka v pokročilejším věku a zachránkyně Risukeho traumatu bytí Okane (Nidžiko Kijokawa), ke svému starému otci neuctivě drsný Tadajan (Sanšô Šinsui), jeho starý otec s hysterickým lpěním na životě Matajan (Rjutaro Tacumi), s poslední prosbou umírající Arajašiki (Casey Takamine), jeho mladá manželka s náročným sexuálním úkolem Oei (Micuko Baišó), z nečekaného pohlavního styku potěšený starší muž Kacuzō (Šóiči Ozawa), obchodník se solí a malými děvčátky Šioja (Norihei Miki), či vůdce vesnice Terujan (Taidži Tonojama). Balada o Narajamě je půvabnou filmovou básní, život v celé své kráse v úctě a harmonickém soužití s přírodou i možností obživy. Lze to brát jako kritický pohled na morálku civilizovaného pokroku společnosti, ale poetika syrovosti života je dostačující sama o sobě. Pronikavý filmový prožitek! () (méně) (více)